PETR HÁJEK komentuje další krvavý úspěch našich bezvadných „umírněných a integrovaných“ muslimských spoluobčanů a nabízí recept, jak na to, abychom se takto nemuseli brzy „bavit“ také v naší vlasti.

Protože starostliví soudruzi z Bruselu chtějí zabránit teroristům ve Francii a spol. v podobných zábavných eskapádách, projednávají právě zákon, který má legální držení zbraní v podstatě zakázat všem (původním) občanům evropských států (aby se nemohli jim a státu, který to vraždění dovolí, sami bránit). Teď k tomu budou muset nejspíš přihodit i kamióny. Ukazují se totiž jako mnohem efektivnější zbraň. Pak přijdou na řadu třeba jaderné elektrárny nebo vodárny.

Bitva o Bastilu na konci osmnáctého století trvala pět hodin. Při střelbě z mušket tehdy zemřelo 83 Pařížanů – a následky toho teroristického masakru změnily svět. 84 mrtvých (a spousta zraněných) v Nice bylo otázkou několika minut – a pokud nám dále budou vládnout současné „elity“, spojenci těch bruselských napříč kontinentem, nestane se nic. I když fakt, že k popravě došlo při vzpomínkách na revoluci, jež stojí na začátku všeho tohoto „dobra“, by přece jen mohlo být svým způsobem inspirující.

Státníci se hrozí, kondolují a ujišťují

Rozjel se obvyklý kolotoč, na který si už zvykáme: Televize vysílají dramatické „speciály“, státníci posílají soustrastné telegramy, v nichž ujišťují francouzské kolegy o „podpoře“, meditují o nutnosti bojovat s terorismem, případně vyhlašují prodloužení výjimečného stavu. Ten byl sice již několikrát předtím prodloužen, ale dalším popravám z rukou „trestajícího muslima“ samozřejmě nezabránil.

Je to jak na běžícím pásu: tu v Dallasu, tu v Paříži, tu v Bruselu, tu v Ankaře, pořád totéž dokolečka dokola. S tím rozdílem, že když se to stane v Africe, v Iráku nebo v Sýrii, kde jsou musulmanské masakry počtem obětí zvlášť „výživné“, zase se tolik mediálně neděje. Nějak to už patří k folklóru těchto zemí rozvrácených vývozem demokracie ze Spojených států za aktivní asistence Evropské unie, těchto „světlonošů“ naší doby. Připomeňme, že jde o překlad slova „Lucifer“.

A naši chrabří euro-američtí státníci a politici tomuto „roznášení světla“, jež už stálo jen v posledních desetiletích stovky tisíc ba milióny životů, nadšeně aplaudují. Teď se ale nad dalšími desítkami mrtvých, kteří k nim přibyli v Nice, budou tvářit rozhořčeně – aby zakryli, že to jsou stejně tak jejich oběti. Mohamed Lahouaiej Bouhlel, kat z kamiónu, je jen jeden z dlouhé řady muslimských bojovníků ve válce, kterou naši „humanističtí politici“ vedou proti jejich ropou nasáklým zemím – ale současně i proti vlastním občanům.

Brzy se mnozí z nich sjedou na místo činu, aby decentně zalkali na tryzně za zavražděné – a pak se rozjedou domů, protože mají spoustu starostí s blížícími se volbami, nemluvě o tom, že začaly prázdniny. Pro to, aby podobným hrůzám ve svých zemích skutečně zabránili, nemají sílu, ani prostředky. Hlavně však nemají odvahu postavit se „instrukcím“ architektů Nového světového řádu, který se právě tak dojemně projevuje vděčností zabijáků, jimž dokořán otevřeli brány Evropy. Velkolepý experiment namixování nového evropského lidu nese své další hořké plody. A protože platí „podle ovoce poznáte je“, víme, kdo zasel tuto bouři.

Skvělá „integrace“

Tihle naši politici-humanisté napříč Evropskou unií, spolu s guerillami „sluníčkářských“ parazitů z takzvaných neziskovek, nás přece ujišťují, že když nechceme dobro smrtícího rasového koktejlu z barpultu jejich kavárny pochopit, jsme „xenofobové, pravicoví extrémisté, fašisté“ a kdovíco ještě. Jde přece jen a jen o to „dobře zvládnout integraci“ našich nových kamarádů-spoluobčanů, plnících mešity vyrůstající jako houby po dešti ve „vyspělé Evropě“ – a nejvyspělejších městech také u nás - viz pokrokové brněnské radní.

Přece musíme rozlišovat báječný neškodný islám a ošklivý „okrajový“ radikální islamismus. Takový soudruh kněz Tomáš Halík už na téhle „islámské lži“ vydělal milióny a další ceny a „čestné doktoráty“ mu Luciferovi poskoci z „kaváren“ celého západního světa přímo vnucují. Máme totiž vědět, že toto je cesta ke slávě a vzor k následování. Jestli si totéž myslí pozůstalí po obětech masakru v Nice, se náš mediálně obdivovaný „filosof na trůně“ (po tom pražském na Hradčanech tolik toužící) asi na místo přeptat nepojede.

Zjistil by totiž, že Mohamed Lahouaiej Bouhlel byl přímo prototypem „skvěle integrovaného muslima“:  Zpola Tunisan (také tam se zdařil vcelku nedávno moc pěkný atentát na západní turisty), zcela nepochybně Francouz, starostlivý otec tří dětí by (donedávna) mohl jít přímo do učebnic multi-kulti integrace „umírněných“ muslimů do většinové (křesťansko-zpátečnické a ateisticko-pokrokové) „svobodné a demokratické“ společnosti.  

Mohamedovo uvítání spoluobčanů

Tak nám právě názorně předvedl, že to, čeho si žádá Prorok, je podstatně důležitější, než to, čeho si žádá prezident Hollande, kancléřka Merkelová či německý vyučený knihovník, předseda europarlamentu Schulz – a podobné mravní, intelektuální a humanistické vzory naší doby.

Ostatně podobně jako nedávní vrazi z Paříže či z Bruselu. Rovněž většinou již „integrovaní“ imigranti, muslimové, francouzští občané (mnozí v druhé generaci), za spolupráce těch, co se teprve integrovat přicházejí z bojišť Islámského státu. A je úplně jedno, jestli se sem valí přes Turecko, nebo přes Itálii. „Mutti“ Merkelová ty nové adepty „integrace“ sice už tak hlasitě nezve a nenechává vítat na nádražích ve špalírech pionýrů (jak byla zvyklá z dob svého mládí v NDR), protože se jí jaksi její voliči stále více vytrácejí, ale z hlediska projektu „vítejte, imigranti“ to je jedno:

Děje se tak dále, potichu a bez účasti televizních kamer. Počet „přistěhovalců“ do Evropy je v současné chvíli vyšší, než byl v této době v „rekordním“ loňském roce. Mohamed Bouhlel pro ně při příležitosti ohňostrojů na oslavu pádu Bastily (francouzsky hrad nebo pevnost) zorganizoval vlastní „ohňostroj smrti“. Aby nově příchozí věděli, že pevnost Evropa již padla a válka proti nevěřícím psům je v plném proudu. Jako všude, kde počet muslimských invazních jednotek přesáhne pár procent.

Zachraň se, kdo můžeš!

Imigrace byla hlavním tématem britského referenda o odchodu z Evropské unie. Voliči se vyjádřili jasně – s miliónovou převahou nad místními „Bruselany“. Teď všichni dokola rozebírají, čím to bylo a co z toho bude. Stejně tak budou po několik dní či týdnů rozebírat v okurkové sezóně masakr z Nice. Uvidíme stejné tváře, uslyšíme stejné žvásty stejných „odborníků“ (na terorismus, na bezpečnost, na integraci), stejná ujišťování stejných Sobotků a Zaorálků, že jen „jednotná a silná Evropa“ si s tímto „negativním jevem“ poradí.

Je to samozřejmě právě naopak. Tato německo-francouzsko-bruselská „unie“ do našich životů Mohameda a jeho odhodlané druhy vtáhla. Nejenže si s nimi poradit neumí, ale především nechce. U nás jich zatím moc nemáme, protože jejich „kolonie“ se zde historicky neměly možnost zahnízdit. A oni táhnou primárně „za svými“, kteří již předpolí a předmostí vybudovali. Brzy však vyrazí za dalším prostorem. I k nám.

Lze se tomu ubránit? Jistěže. Pokud opět dostaneme zemi do vlastních rukou – tak jako Britové. Pokud budeme mít vlastní opevněné hranice, znovu vybudovanou armádu, která nebude sloužit jako „expediční sbor“ pro americké zájmy – všude, kde Američan dobývá svět. Aktuálně na ruských hranicích, místo na našich. Pokud nebudeme mít reprezentaci složenou ze Sobotků, Babišů a Bělobrádků, ale dáme důvěru našim Borisům Johnsonům a Nigelům Farageům, kteří dokázali vyrvat svou vlast ze spárů bruselských diktátorů „pokroku“.

Určitě mezi námi jsou. Někteří se již projevili. Ostatní se politicky rodí či narodí. Loď se totiž rychle potápí a muslimští piráti se derou na palubu. Z kapitánského můstku jim mávají. Čím dříve si to uvědomíme, tím dříve současně pochopíme smysl zdánlivě beznadějného volání, které však vede k nové naději na normální život v normální zemi uprostřed normální Evropy – tak, jako to pochopili Angličané:

Zachraň se, kdo můžeš!