Zprvu nenápadná a mírně kuriózní krize se po několika letech blíží svému vyvrcholení. Lze tak soudit přinejmenším z reakce federální vlády v Madridu, která otevřeně vyhrožuje vězením více než sedmi stovkám katalánských starostů, kteří se stavějí za nezávislost své země (a to má celé Katalánsko celkem 948 starostů). V posledních týdnech před referendem o nezávislosti, které je stále naplánováno na 1. října, Madrid stupňuje „bezpečnostní opatření“, mobilizuje tisíce policistů, ruší webové portály, provádí razie v redakcích novin, zabavuje hromadně letáky a plakáty a hrozí odpojováním elektřiny pro školy a další místa, v nichž by se nacházely volební místnosti. Připravené jsou ovšem i jiné „mimořádné kroky“, včetně převzetí kontroly nad veškerými veřejnými financemi v Katalánsku, čímž chce Madrid zabránit tomu, že budou místní, katalánské fondy „zneužity“ při hlasování.
Svůj postoj si Madrid nechal odsouhlasit u španělského ústavního soudu, podle jehož verdiktu smí referenda vyhlašovat jen federální vláda, a navíc se jich mohou zúčastnit všichni španělští voliči, a nejen ti, kteří žijí v Katalánsku. Čili o katalánském „právu na sebeurčení“ Katalánci sami rozhodovat nesmějí.
Otevřená hrozba silou přitom jen odráží míru madridské nervozity. Katalánští separatisté shromáždění ve vládnoucí koalici Junts pel si (Společně za ano) totiž koncem srpna schválili návrh zákona o „právní přeměně a vzniku Republiky“. Dokument o 89 odstavcích mimo jiné předpokládá, že v případě vítězství v referendu veškeré pravomoci španělského státu v Katalánsku převezme dosavadní regionální vláda, a to včetně daňové sféry, přičemž španělská ústava z roku 1978 se stane „obyčejným zákonem“. Nezávislé Katalánsko bude kontrolovat své pozemní, vzdušné i námořní hranice, přičemž zřídí i vlastní celnice. Návrh zákona také počítá s ustavením Nejvyššího soudu, jehož prvním úkolem bude amnestie pro všechny vězněné stoupence katalánské nezávislosti. Za Katalánce mají být považováni všichni španělští občané, kteří byli ke konci roku 2016 na volebních seznamech, přičemž nebudou nuceni zříkat se španělského občanství a budou si moci zvolit občanství dvojí…
Důvody nespokojenosti
Katalánsko bylo pro Madrid vždy dojnou krávou – nejbohatší španělská provincie představuje 16 procent všech obyvatel, vytváří čtvrtinu celkového španělského exportu, „hostí“ 23 procent veškerého průmyslu v zemi, celkovému HDP přispívá 19 procenty, a za to získává jedenáctiprocentní podíl z federálních výdajů. V době, kdy Madrid na povel Bruselu a nadnárodních finančních institucí „škrtí“ výdaje a splácí dluhy bez ohledu na prohlubující se sociální krizi v zemi, jsou hrozby federální vlády pochopitelné – její svého druhu „parazitismus“ na Katalánsku zachraňuje značnou část Španělska. Současně ale vztahy s Katalánci důsledně eskaluje už jen prostou neochotou vyjednat s nimi podmínky, které by separatisty mohly alespoň trochu uspokojit.
Devět milionů Katalánců nelze vnímat jako „Španěly“. Mají dlouhou historii nezávislou na Španělsku a mají i svůj jazyk, který není dialektem španělštiny; jeho kořeny se váží ke staré latině římských osadníků. Jejich jazyk jim po občanské válce ve 30. letech minulého století zakázal už fašistický diktátor Franco, ale s pádem jeho diktatury zažil nefalšované obrození, na které ovšem „demokracie“ zřetel příliš nebere.
Katalánská snaha o sebeurčení je na „svobodném“ Západě svým způsobem „lakmusovým papírkem“. Národům a státům, které se Západ rozhodl z různých důvodů zničit, přiznává právo „na sebeurčení“ a tudíž i na svržení Západu nepohodlných „diktátorů“, přičemž se obvykle tvrdí, že takové právo je univerzální. Postup madridské federální vlády nyní jen odhaluje pokrytectví takové politiky – s blížícím se datem referenda se „demokratičnost“ a „právo na sebeurčení“ vytrácejí s každým dnem. Jinými slovy, Západ – včetně Spojených států, které se „nechtějí vměšovat“ do španělských vnitřních záležitostí, ale katalánskou nezávislost přesto (a se všemi důsledky) „odmítají“ – ukazuje, že je „ready“ v nehodícím se případě potlačit násilím cokoli, co jinde sám prosazuje. Evropská unie se k problému staví podobně – na jedné straně tvrdí, že by Katalánsko coby člena uvítala, na straně druhé připomíná, že by Barcelona musela o členství požádat, což ovšem Madrid zablokuje… Ve výsledku by to tak byli separatisté, kdo zavedou Katalánsko do slepé uličky bez výhod svobodného obchodu v rámci EU nebo volného pohybu osob.
Katalánské referendum navíc přichází v době, kdy se špičky EU snaží o co největší centralizaci Unie a současně i o co největší „globální“ provázání se svými souputníky, nebo spíše „nadřízenými“ – řeč je o smlouvách o volném obchodu s USA, Kanadou, Austrálií nebo o sílící „integraci“ v rámci NATO.
Důležitý precedent
Průzkum z konce července ukázal, že zastánci nezávislosti svůj boj mírně prohrávají, nicméně madridské hrozby a represe z posledních týdnů mohly atmosféru v Katalánsku významně proměnit ve prospěch „Ano“. Z pohledu Madridu přitom není příliš jasné, jak má vůbec postupovat dál, neboť mu příliš „dobrých“ možností nezbývá. Může sice – na základě 155. článku ústavy – zbavit pravomocí jakékoli vedení regionu a zavést v něm svou „přímou správu“, otázkou ale je, zda je to v praxi vůbec proveditelné. Pokud totiž nacionalistické vedení Katalánska neopustí jeho současná rozhodnost, může se stát, že nařízení z Madridu prostě neuposlechne. V takovém případě by Madridu nezbývalo, než poslat proti Kataláncům armádu a policii, jejichž příslušníci by stanuli tváří v tvář katalánské autonomní policii, která je až dosud věrná katalánskému vedení… Zdá se být očividné, že i případná prohra separatistů v referendu bude z jejich pohledu jen další kapitolou „boje“, který má k cíli ještě daleko, a tak nelze předpokládat, že by se svých vizí jednou provždy vzdali.
A pokud Madrid do ulic katalánských měst opravdu vyšle armádu, nebude to jen přiznání faktického rozpadu Španělska, které pro dohlednou budoucnost bude pohromadě držet jen silou a nebude „fungovat“ jako doposud, ale v nepříjemné pozici se ocitne i Brusel. Pokud totiž podpoří vládu v Madridu, okamžitě „vyskočí“ na přetřes precedent Kosova, které Španělsko mimochodem – právě kvůli separatistickým tendencím Katalánců, Basků a dalších – stále neuznává. Podpořit katalánskou nezávislost ale Brusel také nebude moci, protože Španělsko patří k „tvrdému jádru“ a o nějakém „Spaxitu“ tam zatím nikdo nejspíš ani neuvažoval. Nemluvě o tom, jaký impuls by takovým verdiktem z Bruselu získali další evropští separatisté.
Datum referenda se blíží. A precedentní vývoj situace kolem něj zcela jistě sledují nejen ve Skotsku a Severním Irsku, ale i v dalších evropských regionech, které v posledních letech stále seriozněji zvažují překreslování dosavadních map… Jak asi bude vypadat Evropa za nějakých deset dvacet let?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
