Tomáš Butta: Husův příběh je důležitý i dnes

Kdo to vlastně ten Mistr Jan Hus byl? Každý z nás má nějaké povšechné představy z dějepisu, Hus je obestřen různými mýty. Historická pravda ale začasté bývá jiná než učebnice a legendy...

Jan Hus byl mistrem svobodných umění na pražské univerzitě, byl bakalářem teologie, na univerzitě se věnoval učitelské dráze, současně – protože byl kněz – bylo jeho úkolem kázání v Betlémské kapli, kde se od roku 1391 mohlo kázat v českém jazyce, vykládat Bibli v mateřské řeči. To byla velká výsada a Hus se tomuto velice věnoval. Můžeme tedy říci, že Hus byl kněz, kazatel, a časem – když přichází do kontaktu s myšlenkovými proudy z Anglie, s Wyclifovým učením – dozrává ve výraznou osobnost reformátora. Hus byl osobností středověku ve smyslu asketického duchovního, kněze s velkým vnitřním zaujetím pro náboženské pravdy, ale současně byl člověkem, který vidí společenskou situaci své doby, její rozpory, protiklady, vidí, že doba je kritická a vlastně i krizová. Hus hledá cestu k nápravě, kterou – na základě Bible – nachází v návratu k prvokřesťanské ideji života v prostotě, v prostém životním stylu Krista a apoštolů.

Dobovou krizi si však zřejmě neuvědomoval jen Hus?

Křesťanství ve středověku prostupovalo veškerý život člověka i společnosti. Církev se přitom v některých rysech vzdálila prvokřesťanskému životu podle evangelia a v duchu prvotní církve. Byla to doba rozkolu a krize autority. V církvi se vedl boj o moc i o majetek. Dokonce došlo k nevídané věci, že proti sobě stáli dva a nakonec i tři papežové. Instituce, která měla takovou autoritu, byla najednou sama svým počínáním zpochybněna. To musíme mít na paměti, když promýšlíme Husovy názory, které jsou v mnohém radikální, právě pokud jde o pojetí papežství. Hledala se řešení a náprava kritické situace. Byl svolán reformní koncil do Kostnice, který měl řešit právě krizi papežství. Byla to reforma plánovaná a uskutečňovaná shora. Zároveň se ale v Evropě objevovala různá hnutí, která usilovala o prohloubení duchovního života a zbožnosti – shrnujeme je pod název „devotio moderna“. V českém prostředí – u Husa a dalších – můžeme vidět třetí proud, ovlivněný právě Wyclifem, radikálněji pojatou reformu zdola, podle níž světská moc, světská autorita má jistou odpovědnost za nápravu věcí církve.

Zmínil jste Wyclifa. Hus a další čeští příznivci Wyclifova učení jen přijímali jeho myšlenky, nebo je nějak rozvíjeli?

Wyclif jako filozof byl realista, ve smyslu platónského realismu, který byl protikladem nominalismu, jenž byl zastáván na univerzitách. Jako teolog se pak Wyclif radikálně vyjadřoval k reformě církve. Když se jeho spisy dostaly do českého prostředí – na čemž měl značnou zásluhu i Jeroným Pražský – byla snaha vést o nich rozhovor na půdě univerzity. A právě Hus prosazoval, aby to byl rozhovor svobodný, který bude ctít i ty názory, s nimiž nelze souhlasit. Podle Husa nebylo možné zavrhnout protichůdné a nesprávné názory tím způsobem, že se zakážou či spálí. Když dnes odborníci porovnávají spisy Wyclifovy a Husovy, část zastává názor, že Hus byl velmi závislý na Wyclifovi, jiní ovšem upozorňují na to, že se Hus od Wyclifa částečně distancoval – týká se to zejména jeho učení o večeři Páně, o svátosti oltářní, v němž Hus zastával tradiční výklad. Na to upozorňuje například Ctirad Václav Pospíšil v publikaci Husovská dilemata.

Čím to, že reformní snahy o nápravu církve našly takový ohlas právě v českých zemích?

Čeští myslitelé si velmi výrazně uvědomovali, že nastává konec univerzální ideje císařství silné za Karla IV. a upínali se ke království Kristovu. Svoji roli tu pak jistě sehrál český mesianismus, který kladl důraz na jistou výlučnost místa a národa. Půdu pro reformní hnutí připravoval například Konrád Waldhauser, německy mluvící kazatel z Rakouska, který byl do Čech pozván Karlem IV. a který se vyznačoval velmi radikálními názory na morální odpovědnost církve, snahami o nápravu života kněží. V našem prostředí jeho myšlenky dál rozvíjelo milíčovské hnutí, spojené s kazatelem Janem Milíčem z Kroměříže, které kladlo důraz na otázky posledních věcí světa a posledního soudu – a zároveň na kázání v českém jazyce. Vliv tu měli patrně i potulní lidoví kazatelé spojení s hnutím Valdenských.

Jan Hus tedy nebyl v reformním úsilí osamocen. Čím vyčnívá z množiny reformátorů? Je to jen jeho tragický konec, co z něho dělá výlučnou postavu?

Rozhodně je u něho zřejmá morální opravdovost, která byla obecně vnímána. Což potvrdila velká vlna odporu a nesouhlasu, která se vzedmula poté, co byl v Kostnici odsouzen a jeho život ukončen potupnou smrtí – a to jak ze strany šlechty, tak ze strany univerzity. Nemůžeme mu upřít ani intelektuální schopnost a bystrost, což dokládají jeho univerzitní spisy. Velmi důležité ale bylo i to, že působil nejen v univerzitním prostředí, ale byl schopen také oslovovat nejširší vrstvy. Prokázal to zejména, když byl nucen v roce 1412 odejít z Prahy a na jihočeském venkově se dostával do bezprostředního kontaktu s množstvím lidí. To je i důvod, proč ve větší míře píše spisy v češtině. Na jedné straně na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí pracuje na latinských textech, ale zároveň píše česky výklad Bible – Postilu, tedy kázání na celý rok, nebo různé katechetické výchovné spisy. Měl tedy velký vliv i na rozvoj českého písemnictví. Když Palacký začal psát své Dějiny ještě pod jistým cenzurním dozorem, zvýrazňoval u Husa právě jeho význam literární – teprve později k němu obrací svou pozornost jako k významné osobnosti českých dějin.

Jaký je vztah Husa a husitství?

Hus svým programem, který je patrný z jeho spisů, vytvořil předpoklady pro husitskou reformu. Čtyři pražské artikuly, které jsou základem husitské reformace, jsou už do značné míry obsaženy v Husových spisech. Najdeme v nich požadavek svobodného kázání Božího slova i požadavek morální nápravy církve. Důraz – v kontextu doby – kladl Hus i na odnětí nadměrného majetku kněžím. Čtvrtý článek týkající se svátosti večeře Páně se vztahuje spíše k Jakoubkovi ze Stříbra, jenž v roce 1414 v některých pražských kostelích znovu zavádí vysluhování pod obojí způsobou. Hus byl k tomu opatrnější, také očekával, že to schválí koncil, ale z Kostnice potom dává souhlas k přijímání podobojí. I proto bývá v utrakvistické ikonografii Hus zobrazován také s kalichem.

O Husově životě víme mnohé, ale jsou v něm i bílá místa, která třeba už nikdy nezaplníme?

Husovu životopisu se věnovalo mnoho historiků. Mnohé práce vycházejí i v poslední době. Připomeňme třeba knihu Jiřího Kejře Hus známý i neznámý, která se dotýká mnoha zavádějících tvrzení či omylů spojených s Husovým životem. Významnou knihu o Husovi napsal František Šmahel. Nedávno vydal další studii Pavel Soukup. A opomenout nesmíme ani obsáhlou kapitolu, kterou tématu věnuje Petr Čornej ve Velkých dějinách zemí Koruny české.

Může se jistě objevit nějaký nový pramen, nějaká nová souvislost. Ale to, co by opravdu mohlo být nové, to je otázka našeho přístupu k Janu Husovi. Každá doba hledá takové rysy osobnosti Jana Husa, které s ní korespondují. Za národního obrození byl viděn Hus jako národní hrdina, po druhé světové válce se zvýrazňoval sociální aspekt Husova odkazu – dokonce došlo až k jakési deformaci, že byl vykládán jako sociální revolucionář, což Hus nebyl. I když je u něho bezesporu zřejmé sociální cítění, šlo mu zejména o duchovní proměnu člověka a o nápravu církve.

Dnes vidíme nový trend zabývat se Husem po stránce teologické, náboženské, duchovní. Předznamenáním je tu klasická práce belgického benediktina Paula de Vooghta, který velmi důkladně zpracoval teologickou analýzu učení Jana Husa. Na ni navazuje už zmíněná práce Ctirada Václava Pospíšila. Teologické otázky víry se dostávají do popředí zájmu historiků. Cenné jsou práce historiků a teologů pojaté v ekumenické šíři z konferencí v Bayreuthu z roku 1993 a v Římě z roku 1999. To je významný krok. Dříve se náboženská a teologická tematika považovala za něco překonaného.

Literatury o Husovi máme tedy patrně k dispozici dostatek...

Ano, ale je smutnou skutečností, že zájemcům nejsou k dispozici nové edice Husových děl. Zajímal jsem se o to v knihkupectvích, včetně těch, která se specializují na křesťanskou literaturu, ale nikde nic. Ani k letošnímu výročí. S Husovou osobností bychom se neměli seznamovat jen skrze historická fakta či politické události, ale také četbou jeho díla. I když to není třeba četba právě snadná. Potěšitelné alespoň je, že Česká televize k výročí natočila trojdílný životopisný film.

Jak film hodnotíte?

Při slavností premiéře jsem zhlédl všechny tři díly za sebou. A následující den jsem znovu viděl poslední díl na Kozím Hrádku, kde jsme s bratrem synodním seniorem Joelem Rumlem před projekcí vystupovali se zamyšlením o Husově odkazu. Prožil jsem tedy film i v prostředí, které je přímo s Husem spojené. Mé zážitky jsou tedy silné, film má dramatickou sílu. Člověk se neubrání srovnávání – jednak s tím, co sám četl, se svou vnitřní představou o Janu Husovi a jeho době, ale i s výrazným filmem Otakara Vávry se silným hereckým obsazením. Nový film je bezesporu soudobým pohledem na Jana Husa. Musíme ocenit, že se Česká televize ujala tématu, jež není komerční a prvoplánově atraktivní a jež klade spíše hlubší otázky.

Někdo by mohl namítat, že Hus je ve filmu až příliš idealizován, ačkoli někteří historici uvádějí, že měl povahové vlastnosti, které ho předurčovaly ke konfliktům. Podstatné ale – podle mého názoru – je vystižení Husovy životní cesty. Hus vychází z prostých poměrů a stává se uznávaným intelektuálem a duchovní autoritou své doby. Ve své ryzí upřímnosti se ocitá uprostřed konfliktu rozličných zájmů – mezi vládcem a šlechtou, mezi církví a panovníkem, uvnitř církve samotné. A nakonec se stává obětí těchto konfliktů – univerzitní noblesní učenec končí ponižující smrtí.

Myslíte si, že Husův konec mohl být jiný, než byl?

Jednou z možností by bylo, že by do Kostnice na koncil vůbec nejel a skrýval se pod ochranou některého z českých pánů. Znamenalo by to ale vystavit Čechy velké nepřízni a tlaku. Druhá možnost by byla, že by se podvolil a přiznal, že učil v protikladu k ortodoxnímu učení katolické církve. Ale ani tehdy není jisté, jak by skončil. S největší pravděpodobností by se do Čech stejně nemohl vrátit a byl by izolován v nějakém klášterním vězení. Husovo rozhodování bylo tedy určitě komplikované. V dopisech z Kostnice je jeho vnitřní zápas podrobně zaznamenán. Uvědomoval si, že kdyby odvolal, dopustil by se zrady reformního programu, který v Čechách už šel vlastní cestou a nedal se zastavit. Situace je zvláštní v tom, že kostnický koncil patří mezi ty, které katolická církev nepočítá mezi své oficiální koncily, protože ho neřídil papež a byl postaven na autoritě samotného koncilu. Když v Kostnici došlo k odsouzení Jana Husa, bylo to pro české země, nebo přinejmenším pro stoupence reformního hnutí, signálem, že koncil selhal ve svém poslání. Koncil navíc odsoudil také přijímání z kalicha. V důsledku toho se reformní síly v Čechách postavily proti koncilu a neuznaly jeho autoritu. Ve věcech víry potom převzala iniciativu pražská univerzita, která byla intelektuálním jádrem reformního úsilí a po jistou dobu ideovým garantem husitského hnutí.

Co si máme z Husova odkazu vzít pro dnešek?

Samotný příběh Husův je velmi silný, patří k důležitým dějům naší historie. Vědět o něm, poznávat ho, seznámit se s ním, to by mělo patřit do české mentální výbavy. Zároveň je ovšem Hus osobností evropskou. Sto let po jeho smrti dochází ke světové reformaci, k vystoupení Martina Luthera, a tím se stává Husův příběh součástí širšího úsilí otevírajícího novověk.

Hus je pozoruhodný v rovině spirituální, duchovní, zároveň však také svým silným lidským přístupem. Když se třeba jedná o otázky národa a národnosti, je schopen říci, že dobrý Němec je mu bližší než špatný Čech. S jeho spiritualitou, ale i s humanitou, lidstvím, sociálním cítěním a solidaritou pak souvisí jeho přístup k otázkám svědomí. Člověk je v různých situacích vystaven nutnosti rozhodnout se – a jeho situace byla velmi extrémní. Než by však dosáhl určité výhody – a zradil přitom své principy a zřekl se své pravdy – raději obětuje vše.

Je dobře, že v současnosti není Hus ideologizován. Byly doby, kdy byl jeho odkaz využíván k prosazování jistých cílů – ať to již byly cíle nacionální nebo cíle komunistické propagandy. Dnes není žádný zvláštní zájem Husa takto politicky uchopit. Křesťanské církve – a tady mám na mysli Církev československou husitskou a Českobratrskou církev evangelickou – se k Husovi hlásily od počátku, proto bereme jako svůj závazek připomenout i nyní jeho odkaz. Hus by měl být viděn jako člověk, který přesahuje svoji dobu hodnotami, jako je spravedlnost, víra, pravda – i když jsou to hodnoty, které se dnes staly relativními a nejasnými, ale právě proto je dobré připomínat je skrze osud konkrétního člověka. Středověk, v němž Jan Hus žil, byl sice dobou v mnohém odlišnou od té naší, ale lidské zápasy, lidské přístupy, hledání, otázky, rozhodování té doby jsou nám možná bližší, než soudíme.

Je Hus důležitý jen pro nás Čechy?

Zájem o Husovu osobnost je dnes velmi patrný například v Německu či obecně v protestantském prostředí. V roce 2017 bude velkolepým způsobem připomínáno Lutherovo výročí. Oni vidí reformaci už ne jako záležitost konfesní či nacionální, ale jako široký proud historických událostí, a Hus v něm má důležité místo, protože je vnímán jako součást reformace a předchůdce Lutherův.

Samotná Kostnice, kde Jan Hus skončil životní pouť, připomíná šest století, která uplynula od koncilu, poměrně velkolepým programem, rozvrženým do několika let. Každý rok nese jméno nějaké důležité osobnosti spojené s koncilem – ten letošní je spojen s Husovým jménem. Vstřícnost vůči památce Jana Husa je tak veliká, že 4. července bude v Kostnici odhalena plastika, kterou k výročí vytvořila studentka střední školy kamenické a sochařské v Hořicích – a Kostničtí to chápou jako velmi prestižní záležitost.

Pozoruhodné je i to, že v římskokatolické církvi se po dlouhých časech velmi negativního pohledu na Husa objevuje vstřícnější postoj a Hus je nahlížen jako jeden z důležitých reformátorů, vedle Milíče z Kroměříže či Tomáše ze Štítného. Stále je třeba asi připomínat výroky papeže Jana Pavla II. z let 1990 a 1999, v nichž vyslovil lítost nad Husovou smrtí, ocenil jeho morální kvality i úsilí o křesťanskou výchovu národa a současně řekl, že Hus by měl více spojovat než rozdělovat. V tomto smyslu působí i ekumenická husovská komise k jubileu, která připravila bohoslužbu smíření, do níž se zapojí i představitelé katolické církve i představitelé církví, které mají k Husovi blízko.

K církvím, které mají k Husovi velmi blízko, patří i Církev československá husitská, jejímž jste nejvyšším představitelem, patriarchou. Vznikla před rovnými pětadevadesáti léty. Jak vidíte její dnešní místo a úkol ve společnosti?

Naše církev vznikla v roce 1920, bezprostředně po vzniku samostatného státu. Vycházela z hnutí katolického modernismu, tedy z římskokatolické církve. Navazovala na starší tradici, kterou reprezentují Hus, husitství, česká reformace, a v tom je její specifikum. Vychází sice z katolicismu, ale v některých bodech s ním není shodná, ale současně není ani protestantská, protože si uchovala určitý rys katolické zbožnosti. Současně jsme zvýrazňovali určitý národní prvek, který byl důležitý v době první republiky, v době odporu proti nacismu, problematický se ovšem stal v padesátých letech. Ani dnes není národní otázka snadná a jednoduchá – navíc máme duchovní, kteří nejsou rodilí Češi, ale oslovila je husitská tradice. Máme například jednoho duchovního i z Afriky. Což ale neznamená, že se národního vědomí chceme zříci, naopak. Naše církev není nějakou církví elit, obraceli jsme se vždy k celé společnosti. Ne vždy se nám však daří prostupovat veřejný život. Církev má pochopitelně své vlastní poslání, a tím je předávání evangelia. Ale současně má reagovat na potřeby doby a být pro lidi, ať již ve smyslu různých aktivit sociálních, kulturních či vzdělávacích.

Nejnovější takovou aktivitou se stalo otevření Centra Mistra Jana Husa v Husinci, na místě, kde se Jan Hus narodil.

V roce 2010 v Husinci došlo k setkání všech stran, které byly nějakým způsobem zainteresovány na dalším osudu domu, jenž je považován podle tradice za rodné místo Jana Husa. Tehdejší stav památkově chráněného objektu byl neutěšený. Město Husinec jej dalo k dispozici. Úkolu obnovy jsme se ujali my, jakožto církev, aniž jsme ovšem měli přesnou představu, jaké obtíže budeme muset překonávat. Získali jsme objekt do nájmu na padesát let, s tím, že jsme se zavázali ho udržovat a zejména k letošnímu výročí jej celkově zrekonstruovat a vybudovat v něm novou expozici. Areál je poměrně velký, skládá se ze dvou památkově chráněných objektů a dalšího nepamátkového domu, stodol a prostranství. Nepodařilo se nám získat prostředky z evropských fondů, využili jsme tedy prostředky vlastní a částečně také z havarijního fondu ministerstva kultury. V loňském roce vláda také uvolnila 20 milionů korun, které už umožnily dokončit důstojnou rekonstrukci a obnovu památkových objektů i zahradního areálu. Záměr celé rekonstrukce byl veden čtyřmi cíli: Centrum by mělo být místem poznávání, místem vzdělávání – předpokládáme, že sem budou přicházet školy, aby se seznámily s Janem Husem – místem kulturních aktivit a v neposlední míře i místem spirituálním.

Byla doba, kdy památky dotýkající se husitství, jako by byly zapomenuty, protože se dějiny začaly vykládat zase jiným způsobem. To se týkalo nejen Husince, ale třeba i Trocnova, rodného místa Jana Žižky, a dalších. Proto vítáme, že Jihočeský kraj pro rok 2015 vyhlásil projekt Jižní Čechy husitské, v jehož rámci jsou místa spojená s historií husitství důstojně obnovována. Vznik Centra Mistra Jana Husa je součástí tohoto projektu.

Tomáš Butta (1958) duchovní, VIII. biskup-patriarcha Církve československé husitské. Po absolvování pražské Husovy československé bohoslovecké fakulty (HČBF) se v roce 1984 stal farářem v Královéhradecké diecézi. V roce 1997 získal doktorát teologie, týž rok začal působit jako farář v Praze a současně jako odborný asistent na HČBF. V roce 1999 byl zvolen generálním tajemníkem osmého sněmu Církve československé husitské. Patriarchou církve byl zvolen v roce 2006. Je ženatý a má tři děti. Je autorem řady písní, biblických dramatizací, článků i odborných prací.

Autor: Ivan Matějka

Rozhovor byl publikován v Literárních novinách č.6.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami