O průběhu jejich rozpravy k nám docházejí zprávy, shodující se na následujícím:
1. Řeč byla o špatných památkářích a neúměrné rozloze Pražské památkové rezervace, nesmyslné ochraně, která brání moderní architektuře, bez které město zahyne.
2. Občanské aktivity byly nazvány akcemi proletariátu, které už tu byly. Neziskovky jsou nepřátelé rozvoje výstavby. Demokracie je překážkou kvalitní architektury a rozvoje. Spolky řešení nenavrhují. Zničily „medvěda“ (pozn. polyfunkční dům na Vítězném náměstí v Praze), ale řešení nepřinesly.
3. Žádoucí je prý jenom město krátkých vzdáleností, proto se musí zahušťovat a budovat do výšky.
Architekt doc. Koutský je proslulý omezenou schopností komunikace a naprostou rezistencí vůči sebelépe míněné kritice. Přesto můžeme stěží věřit, že by podobné názory mohl pronášet veřejně člověk v jeho postavení. Bohužel jsme nebyli na rozpravě zastoupeni, záznam galerie nemá, takže přesné znění výše uvedených „thesí“ nemůžeme zaručit. Protože se v různé formě opakují v různých emotivních prohlášeních bez patřičné argumentace, pokusím se k nim něco uvést.
Ad. 1 Rozlohu Pražské památkové rezervace stanovil Dr. Dobroslav Líbal nejen vzhledem k historickým hranicím – hradbám, ale především kvůli jedinečné kompozici tohoto zcela výjimečného historického celku, dané již reliéfem terénu. Historická Praha je součástí světového kulturního dědictví a patří k největším pokladům našeho národa, je součástí jeho identity. K jejím hodnotám patří i její kontinuální život. Ten samozřejmě potřebuje změnu. Ta ale musí vycházet z pochopení smyslu její urbanity, aby nezničila její identitu, její trvalé humanitní hodnoty. Praha potřebuje moderní architekturu, skutečně moderní, citlivou nejen k materiálním, ale i k psychickým potřebám – troufám si zdůraznit i fyziologickým potřebám člověka. Tyto humanistické hodnoty historická Praha dosud má – patří k nim především měřítko jejich prostorů i architektury. Praha potřebuje skutečně moderní architekturu, která dovede tyto hodnoty respektovat a dále je rozvíjet. Nepotřebuje sebestředné hvězdné architekty neuznávající kontext s okolím svých kreací.
Ad 2. Občanské aktivity jsou ve všech demokratických zemích považovány za pilíř demokracie. Všechny totalitní systémy je potlačují, kontrolují a ruší. Město je životní prostředí společnosti, lidé mají nezadatelné právo participovat na rozhodování o jeho proměnách. Občané neodmítají vše nové, jak se jim podsouvá. Návrhy, proti kterým se protestuje v ulicích, mají jedno společné: nerespektují kontext s prostředím a lidské měřítko. V historických městech, kde lidské měřítko a harmonie prostorů je nejvyšším trvalým přínosem, je jejich porušení vnímáno intenzivněji než v moderní zástavbě.
Proletariát v historickém smyslu neexistuje – lidé zastoupení ve spolcích jsou za všech vrstev – jsou mezi nimi lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří mají urbanistickou praxi, ale i právníci a lékaři – tedy citliví „laici“, kteří si na rozdíl od našich etablovaných elit zachovali přirozené vnímání svého okolí. Pro ně není město jen seskupením individuálních domů, galerií artefaktů, ale souborem prostorů, v nichž se realizuje jejich život. Tito lidé se denně z našeho tisku dozvídají o nových podvodech, kterými je většinou vysoce postavení činitelé připravují o jejich veřejné prostředky. Jistě narůstá hněv. Ale do ulic je vyžene demolice Kozákova domu (pozn. roh Opletalovy ulice a Václavského náměstí v Praze) a projekt jeho náhrady, Květinový dům, Maršmeloun (protestů se zúčastnili poslanci i magistrátní radní), Bílý medvěd a podobné kreace. Takový význam přičítá společnost svému prostředí. To není možné ignorovat, ale respektovat. Jen člověka s přebujelým egem, egocentrického do té míry, že není schopen přijímat vnější podněty, to nepřinutí k zamyšlení. K „medvědovi“ – neprojektujeme, ale dodali jsme urbanistické rozbory, diskutovali jsme se zástupci PPF. To vše děláme zdarma, na vlastní náklady bez jakýchkoliv grantů.
ad 3. K metropolitnímu plánu přichází celá řada připomínek. Velmi kontroverzní je idea zahušťování centra v zájmu idejí „města krátkých vzdáleností“. Krátké vzdálenosti nejsou jediným a dokonce ne rozhodujícím faktorem v koncepci městského území. Město má víc než lineární dimenze – je to především záležitost prostorů a architektury humánního měřítka pro všechny formy života společnosti. Historické centrum tyto hodnoty má ve všech svých strukturách zástavby. Prožitek jeho prostorů je hlavním důvodem jeho atraktivity. Protože jenom tam - a ne v moderních částech Prahy - je atmosféra metropole, přitahuje doslova jako magnet investory, instituce, které zde již sídlí, nechtějí jej opustit – univerzity, fakultní nemocnice, správní instituce, banky a nejrůznější agentury – ti všichni zde hledají prestižní adresu.
Prostorové možnosti města jsou omezené, řešit nárůst potřeby výškovými stavbami znamená porušit to nejcennější, co historické město má – humánní měřítko. Význam měřítka ucelených prostorů i architektury je pro vizuální vjem prostředí zásadní. Tzv. “moderní“ architektura je velmi často postrádá – proto nenavazuje emocionální vztah s člověkem (viz Jan Gehl: Města pro lidi kapitola o městu Brazilia).
Domníváme se, že věc je natolik závažná, že by idea zahušťování měla být detailně prověřena na konkrétních možnostech centra bez ztráty jeho hodnot – jsou i jiné možnosti. Např. vybudování plnohodnotných urbanistických jednotek s bydlením i 3/3 vybavením s dislokovanými funkcemi centra v moderní zástavbě – v lidském měřítku, schopné vytvořit předpoklady pro soudržnou společnost obyvatel i přicházejících „klientů“ institucí.
Autorka je viceprezidentka ASORKD.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
