Tereza Spencerová: O nezávislosti a ropě, realitě a utopii

Poté bylo dlouho „ticho po pěšině“, byť arabský, perský a turecký nacionalismus a fundamentalismus Kurdy dál vytěsňoval na okraj. Iráčtí Kurdové se znovu „ozvali“ až během války, kterou Irák v letech 1980 až 1988 s podporou Západu rozpoutal proti Íránu. Saddámův režim ale jejich kroky vnímal jako vlastizradu a proti kurdské Halabdži použil sarin, který vyráběl ze surovin dodávaných ze Západu, aby s nimi mohl útočit proti Íránu. (Ten mimochodem dnes pro oběti iráckých/západních chemických útoků po USA (marně) požaduje odškodnění.) V Halabdži tehdy -- po nadýchání se západními chemikáliemi -- zemřelo na pět tisíc lidí. A tehdy zřejmě Irák o své Kurdy přišel definitivně. Jenže…

Kurdská otázka obecně se na hlavní scénu dostala znovu až před několika lety, ať už v důsledku pokračujících bojů Turecka se „svými“ Kurdy ze Strany kurdských pracujících (PKK), nebo válečného chaosu, do něhož americké (a Západem obecně aktivně podporované „demokratizační“) intervence a snahy o změny režimu uvrhly Irák a Sýrii. Šéf Kurdistánské regionální vlády (KRG) Masúd Barzání v této nepřehledné situaci navrhl referendum, v němž se iráčtí Kurdové mají vyslovit pro nezávislost. Všeobecně se očekává, že obyvatelé iráckého Kurdistánu odhlasují většinově „ANO“, bez ohledu na to, že takový krok bude mít závažné důsledky a málokteré vztahy zůstanou stejné jako dřív. Kdo ale nic neriskuje, obvykle nic nezíská. Jenže…

Faktem je, že Masúd Barzání odmítl názor světa – proti nezávislému iráckému Kurdistánu se vyslovila komplet celá Rada bezpečnosti OSN i šéf světové organizace, samostatně pak i USA, Rusko, Evropská unie, Saúdská Arábie, o státech, jichž se kurdská otázka bezprostředně týká – tedy Iráku, Turecku, Sýrii a Íránu – ani nemluvě. Bagdád, Ankara i Teherán zaujaly dokonce společný postoj – Irák vyzval Kurdy, aby mu postoupili pohraniční přechody a všechna svá letiště, Írán uzavřel své hranice s Kurdistánem, zakázal kurdským letadlům vstup do svého vzdušného prostoru a zahájil u hranic vojenské manévry a Turecko rovněž omezilo přeshraniční styk, přičemž pohrozilo vojenskou invazí nebo blokováním tranzitu kurdské ropy.

Suma sumárum, vlastně jediný, kdo nezávislý Kurdistán podporuje, je Izrael „shodou okolností“ největší odběratel kurdské ropy, který v Kurdistánu spatřuje možný nástroj svého boje proti šířícímu se vlivu Íránu. Podle tureckých zdrojů hlasovat do Kurdistánu vyrazilo na 200 tisíc kurdských Židů, zatímco Bagdád varuje, že nedopustí, aby na severu Iráku vznikl „vznikl druhý Izrael“. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu tak svým ministrům aktuálně zakázal, aby referendum komentovali, protože je to „velmi citlivá“ otázka.

A co ropa?

Při pohledu na realitu okolního světa lze referendum o nezávislosti iráckého Kurdistánu vnímat především jako snahu Masúda Barzáního vylepšit své karty“ při vyjednávání s Bagdádem a dalšími sousedy, a to bez ohledu na názory ostatních kurdských politických sil. Možná i proto jeho kritici varují, že je to vše jen jeden velký cirkus, který má upevnit politickou a ekonomickou moc v ropném Kurdistánu výhradně v rukou Barzáního klanu a jeho nejbližších. Je příznačné, že pochybnosti o rerferendu vyjadřují i potenciální stoupenci typu největší turecké prokurdské politické Lidové demokratické strany nebo iráčtí šíitští Kurdové žijící mimo Kurdistán. A Kirkúk, centrum pomyslného kurdistánského ropného průmyslu ležící ovšem mimo tradičně vymezené kurdské oblasti, ve snaze předejít ozbrojenému konfliktu už v půli srpna přijal rezoluci, že se referenda vůbec nezúčastní, protože ve městě i provinciích Dijála a Ninive žijí početné šíitské a turkmenské menšiny, které případnou poddanost kurdskému státu odmítají. „Rozhodli jsme se referendum odmítnout, protože by to ohrozilo budoucnost města a my s jeho osudem nehodláme hazardovat,“ prohlásil kurdský zastupitel Kirkúku Jasín Izzadín. A jeho kolega Rávand Malá Mahmúd dodal: „Když se rozhodli uspořádat referendum, proč za námi nepřišli a nezeptali se, jestli je to v Kirkúku dobrý nápad? Nikdo nepřišel. A co byste říkali svým lidem, kdyby tu referendum neprošlo?“

Pokud se referendum promění v „sólo“ jízdu osamělého Barzáního a jeho kamarily, posílí to jen hlasy domácích kritiků, podle nichž je hlavním důvodem konání referenda snaha současného vedení zakrýt hluboké ekonomické problémy, v nichž se jinak bohatý ropný region topí. Přinejmenším korupce, vysílání pešmergů do bojů proti Islámskému státu a současné poskytování azylu tisícům uprchlíků totálně vyprázdnily kapsy KRG, tím spíš v situaci, kdy Bagdád „kárně“ přestal Barzánímu převádět domluvených 17 procent iráckého HDP, v praxi asi 12 miliard dolarů ročně, což pokrývalo 80 procent „státního“ rozpočtu iráckého Kurdistánu. Ve výsledku tak více než 1,2 milionu „státních“ zaměstnanců už nejméně dva měsíce nedostává mzdy.

Přitom KRG vyváželo 200 až 300 tisíc barelů ropy denně. Ovšem přes Turecko, které nyní vyhrožuje, že veškerou přepravu zastaví. A je otázkou, jak na všeobecný nesouhlas svých vlád s referendem zareagují především americké či ruské ropné koncerny, které využily relativně stabilní situace v Kurdistánu a podepsaly s KRG v uplynulých letech lukrativní těžební smlouvy; některé dohody jsou pro zahraniční koncerny, jako v případě norského DNO, až tak „podezřele skvělé“, že je rovnou dotuje kurdský „stát“. Není divu, že korupce bují. Zásoby ropy v Kurdistánu se odhadují na 45 miliard barelů, mají být celkově šestými největšími na světě, přičemž náklady na těžbu jsou neuvěřitelně nízké – pohybují se kolem dvou dolarů za barel, což je i při nynějších světových cenách kolem 50 dolarů ziskový „sen“. Nicméně, pokud tato ropa zůstane pod tlakem světových vlád pod zemí, tak…

A co dál?

Je očividné, že stejně jako například v blížícím se referendu o nezávislosti Katalánska, i v případě Kurdů má svět „plnou hubu“ řečí o svobodě a právu na sebeurčení, ale ve skutečnosti si navykl na status quo a jeho změnu ve skutečnosti nechce, neboť by dominový efekt nemusel být zastavitelný. Násilné „vstupy světa“ do „dějin“ totiž vedly vždy jen k horšímu – počínaje tím, že současný Blízký východ je načrtnutý podle Sycese a Picota, tedy podle Západu, přes vytvoření Izraele, který je i po padesáti letech existence neuralgickým bodem regionu, až po tragický, relativně nedávný americký experiment s odtržením jihu Súdánu d severu země. Informuje o tom už i český mainstream, aniž by si ovšem „lajsnul“ popsat pozadí, na němž se protočilo i něco hollywoodských „dobrodějů“.

I vznik nezávislého Kurdistánu v Iráku by pro další vývoj v celém regionu působil jako rozbuška. Potíž spočívá v tom, že jej odmítají „hostitelské“ státy, a velmoci musejí na jejich názory brát zřetel, pokud se nechtějí na Blízkém východě jednou provždy „utopit“ v tamním písku. Turecko i Írán mají mnohem početnější kurdskou populaci, než Irák, a všechny země se snaží udržet svou územní celistvost. Čili, nebudou podporovat žádný Kurdistán, pokud ho nebudou moci kontrolovat. Naopak platí, že pětimilionový irácký Kurdistán může – a bude -- inspirovat početnější kurdské populace v Turecku nebo Íránu k cestě k nezávislosti. Když pět milionů iráckých Kurdů může, tak asi 23 milionů tureckých Kurdů a 11 milionů íránských Kurdů může přece taky. A syrští Kurdové, kteří během celé války nikdy nestáli přímo proti Damašku, ale neustále se snaží o rozšiřování svých „budoucích území“, už provedli první kolo místních voleb. Ani neusilují o samostatnost, spíš jen o federalizaci, ale arabští obyvatelé „kurdských území“ jsou v „šoku“ a Damašek celé hlasování vnímá jako „vtip“.

Lze předpokládat, že pokračující kurdské tažení za „nezávislostí“ povede jen k eskalaci násilí mezi Kurdy na jedné straně a na straně druhé Araby, Turky, Turkmeny a sunnity a šíity. Nemluvě o tom, kdyby se jim v Iráku podařilo silou ovládnout Kirkúk a jeho ropu; výsledkem by bylo zchudnutí okolních sunnitů, kteří by asi nezůstali zticha. K tomu by se rozhořely boje o hranice a hlavně o vodní zdroje a ve výsledku by nastala další válka a etnické čistky, možná krvavější než jsou na Blízkém východě ty nynější. A s ohledem na roztříštěnost kurdského tábora, lze předpokládat i to, kdo by v nich prohrál. A k tomu by se „nezávislý“ Kurdistán z hlediska svých vývozů i dovozů ocitl mezi Tureckem a Íránem; současný vzdor proti oběma státům by se zcela jistě rychle proměnil ve zvýšenou závislost na Ankaře a Teheránu.

Kurdové si dnes pochvalují podporu Spojených států, ale ruku na srdce, kro je pro Washington strategicky důležitější: Kurdové, z nichž koukají jen samé potíže, nebo třeba Turecko, které je ještě stále členem NATO a snaží se tak i vypadat.

Bez ohledu na to, jaká čísla referendum o nezávislosti iráckého Kurdistánu vygeneruje, je očividné, že nejistot je příliš mnoho a ke skutečné nezávislosti je cesta ještě daleká. Současně ale platí, že byl „džin nezávislosti vypuštěn z láhve“ a přinejmenším iráčtí Kurdové začali psát novou kapitolu dějin, bez ohledu na to, že si zabrali i území, která jim ani nenáleží, a tak spoustě lidem hrozí zase jen další diktatura, pouze v obráceném gardu.

Jak dlouho bude trvat, než se Kurdové doberou ke skutečné nezávislosti? Roky. Možná dekády. Pokud vůbec.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami