Nevěřila jsem, že je něco takového možné. Připadalo mi to jako čirý výmysl.
Brzy se mi podařilo zkontaktovat dvě veřejně neznámé osoby, které zde v ČR spolu s rodinou bojovaly za pomoc státu. Zjistila jsem veškeré informace a nestačila zírat.
Napsala jsem stovky mailů politikům v ČR, významným osobnostem a odborníkům. Neziskovým organizacím, nadacím, sdružením.
Redaktorům a šéfredaktorům všech významných českých médií.
S jediným cílem. Aby se toho někdo ujal a přiměl nečinně české úřady hájit práva českých občanů v zahraničí. Tak jak to např. stojí v každém českém cestovním pase.
Z politiků mi jich odpovědělo jen pár, negativně. Buď neměli čas nebo to nespadalo do jejich kompetence. Stejně tak osobnosti a odborníci.
Z médií mi odpověděli všichni. Negativně, kromě České televize.
Po sérii mailů s redaktory České televize bylo ujednáno, že o případu natočí reportáž ke konci roku 2013.
A potom se to najednou stoplo, prý z finančních důvodů.
Zklamaná přístupem české veřejnosti a médií, založila jsem na idnes.blog a o případu začala psát sama.
O otřesném jednání norské sociálky vůči klukům samotným, vůči celé rodině.
O tom, jak na matce slibovali, že jí syny vrátí až odejde od manžela.
O tom, jak psychologové psali posudky na rodinu až tři měsíce po odebrání kluků. A jaké protichůdné tvrzení v nich jsou.
O tom jak lékařská vyšetření kluků ihned po odebrání popřela zneužívání a násilí. O tom, jak to popřela i ošetřující zdravotnice, ke které kluci od narození pravidelně chodili.
O tom, jak poté trestní soud rodiče zprostil všech obvinění, ale najednou sociálka dodala nové "důkazy", tj. opět tvrzení třetí osoby. Které opět nepotvrdily ani výpovědi kluků ani nebyly podložené žádnými důkazy.
O tom, jak bratry rozdělili do dvou rodin. S oficiálním vysvětlením, že spolu byli pro pěstounku nezvladatelní a mladší (2 a půl roku) na sebe strhával veškerou pozornost a ubíral ji tak staršímu.
O tom, jak sociálka a obě pěstounské rodiny začaly cíleně klukům ze života vymazávat celou jejich rodinu.
A dávat jim tak novou totožnost v nové rodině. Což je zcela proti smyslu pěstounské péče.
Jak klukům nemohli ani rodiče ani babička s dědou zavolat na jejich narozeniny, na Vánoce.
Jak sociálka i norské úřady zcela ignorovaly žádosti tety a dědy o svěření kluků do jejich péče.
Jak ani babičce s dědou sociálka nepovolila ani kontakt s vnuky přes skype, na který předtím byli zvyklí.
Jak sociálka dědovi pár minut před půl roku dopředu naplánovanou a schválenou schůzkou s vnuky řekla, že kluky neuvidí, protože pro něj za ten půl rok nedokázali sehnat tlumočníka.
A jak potom na schůzce matka nesměla o dědovi klukům nic říct, ani jim předat dárky, které jim přivezl.
A o dalších faktech.
Založila jsem online petici za návrat kluků k rodině.
Naštěstí se mezitím těm dvěma osobám podařilo přemluvit Pavla Hasenkopfa, aby se o případ zajímal. Dodnes na něm pracuje za symbolickou jednu korunu na hodinu.
Díky němu se do případu vložila Jitka Chalánková a svou neúnavnou činností donutila české úřady jednat.
A k ní se postupně přidávali další a další lidé.
V čem jsem se v případu mýlila?
Na základě znalosti faktů jsem se domnívala, že čeští úředníci potřebují jen trochu popostrčit, aby začali intenzivně jednat. Do roku 2014 se totiž nedělo téměř nic. A rozhodně nic, co by aspoň naznačilo spolupráci českých úřadů s norskými, jelikož se jedná o české občany.
Naivně jsem po úspěšné papírové petici, zapojení Jitky Chalánkové a díky ní i vlády věřila, že případ bude brzo zdárně vyřešen a kluci budou vráceni buď matce nebo dalším příbuzným. Tak jak je to běžné po odebrání, tedy že se nejprve snaží o umístění v širší rodině.
Nic takového se nestalo.
Místo toho se začali odpovědní čeští úředníci vzpírat, hledat výmluvy, obviňovat rodinu z kdečeho.
V médiích se z jejich strany objevilo plno polopravd a lží. S jediným cílem. Nerozhněvat Norsko.
Až postupem času vyplavaly napovrch fakta jako financování změny českého systému ochrany dětí z norských fondů, realizované Ministerstvem práce a sociálních věcí ve spolupráci s norským Bufdirem.
Až postupem času se do mě začali strefovat zástupci české pěstounské lobby, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení.
Nyní mi končí sladké období "doma s dítětem" a času nazbyt nebude.
Těší mě, že se díky případu Michalákových a odvaze a statečnosti Evy Michalákové, se kterou ustala všechny zákeřné výpady, dalo do pohybu obrovské množství věcí. Celosvětové demonstrace s hojnou účastí, např. několika tisícová v USA či Rakousku. Velká demonstrace Noru v Norsku, která odstartovala kritiku norského systému v norských médiích a donutila Nory se zajímat o činnost systému. Prudký nárůst Noru, kteří tento systém kritizují.
To vše odstartovala medializace případu Michalákových. O němž norská režisérka natočila celovečerní dokument.
Věřím, že doba, kdy bude bezpráví páchané norským systémem odhaleno v celé své ohavnosti, se velmi přiblížila. Díky všem lidem, veřejně neznámým a známým, kteří se tomuto systému postavili a nabaluji na sebe další a další lidi.
A díky mnoha otřesným případům bezpráví páchaného norskými úřady na dětech a jejich rodinách. Případům, které teprve nyní začínají ve velkém množství vyplouvat napovrch.
Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
