Česká domácí politika začíná vypadat jako z kresleného filmu. Premiér Bohuslav Sobotka upřel svůj přísný zrak na ministra financí Andreje Babiše a ptá se, proč se nechoval v české podnikatelské aréně jako toreador z filmu Andělský kabát. Arénou se žene rozběsněný hovězí obr, když tu toreador zavadí o kousek oděvu spadlého z nebes. V tu chvíli nasákne mravy anděla a nabízí býkovi něžnou hubičku.
Dopadlo samozřejmě špatně. Ale to divákům nádherného snímku Eduarda Hofmana z roku 1947 nevadilo, děj se tak posunul o kousek dál. Ve Strakovce může jít o podobný záměr, protože kdyby nebyl Babiš odkopnut, mohly by vyhrát volby, a Sobotka by zamířil o kousek zpátky.
Do Babiše se teď šije dvěma kauzami – korunovými dluhopisy a nově ještě pochybnostmi o nabytí Agrofertu. Není pochyb o tom, že se hraje najisto, pochopitelně, že to smrdí. Ale co v České republice nesmrdí?
Nebyl náš kapitalismus Divokého východu, kapitalismus bez kapitálu, postaven na principu, že v zemi, ve které nikdo nemá peníze a mohla by být hříčkou v rukou kdejakého zámožnějšího bavorského statkáře nebo zubaře, musíme soupeře zastrašit okázalým porušováním pravidel? Bylo dokonce uzákoněno, že způsob, jakým stát rozdává majetek, není soudně přezkoumatelný.
Že z toho něco vzniklo, bylo zcela výjimečné. Běžnější bylo rozkradení, zplundrování, zničení. V kinech teď běží krásný dokument Ocelové slzy, ve kterém Vladimír Stehlík barvitě popisuje okolnosti zániku hutního klenotu Poldi. Co zbylo z ČKD? Stavební pozemky. Co z plzeňské Škody? Kde je Liaz, Praga? Jak živoří Tatra se svou unikátní konstrukcí? Banky zmizely všechny a IPB dokonce tak mistrovsky, že to spláchlo i Plzeňský prazdroj. A pak ty doly, hornické byty …
Že to byly relikvie nevýkonné socialistické ekonomiky? Ani náhodou. Vzpomínám, jak hned na jaře 1990 tehdejší místopředseda vlády Valtr Komárek zorganizoval misi světových kapitánů průmyslu automobilového (vzpomenu si na tehdejšího šéfa Volkswagenu Hahna), leteckého, ocelářského, důlního a dalších, aby objeli nejdůležitější československé podniky a zjistili, jak na tom jsme. Byl jsem u toho, když si s nimi sedl a poslouchal, co zjistili. Byli překvapeni slušnou technologickou vybaveností, doladění by nemuselo být tak drahé. Samozřejmě, chyběl marketing a finanční management, tam by se začínalo od začátku. Ale taková věda to není. Kapitáni odjeli, přišla kuponovka a průmysl se zničil.
Babiš vytvořil Agrofert. Ne, že by se mi ten koncept líbil. Obsadil veškerou ornou půdu i s jejím zázemím, jehož základem v podobě sil ZZN bývaly často stavby našich pradědečků z odbytových družstev. Dal bych přednost pokračování dávné družstevní tradice, samozřejmě s návratem k demokratickým pravidlům, jaká jsou běžná v sousedních zemích. Ale političtí dobrodruzi, kteří se vydávali za naše osvoboditele, udělali z družstev škodnou, takže slzeti marno.
Babiš nešel běžnou cestou. Propojil zpracovatelskou vertikálu, jeho zrno se probije až do párků, a zbavil se tak odevzdanosti zemědělců, kteří prodávají komoditu za podnákladovou cenu a nemohou přežít bez evropských dotací. Nemusí se mi tedy líbit, ale není negativní příklad. Ty bych hledal jinde.
Jak se dalo v tomhle prostředí budovat? V době, kdy úvěr s 25 procentním úrokem byl považován za přátelský? Jakou osobnostní vybavenost to vyžadovalo, pokud v tom měl člověk přežít? Jako novinář jsem sledoval celý tento vývoj prakticky od začátku a pohled do zákulisí mne znovu a znovu přesvědčoval, že nejde nic, co není cinknuté. Babiše jsem tenkrát považoval za jeden z výstupů privatizační linky ODA, organizované z vládní úrovně. Ale to byl můj odhad, mohl jsem se mýlit. Jiné strany měly jiné linky.
Někteří lidé to možná nevědí, o podnikání nezavadili, ale v tehdejší bitvě o zrno nejdrsnějšího kapitalismu, který jsme si tu zavedli, prohrál ten, kdo nevyužil všeho, co ostatní. To je úkol vlády, aby vytvářela taková pravidla, která tu smečku udrží na uzdě. Ona sama to udělat nemůže.
Do jisté míry to platí dodnes. Četl jsem loni v New York Times výzvu významného amerického podnikatele, ať vláda ve Washingtonu nařídí zvýšení minimální daně. On sám pro to vidí důvody ekonomické (větší stabilita pracovníků, růst produktivity) i etické (práce by neměla být zdrojem chudoby). Jenže když zvedne minimální mzdu a zvýší tak náklady jen on, vystaví se tržní nevýhodě a jeho lidé přijdou o příjmy úplně. Proto se to musí nařídit. Podobně jako mateřská dovolená mužů. Jen když je povinná, může si ji muž vzít bez obav, že ho šéf vyhodí.
Jestliže česká vláda jednou zavedla korunové dluhopisy a prosadila zákonem, že se máme tvářit, jako že nejdou zdanit, musí je použít každý, kdo se o tom dozví, jinak může být popotahován akcionáři, že zanedbal povinnost maximalizovat zisk společnosti. A teď ho zase budou popotahovat úřady, že zákona využil. Jen v teorii to lze označit za snižování rizika. Riziko je nejistota, a tady je to jisté, fackám neunikne. Že jsme dobráci, můžeš si vybrat – chceš jí zprava, nebo zleva?
Trestat by se měli tvůrci zákona, který umožnil beztrestný daňový únik. A tvůrci dalších zákonů, zavádějících všechny ty zlodějské fligny, na kterých je náš hospodářský systém postaven.
Babiš není anděl, ale o to asi nejde. Je tu riziko volebního vítězství. Překáží tím, že ve funkci uspěl. A škodí i jinak, prosazuje neprůstřelnou evidenci a kontrolu. S tím andělským kabátem to bude jen taková hra.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
