Now I’ve heard there was a secret chord
That David played, and it pleased the Lord
But you don’t really care for music, do you?
…
The baffled king composing Hallelujah
Je to krásná píseň s nádhernou melodií od Leonarda Cohena. Je taková slavnostní, v refrénu se opakuje „Hallelujah“. Texty při poslechu dnes nikdo moc neřeší, ale je jasné, že to určitě bude něco velebného, tak nějak od křesťanství a intelektuálně na výši – takže teď v čase vánočním se zase bude hodně hrát v rádiích a umělci různé úrovně ji budou reprodukovat na vánočních koncertech.
Je škoda, že ta píseň zapadla do této šarže. Protože text písně není ani náhodou o Vánocích, je o něčem jiném, popisuje velký příběh. Je to příběh zároveň nadčasový a zároveň paradoxně pro nás tady v Česku letos tak moc aktuální. Protože je to příběh lásky. Sice lásky v nevhodný čas a na nevhodném místě, ale přesto velké lásky. Leonard Cohen se v této zřetelně autobiografické písni obrací k biblickému příběhu, tématu lásky krále Davida ke krásné Bethsabé. Lásky, kdy král, On, omámen krásou své vyvolené, byl ochoten obětovat cokoliv, udělat pro Ni cokoliv, aby Ji ochránil. Cokoliv, tedy i ohrozit svoji zemi, hodit přes palubu vztahy ke svým blízkým a věrným. Láska byla silnější. Cohen ještě k tomuto příběhu krále Davida přidává časový odstup, a tedy nutný smutek a hořkost po rozpadu nešťastné lásky, které On dal vše a Ona – Davidova i Cohenova Bethsabé – ho pak stejně opustila.
Tento rok jsme v Česku byli svědky podobného velkého příběhu lásky, a to vpravdě biblických rozměrů. Náš král, tedy premiér, On, se strašně zamiloval do své Bethsabé. To kvůli Ní odřezal vztahy ke svým věrným, ke svému nejbližšímu okolí. To Ona se stala jeho jediným slabým místem, přes které na něj dosáhli. A oni, římští psi, dosáhli a zničili ho. A On se v kritických chvílích bránil tak, aby ochránil především Ji, On sám a my ostatní jsme byli na řadě až potom.
S láskou jsou v lidských dějinách vždycky problémy. Stařešinové rodů to vědí už odnepaměti a snaží se proti tomu zaopatřit. Romeo a Julie byli vždy nevítanými prvky – kdo by byl zvědavý na to, aby pracně vybojovanými a bráněnými majetky najednou vládl někdo odjinud, nějaký Romeo z vedlejšího kmene. Případně Julie – to pro stařešiny rodu v horším případě. Všechna velká náboženství v lidské historii se tomu snaží bránit, tu více, tu méně. U islámu to vyřešili jednoduše – udělali z žen tvora druhé kategorie. Když zlobí a dělá neplechu s láskou, tak ji my muslimové prostě ukamenujeme, a to i když zhřeší i muž. Nebo dnes moderněji zastřelíme. Tedy tu ženu; když muže, tak vždy z jiných důvodů než kvůli lásce. Hinduisté to mají zase pěkně rozkastované – a kdo neposlouchá a zamiluje se napříč kastami, také se vysokého věku nedožije – tam to mají ale aspoň spravedlivě stejně pro muže i ženy. Židovskokřesťanská civilizace to ve vztahu k lásce také nemá úplně vyjasněné. Křesťané znají lásku křesťanskou, ale to není úplně ta mezi mužem a ženou – taková to sice může být, ale také nemusí. Ti silní ve víře a v Písmu kovaní vědí, že správná láska je ta Agapé (latinsky a anglicky Charita, resp. Charity), to je taková ta opravdu správná láska, pečující. A také dobrá je Filia, to je ta mezi přáteli. A pak že také existuje láska Erós – a to je konečně ta, o které je tu řeč. Opěvování takové lásky jako jednoznačně kladného chování poznalo křesťanství až vcelku nedávno – teprve ve středověkých rytířských písních. A u Židů, tam mají celkem jasno. V Talmudu se zcela nedvojznačně píše, že láska není pro společnost užitečný cit. Nenávist, závist, sobectví – to všechno žene společnost kupředu, motivuje k vyšším výkonům. Ale láska? Zkuste si představit, že vaše občina, firma, země má zamilovaného šéfa. Takový chlapík je k nepoužití, pořád se někde fláká, není k mání, nepodává maximální výkony, není motivován pro firmu. Kromě toho, láska je krátkodobá strategie – je bohužel pravdou, že v řádu měsíců, maximálně v řádu krátkých let odezní. Nedají se na tom stavět dlouhodobé projekty. Oproti tomu na takové závisti nebo nenávisti je možné stavět dlouhodobé strategie, a ne, že ne.
A to máme až doposud v zásadě na mysli lásku tak říkajíc ve správný čas na správném místě, tedy když její účastníci nemají platné závazky už někde jinde. Taková „nesprávná“ láska, když přijde v nevhodnou dobu v nevhodné situaci, tu už nemají rádi ani v jinak liberální moderní společnosti. Ale nadělat se s tím moc nedá. Příroda, či Bůh, to opět podle světonázoru jednoho každého z nás, to prostě vymyslel/a jinak. Ta první či ten druhý prostě potřebuje mísit geny, a kdybychom se stále ženili a vdávali racionálně, podle zájmů občiny, podle zvyklostí kmene, v zájmu majetku nebo v zájmu státu, tak za chvíli zdegenerujeme. Prostě se vždycky musí najít nějaký Romeo a Julie, co to zkusí s přespolními, klidně i formálními nepřáteli. A ty miliony let vývoje – nebo fakt dobrý konstruktér – to pak nastavil/y tak, že tenhle cit je sice krátkodobě, ale nejsilnější. Týká se to nejen mladých teenagerů, týká se to i lidí ve zralém věku, bez ohledu na tom, je-li to nemajetný cestující na Titanicu, písničkář, král či premiér země. Takové zmatení mysli se nám ostatním momentálně nezmámeným obvykle dvakrát moc nehodí. Avšak, řečeno slovy klasika, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme na to mít jiný názor, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Vlastně můžeme ještě něco – závidět. Kdo zažil a ještě si to pamatuje, ví. Vždyť aspoň po nějakou dobu je člověku krásně a svět mu přijde nádherný, a má prostě někoho rád. Koho ten cit přepadne v nevhodnou dobu a v nevhodné situaci, si to pak zpravidla pěkně odnese. Ale i tak to – asi – stojí za to.
Zkusme teď, v čas Vánoc, čase meditací a radostné naděje, trochu sklopit nabroušené meče našich soudů a aspoň chvíli mlčky porozumět všem zamilovaným, jakkoliv nám způsobili porážku, ztrátu a bolest. Biblickému i našemu králi Davidovi, Leonardu Cohenovi, těm, o kterých víme bezprostředně kolem nás. Ti z nich, kteří tak činí v nesprávnou dobu a v nesprávné situaci, budou stejně nemilosrdně potrestáni. Ostatně, právě o tom je text té písně „Hallelujah“. Ale co, těm, kterých se to zrovna týká, je to stejně jedno. Leonard Cohen zpívá rád i tuto:
There ain’t no cure for love
There ain’t no cure for love
All the rocket ships are climbing through the sky
The holy books are open wide
The doctors working day and night
But they’ll never ever find that cure,
That cure for love
Psali jsme:
-635081265910607662.JPG&id=12607)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
