Rovněž i mnohá jejich doporučení jsou adekvátní, především ta týkající se potřeby reagovat na demografické změny americké společnosti, konkrétně procentuální nárůst hispánské, tj. latinskoamerické populace. Celkově však jejich implicitní doporučení posunout Republikánskou stranu doleva je však, domnívám se, předčasné.
Špatné počty
Především, nemají pravdu ti, jež tvrdí, že v roce 2012 bylo snadné porazit prezidenta Obamu; on byl totiž favoritem od samého počátku. V Americe je velice obtížné, téměř nemožné porazit stávajícího presidenta po jeho prvním volebním období, které následuje po osmi letech prezidentování člověka z opačného politického břehu.
Od roku 1896 se stalo pouze jednou (!), že president zvolený po dvou obdobích (tj. alespoň osmi letech vlády) prezidenta či prezidentů jiné strany, nebyl sám zvolen znovu: a tento jediný případ se odehrál v roce 1980, když Jimmy Carter neobhájil křeslo v souboji s Ronaldem Reaganem.
Jinými slovy, šance Obamy na opětovné zvolení v roce 2012 – poté, co byl v roce 2008 zvolen jako demokrat poprvé po osmi letech vlády republikánů – byly mnohem větší, než se obecně uvažovalo.
2014: republikánský rok
Dále je vhodné nepřeceňovat volební význam Obamova druhého vítězství. Obama byl sice zvolen znovu, ale menší většinou než před čtyřmi roky. To se nestává často; presidenti, kteří jsou zvoleni opětovně, jsou obvykle zvoleni většinou větší, než byla ta první. To se Obamovi nepovedlo.
Nejzajímavějším a nejpřekvapivějším aspektem voleb 2012 byla ta skutečnost, že naprosto zakonzervovaly stav z voleb 2010! Rok 2008 byl skvělým rokem pro demokraty: nejen že velkou většinou zvolili svého presidenta, ale dosáhli i spolehlivých většin v obou komorách Kongresu. Poté ale, co Obama otočil kormidlem ostře doleva, přišla v kongresových volbách v roce 2010 reakce: díky Tea Party republikáni získali Sněmovnu reprezentantů a snížili demokratickou většinu v Senátu.
A co udělaly volby 2012? Vrátily do Bílého domu presidenta Obamu (s mnohem menší většinou než měl v roce 2008), do Sněmovny reprezentantů republikánskou většinu a do Senátu většinu demokratickou.
Tedy volby 2012 de facto potvrdily status quo z voleb 2010: nikdo si příliš ani nepolepšil ani nepohoršil.
Co to ale znamená? President Obama v důsledku republikánské většiny ve Sněmovně representantů prakticky nemá šanci ve svém druhém volebním období mnoho prosadit. O to více, že v kongresových volbách uprostřed druhého termínu opětovně zvoleného presidenta strana vůči němu opoziční získává skutečně výrazně. (Jak se to stalo např. Bushovi v roce 2006.) Takže rok 2014 podle veškeré americké politické tradice lze očekávat jako rok výrazných republikánských úspěchů ve volbách do Kongresu i na úrovni jednotlivých států Unie.
Necharismatický Romney
Stejně tak podle logického principu politického kyvadla lze očekávat, že rok 2016 bude v prezidentských volbách – po osmi letech demokrata Obamy – úspěšný pro republikány a favoritem na zvolení 45. presidentem USA bude republikánský kandidát, ať už to bude kdokoli. (V roce 2016 budou probíhat zajímavé primárky v obou stranách, stejně jako tomu bylo i v roce 2008, neboť nikdo nebude usilovat o opětovné zvolení presidentem).
Mitt Romney byl velice necharismatický kandidát a názorově to byl pragmatik, schopný manažer, kompetentní správce, slušný člověk, ale žádný výrazný politický lídr s oddanými a nadšenými stoupenci.
Tím, že Američané v roce 2012 odmítli centristického, pragmatického republikána a opětovně zvolili presidentem demokrata, možná paradoxně zajistili, že příští president USA, nejspíš republikán, bude patřit k více konservativnímu, ideologickému křídlu Republikánské strany. Porážka umírněného republikána letos tak může paradoxně velice snadno otevřít cestu do Bílého domu republikánu více pravicově vyhraněnému o čtyři roky později.
Volby 2012 však potvrdily jeden pro budoucnost Ameriky neblahý trend: rasovou polarizaci. Republikánská strana se stává čím dále tím více stranou bělochů a Demokratická strana stranou barevných menšin. S tím by obě strany měly něco dělat; pro soudržnost společnosti, rasovou harmonii a společenský mír je totiž takováto politická polarizace v dlouhodobé perspektivě neblahá.
Nástup latinos
A právě na ní začínají republikáni doplácet. Jak stoupá v USA procentuální zastoupení barevných menšin (procento černochů je konstantní, procento bělochů klesá, procenta Američanů latinskoamerického a asijského původu stoupají), republikáni začínají mít ve prezidentských volbách výrazný problém. Strana, která byla v prezidentských volbách kdysi velice úspěšná (republikánští kandidáti na presidenta z šesti prezidentských voleb v letech 1968–88 jich vyhráli pět), je nyní dosti neúspěšná: za posledních dvacet let, tj. v letech 1992-2012, republikánský kandidát na presidenta získal více hlasů než jeho demokratický protikandidát jen jednou – Bush mladší v roce 2004 (v roce 2000 sice vyhrál ve sboru volitelů a stal se presidentem, ale ve volbách získal méně hlasů než protikandidát Gore).
Republikáni se stali stranou bílého, staršího, ženatého a věřícího muže. Demokratickou stranu naopak volí disproporcionálně barevné menšiny, černoši, Američané hispánského a asijského původu (kromě Američanů kubánských a vietnamských), ateisté a agnostici, mladí lidé, svobodní, ženy, především ty mladé, svobodné a bezdětné.
Ještě před deseti-patnácti lety mohli Republikáni tvrdit, že jejich voličská základna je dostačující: velká většina bělochů plus něco málo z menšin je nadpoloviční většina. Demografický trend Ameriky je ale jasný: pokles procentuálního zastoupení bílé populace a vzestup té latinskoamerického (a asijského) původu. Co se týká barvy pleti, Amerika pomalu „hnědne“. Pokud se republikánům nepovede přetáhnout na svou stranu alespoň část nějaké menšiny, demokraté budou z přirozených demografických důvodů ve výhodě.
Roman Joch
Ředitel Občanského institutu, www.obcinst.cz
Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
_profil_top.jpg)
