Marek Řezanka: Selektivní stud

Že si možná konečně uvědomila svůj poněkud nekonzistentní přístup v jinak podobných situacích. Zatímco Davida Ratha vydala bez mrknutí oka po mimořádně rychlém prolistování dokumentů, na Petra Nečase nedala dopustit. V prvním případě totiž rozpoznala „sprostého korupčníka“, kdežto v případě druhém „nevinnou oběť policejní zvůle“. Nemusíme být Boženou Němcovou, abychom mohli údivně povzdechnout: „Šťastná to žena.“

Kdepak sebereflexe. Miroslava Němcová se nestydí za sebe, všem nám tak může spadnout kámen ze srdce, ale za nás, za občany. Tedy za některé z nás. Za ty, kteří si dovolí mít připomínky k něčemu, co mají plni pokory a úcty adorovat – a u čeho mají vděčností nějakou tu slzu uronit.

Bylo mi těžko, padl na mě žal

„Bylo mi těžko, když jsem byla minulý týden v Polsku a na oficiálních setkáních se mě ptali, co se to vlastně děje v České republice, jak to, že náš prezident svou účastí v Moskvě chce například i potvrdit vražedný, zločinný komunistický Kim Čong-unův režim v severní Koreji, jak to, že se přidáváme do této party, co máme proti Severoatlantické alianci, prostě nám vůbec nerozumí. Stydím se za ty, kteří si neváží svobody a demokracie. Stydím se za ideu rovných žaludků, teplíčka a klídku, bez toho, že bychom museli každodenně osvědčovat svoji odpovědnost a nést rizika, která s sebou svoboda a život v demokracii přináší. A že svobodu a demokracii jsme ochotni vyměnit za ty rovné žaludky.“ (Parlamentní listy, 26. 3. 2015)

Nevím zrovna, co má paní Němcová na mysli „rovnými žaludky“, ale mnozí z bývalých protestujících proti Nečasově vládě by jí jistě osvětlili, co to jsou žaludky prázdné.

A někdo další by jí mohl vysvětlit, proč si za Nečasovy vlády neužíval ani teplíčka, ani klidu. A proč to dnes není o mnoho lepší.

S paní Němcovou by se toho dalo probrat více. Například, jak moc se styděla, když USA na základě podvržených důkazů napadly Irák – a to vše bez mandátu OSN. Jaký stud pocítila, když se objevily šokující informace o mučení vězňů v USA včetně otázky, jakou roli hrály v mučení jednotlivé evropské státy. Stejně tak se musela do země propadat, když praskl skandál ohledně plošných odposlechů nebo pokud se jí do rukou dostala studie Organizace International Physicians for the Prevention of Nuclear War (IPPNW, Lékaři proti jaderné válce). Podle té totiž vlády USA zodpovídají za minimálně 1-2 miliony zmařených životů (právě ve spojitosti s napadením Iráku, ale nejenom jeho), jak na Britských listech upozorňuje Daniel Veselý.

Náhoda tomu chtěla, že jsme si právě mohli připomenout velmi neslavné výročí zahájení agrese NATO proti Bělehradu. Ve dnech, kdy se stupňuje mediální i politická masáž proti Rusku jako největšímu agresorovi široko daleko.

Možná je ale stud paní Němcové po hříchu selektivní. Stydí se – podle svých slov – za ty, kdo si neváží svobody a demokracie.

Opět jsem ale zmatený. Neboť bych se musel vracet k výše jmenovaným případům, jež mi připadají jako hrubé znevažování oněch ctihodných pojmů, jež touží paní Němcová bránit - nejspíš vlastním politickým kreditem.

Znovu slyšíme, jak jsme nezodpovědní – a to z úst výrazné představitelky strany, která dokázala vytvořit nemalý dluh na sociálním a zdravotním pojištění, jež za své zaměstnance jednoduše neplatila.

V jednom se ale paní Němcová nemýlí – nerozumí nám. Nerozumí lidem, kteří mají stud neselektivní – a kteří se stydí za ty, kdo naším územím budou procházet a projíždět, ale více než za ně se stydí za politiky, kteří o nich rozhodují.

Pojede jízda, všude samý sval

Já se osobně stydím za všechny, kteří místo argumentů své názorové oponenty toliko urážejí, sprostě jim nadávají, snaží se jejich názory zesměšnit – či rovnou je postavit mimo zákon, nebo aspoň mimo zdravý rozum. Vzniká tak obrázek: Co odpůrce, to ruský agent či blázen. Nebo dobrý voják Švejk, který dokázal obsáhnout oboje.

Klasickým příkladem takovéhoto etiketizování je například generál Jiří Šedivý.

Medvědí službu všem, kdo mají legitimní právo na kritiku konvoje, poskytují lidé jako Jiří Vyvadil.

Měli bychom si však uvědomit, že kritika způsobu, jakým byla „Dragounská jízda“ schválena, je legitimní. A nejen to. Nejde pouze o to, že se občané neměli šanci k tomuto kroku vyjádřit. Podstatné je především to, že prý odmítáme plnit své závazky vůči NATO, ale realita je přitom maličko jiná. JUDr. Miroslav Polreich v Parlamentních listech upozornil na riziko, že místo plnění svých závazků je možná porušujeme: „Přesun armády USA je v rozporu se Smlouvou NATO. Přesun a ten výraz je přesný, není problematický a týká se nejenom armád NATO, ale i zemí, které se občasně zúčastňují vojenských cvičení, třeba v rámci Partnerství pro mír (Rusko je členem) a mnohokráte se to již dělo. Jedná se o projev celoevropské bezpečnostní spolupráce.

Problém však je v našich siláckých prohlášeních a snad i opravdovém zařazení přesunu této armády do kategorie „hrozby silou“. Jinak nám to ani prezentováno není, a to jak politickými činiteli, tak i naší generalitou, která nás ujišťuje, že „máme také prostředky, procedury a vůli je nasadit“ (generál Pavel). To však není řeč o přesunu z místa na místo. Zde charakterizujeme účelnost přesunu a ten je již v příkrém rozporu s jediným závazkem, který jsme podepsali při vstupu do NATO (čl. 1.). Zde jsme se zavázali „zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou“. Bylo by nadbytečné charakterizovat dále tento závazek z pohledu právního rozboru, společenské významnosti či raději jak přispívá posilování, uklidňování a stabilitě bezpečnostního prostředí.

Závazek je jasný. Jiný přístup od ďábla jest. Bohužel, myslím, že právě zdůrazňujeme ten jiný přístup, a to navíc v situaci, která by měla i naším přispěním „urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž můžeme být účastni mírovými prostředky, tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost“. (Parlamentní listy, 25. 3. 2015)

V tomto světle bychom se měli dívat na všechny důrazné hlasy – ten Miroslavy Němcové nevyjímaje – které na odpůrce konvoje pohlíží jako na mentálně narušené, nebo ruské agenty (nic mezi pro ně neexistuje).

O pekle mluví, topí pod kotli

A tak slyšíme jednotný chór složený ze sboristů z ODS a TOP09, jimž mohutně přizvukují lidovci, ale i část hnutí ANO a část ČSSD s doprovodem většiny mainstreamových médií a s „naší“ již osvědčenou kulturní frontou v zádech.

Dozvíme se tak perly, jež bychom možná raději hodili těm zvířátkům u korýtka samičího pohlaví: „Nechci jen konvoj, chceme minimálně jednu stálou americkou základnu. Ale radši více,“ nechal se slyšet autor (krom jiného) fialového prostředníku namířeného z Vltavy na Hrad, David Černý.

Už chybí jediné, aby se Černý posadil na vozíček a vyjel s bodrým výrazem vykřikovat „Hurrrráááá na Moskvu“.

„Vítám jakoukoliv možnost zvednout bolševikovi mandle, tak hurá!“ zvolal Petr Čtvrtníček. Ten zase ještě nejspíš nezaznamenal, že Putin není komunistou a systém v Rusku s komunismem nemá společného už vůbec nic. Další možností je, že pro namíchnutí české komunistické strany je Čtvrtníček ochoten obětovat cokoli – a nějaká eskalace zahraničních vztahů ho nemůže vzrušit.

„Klub přátel agresora Putina, s jeho pátou kolonou mezi českými komunisty, aktivními proruskými agenty a dalšími fanoušky chudoby a nesvobody, včetně Rusku zavázaných dvou posledních českých prezidentů – dělají, co mohou. Já jsem důrazně a jednoznačně na opačné straně, gesto jednoty spojenců vítám“, přispěchal se svou troškou Jan Kraus. Člověk se neubrání vzpomínce, kdy měl Kraus ve svém pořadu M. Albrightovou – a jeho pověstný břitký humor ho jaksi opustil. Nerýpl si do její podpory Thaciho ani do bombardování Bělehradu jako takového – ba, ani na prodej kosovského mobilního operátora se jí nezeptal.

Stydím se za většinu naší umělecké scény, která ani neskrývá, že je oporou establishmentu. A současně poněkud závidím kulturní scénu našemu západnímu sousedovi, Německu, kde různí herci, kabaretní umělci, spisovatelé a další umělci, například: Philipp von Schulthess, Hanna Schygulla, Georg Schramm, Ingo Schulze, Christoph Hein či Mario Adorf podepsali výzvu: Znovu válka v Evropě? Ne naším jménem.

Svobodu hájí? Ještě nezkrotli?

V souvislosti s „debatou“ ohledně kolony jsme si mohli všimnout, jak snadno sklouzáváme k tabuizaci tématu, které označíme za „posvátné“ či „nedotknutelné“. Ty, kteří si dovolí s oficiální pravdou nesouhlasit, jsou nálepkováni jako kacíři a jinak se pro ně nenajde slušné slovo.

Klidně se mohou objevovat tu nesmělejší tam smělejší požadavky na nějakou podobu cenzury – a ještě se najdou ti, kteří by tomu zatleskali. Taková atmosféra není zdravá. A co především, s demokracií nemá vůbec nic společného.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami