Společnost v poslední době vykazuje agresivitu, která už překročila přijatelnou míru. K jejímu vzplanutí stačí sebemenší drobnost. A se zprávami o smrti lidí, kteří zaujímali „nesprávné“ postoje, se tancuje na jejich kostech. Kdo jsou lidé, kteří mají radost ze smrti?
Před událostmi spjatými s vojenskými akcemi jsme měli nepřátel málo. Když jsme se v průzkumech ptali, kdo je „nepřítel“, dokázalo odpovědět jen malé procento lidí. Někdo jmenoval Rusko, jiný zase Ameriku. Názory se různily, ale obecně platilo, že nikdo žádné nepřátele ani nehledal. Ptali jsme se ale na nepřátele vnější, protože na vnitřní se ptát vůbec nemělo smysl. Hledání vnitřních nepřátel přitom jen dokazuje, že se stát začíná hroutit.
Vnitřní nepřátelé se objevují ve chvíli, kdy se ve společnosti formují totalitní nálady. Nejsme sice ještě na hraně, ale příslušné tendence tu už jsou: zákazy médií, zákazy výkonu povolání. A samozřejmě se vše vysvětluje těmi nejlepšími úmysly.
Funguje to následovně. Zjeví se nepřítel; dnes je jím pro 66 procent občanů Ukrajiny Rusko (což dříve platilo pro 7 až 9 procent). A to znamená, že má pomocníky. Začíná se pátrat. Každý, kdo se nevyjadřuje v duchu dominanty, stává se nepřítelem. Pro stát je to velké nebezpečí, protože jakýkoli jiný názor je považován za nepřátelský. Za válek tomu tak bývá.
Například vy jste opoziční noviny, a je proto snadné obvinit vás z toho, že „jdete na ruku Moskvě“. To se s vámi pak dá snadno bojovat. Dříve bylo nutné hledat alespoň nějaké argumenty, dnes stačí „ruka Moskvy“ a „pátá kolona“ a vypořádáte se s kdekým.
Nedávno moderátor televizního 5. kanálu navrhl deportovat ze země všechny, kdož neodpovídají vizi „proukrajinskosti“, prý stejně jako to udělali v Československu se sudetskými Němci. Ona televize patří prezidentovi, a tak lze předpokládat, že podobné názory mají jeho alespoň tichý souhlas. Znamená to, že za rok za dva se něco takového může stát realitou?
Vypovídáním „nedostatečných“ vlastenců se zaobírali v nacistickém Německu i v SSSR. Takové kroky jsou charakteristické pro totalitní režimy. Právě v nich nejvíce strádá nezávislý, kriticky uvažující jedinec, který chápe, že svět není černobílý. A když své názory vyjadřuje a společnost nereaguje, tendence jsou špatné. Vzniká mobilizační myšlenka, která je černobílá, netolerantní.
V čem že spočívá hrozba? Mnozí lidé bez jakýchkoli schopností mohou dosáhnout mnohého jen díky tomu, že se označí za patrioty, zatímco kriticky myslící nadaní lidé budou dál přemýšlet nad složitostí toho, co se to kolem nich odehrává. Postupem času se pak ukáže, že na všech pozicích, na kterých závisí rozvoj společnosti, sedí lidé bez talentu, neschopní reagovat na požadavky doby, natožpak na ty evropské. Logika je prostá: „Staneme se Evropany, ale ze všeho nejdřív zničíme všechny Neevropany.“ Tak se ale neocitneme v Evropské unii, nýbrž v Severní Koreji.
Nesmysly, které šíří různá individua, se zprvu jeví až exoticky, postupně se ale mohou stát normou. Psychologickou atmosféru ve společnosti obecně charakterizují naděje a zranitelnost. Zranitelný člověk hledá jakoukoli možnost obrany. A tu ze všeho nejvíc slibují lidé tupí a radikální. Kult síly není v dějinách lidstva ničím novým, Ukrajina ale potřebuje pluralismus názorů. Už dávno je přece odborně doloženo, že absence opozice problémy neřeší, ale zahání je do kouta. A problémy pak vylézají a explodují.
Kdo dnes ve společnosti převažuje: ti kriticky myslící, nebo ti, kteří žijí podle stereotypů?
Člověk je bytost nejednoznačná. Z jedné strany si může plně uchovat schopnost kritického myšlení, ale současně v něm bude fungovat i ono černobílé vidění. Problém vyvstává ve chvíli, kdy to druhé převládne. Průzkumy ale ukazují, že většina si kritické myšlení uchovává. Společnost potřebuje normální politický systém, v němž by byly zastoupeny všechny politické síly. Náš problém ale spočívá v čemsi jiném – všechny politické síly na Ukrajině jsou „autorské“, jsou to projekty konkrétních lidí. My ale potřebujeme systém, který by odrážel nikoli názory těchto jednotlivců, ale různých politických koncepcí. A takové politické síly tu bohužel nemáme. Jsou tu jen lídři a jejich zájmy. Vše pak závisí na jejich postavení v daném okamžiku. Je to kvazi pluralitní systém, i když i ten je lepší než totalita.
Lze takovou společnost diagnostikovat?
Ještě bych počkal, protože diagnóza není jednoznačná – je společnost odsouzena k zániku, nebo ji čeká skvělá budoucnost? Právě balancujeme na hraně.
Jak lze společnost vyléčit? Jakého otřesu je třeba, aby se lidé probudili a znovu stali lidskými?
Lidé uvažují kriticky. V nedávném našem průzkumu zhodnotili situaci v zemi jako „velmi napjatou“ a třetina dokonce jako „výbušnou“. Ptali jsme se i na to, co by přispělo ke snížení napětí. Mezi varianty odpovědí jsme zařadili i požadavky opozice typu demise premiéra a předčasné volby. Pro tato řešení se ale vyslovilo jen mezi 7 a 14 procenty dotázaných, protože většina má za to, že formální změna moci sociální napětí snížit nemůže. Plně s nimi souhlasím. Nevědí sice, jak se moc po volbách uspořádá, ale je jasné, že se uchová status quo, který bude ale z hlediska řešení problémů země nepředvídatelnější než dnešní stav. Vlastně říkají, že současná moc je sice neschopná, ale ta příští může být ještě horší.
Místo toho proto 62 procent Ukrajinců požaduje likvidaci korupce v mocenských kruzích a odpovídající tresty pro pachatele. Není to přitom žádná touha po krvi. Lidé jen mají za to, že když už tu máme všechny ty drahé antikorupční „hračky“, tak by měly také i fungovat. Polovina dotázaných se vyslovila pro „realizaci projektů ke zlepšení materiálního stavu“ a 40 procent by chtělo, aby „vláda dosáhla v Donbasu reálného pokroku a zastavila vojenské akce“. Jsou to velmi obecná přání, ale lze z nich vyčíst všeobecnou představu, co je třeba udělat. A s tím je třeba počítat. Pokud by lidé měli jistotu, že celý problém spočívá ve vládě, vybrali by si předčasné volby.
Když už jsme zmínili potřebu společnosti mít „silnou ruku“, když mluvíme o počátcích totality, proč není právě za takovou sílu považována současná vláda?
V ideálním případě chtějí silnou ruku všichni. Všechny naše průzkumy ale ukazují touhu po sice silném, ale současně demokratickém lídrovi. Lidé chtějí někoho, kdo by byl s to přijímat jasné a logicky navazující kroky a nebral přitom ohled na to, že by se to někomu nemuselo líbit. Přitom ale, aby uchoval systémy, které by umožňovaly jeho práci kontrolovat. Autoritářského a krutého idiota chce málokdo. Za určitého vývoje situace ho ale získat lze – v situaci, kdy se pocit zranitelnosti stane totálním.
Do jaké míry se po Majdanu společnost rozdělila na liberální a nacionalistickou? A pociťují liberálové nebezpečí?
Neštěstí Ukrajiny spočívá v tom, že je tu jen velmi malá poptávka po liberální politické síle. Není to konflikt liberálů a nacionalistů. My tu máme klasický politický konflikt mezi liberály a radikály. Liberálové přitom občas zacházejí při zajištění svých svobod tak daleko, až se z toho lidem dělá nevolno, na což pro změnu sázejí radikálové. Radikálové na Ukrajině přitom nemusejí být automaticky nacionalistickými. Mohou být internacionální. A vzniká konflikt mezi nacionalisty a tak zvanými internacionalisty.
V čem spočívá jejich základní rozpor?
Jedni mají za to, že vše 
, že je třeba mluvit jen 
. Znamená to tedy, že když nemluvím ukrajinsky, nemluvím 
? Znamená to, že když člověk, který se identifikuje se státem, nemluví ukrajinsky, nemá žádný vztah k národu. To je jeden pohled.
Druhý dominoval před Majdanem. Tehdy 49 procent občanů mělo za to, že budoucnost Ukrajiny je s Ruskou federací. Ta myšlenka zněla asi takto: „Rusko je historický bratr, podpoří nás, dá nám levné palivo a my je přitom občas podfoukneme.“ Této variantě říkám „podmíněně internacionální“. Po anexi Krymu její nositelé ale ztratili půdu pod nohama. Musejí přehodnocovat pozice. Nacionalisté mezitím ožili a určují, kdo je občan a kdo ne. Kdo jim dal právo?
Do jaké míry takovou státní ideologii akceptují regiony? A proč neprotestují, když jim z Kyjeva sahají i na jejich jazyky?
Zase ta válka. Lidé se dnes protestovat bojí, čím blíž k oblasti bojů, tím víc. Člověk, který viděl, co válka znamená, a pochopil její důsledky, se k hrozbě jejího vzniku staví velmi seriózně. A k tomu je tu ona obava, že by se moci chopili zcela neadekvátní lidé.
Je ale třeba poznamenat, že emocionální vazby na Rusko ochladly i u mnoha z těch, kdo mají v Rusku přátele nebo příbuzné. Když se jim tam děje něco špatného, je nám to jedno. Zatím sice ještě nepřevládla přímo škodolibost typu: „Něco vám tam bouchlo a sláva bohu za to!“, ale jejich strasti se nás už netýkají. A to je hrůzné. Podobné xenofobní pocity bychom v sobě kultivovat neměli. Pokud ale bude dál sílit trestné tažení se snahou rozhodovat, kdo je Ukrajinec a kdo už ne, pokud budou lidi s nepohodlnými názory dál považovat za neplnocenné občany, tak vše vyústí ve vznik jakéhosi podzemí. Nemyslím tím podzemí ozbrojené, ale duchovní, což někdy může být i horší. Nikdo neví, co z takové duchovní ilegality může vzejít. Jací lídři se odtud vynoří.
(převzato z ukrajinského portálu Vesti; přeložila Tereza Spencerová)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
