Spisovatelka Pekárková z Londýna: Mnozí imigranti o integraci nestojí, i když to sami nevědí. Systém je nutí stát se podvodníky a vykuky. A když slyším Čechy...

3. 2. 2016 14:41

ROZHOVOR Zcela jiný, než je u nás převažující pohled na migrační krizi, nabízí spisovatelka Iva Pekárková, která už deset let žije v Londýně. Je přesvědčena, že jakmile se podaří, aby lidé v „migrantech“ neviděli jen jakousi valící se, ohmatávající, znásilňující, kradoucí, bomby vrhající, v bazénech masturbující a podpory se hlasitě dožadující temnou masu, ale jednotlivce, z nichž převážná většina je při bližším pohledu zcela v pohodě, bude vyhráno a obavy z přijímání uprchlíků se docela vytratí.

 Spisovatelka Pekárková z Londýna: Mnozí imigranti o integraci nestojí, i když to sami nevědí. Systém je nutí stát se podvodníky a vykuky. A když slyším Čechy...
Foto: Lukáš Hejtman
Popisek: Spisovatelka Iva Pekárková čte studentům článek Proč jsou černoši líní z Postřehů z Londonistánu a Kenny (Kenneth Osieme Odozi) předvádí, že mají černoši na hlavě plošinku vhodnou k nošení nákladů

Co říkáte současnému vývoji kolem migrační krize v Evropě, tedy měnícímu se přístupu Německa, kdy po zařazení Tuniska, Alžírska a Maroka na seznam bezpečných zemí nebudou mít občané těchto států šanci získat v Německu azyl, dále Švédska a Finska, které se chystají vyhostit desítky tisíc imigrantů?

To mi samozřejmě připadá jako velmi rozumný tah. Za současné situace, kterou už i ti největší odpůrci tohoto výrazu začali označovat jako „krizi“, skutečně není možné všechny nové příchozí ubytovat, postarat se o ně a pokoušet se je integrovat. A nebylo by to prospěšné pro jednu ani pro druhou stranu. Migrační krize nevznikla jen jako následek zhoršených životních podmínek na Středním východě nebo v jistých oblastech Afriky. Podílí se na ní třeba i to, že se pašeráci lidí vypracovali na těžké profesionály, zatímco vlády většiny evropských zemí na uprchlíky nepřivyklých, například Česka a Slovenska, si zarytě zachovávají amatérismus v přístupu k nově příchozím. Netvrdím, že lidem – ochotným zaplatit těžké peníze, jen aby mohli nastoupit do vratké loďky nebo riskovat, že se udusí zavření v náklaďáku a s igelitovým pytlem na hlavě jen proto, aby se dostali do Evropy – že těmto lidem vidím do hlavy, to jistě ne. Ale z toho, co slýchám od příbuzných z Nigérie či od svých nebělošských kamarádů a známých z „problematických“ zemí, soudím, že snazší dostupnosti služeb pašeráků dnes využívá řada lidí, kteří by ještě loni nebo předloni vcelku spokojeně seděli doma.

Podle vás tedy není důvod, aby do Evropy v takovém množství putovali?

Pozor, nemluvím teď o skutečných uprchlících, jako jsou ti z oblastí ovládaných takzvaným Islámským státem nebo z Eritreje, zkrátka o lidech, kteří se pokoušejí zachránit holý život. Ti ve většině případů azyl pravděpodobně opravdu potřebují a Evropa, pokud si chce udržet své humanistické postoje, by jim měla pomoci jak umí. Ale mezi příchozími se najde hodně těch, co to jen „zkoušejí“, touží se na vlastní oči přesvědčit, jaká ta Evropa je, a jestli je to tam „lepší“. My Češi s tímhle přístupem máme hluboké zkušenosti: z někdejších emigrantů ze socialistického Československa; jen mizivý zlomek utíkal proto, že by jim v něm snad hrozila smrt. Většina emigrantů, mezi které ostatně patřím, šla za lepším, případně za svobodou. Kdyby se tehdejší západní Evropa řídila stejnými pravidly, jaká zavádí ta dnešní, nepřijala by po roce 1953 snad ani jednoho migranta z Československa. Přesto si myslím, že je v dnešní době nutné zavést velmi přísná pravidla pro udělování azylů, jakkoli se to zdá nespravedlivé. Je potřeba, aby se dostatečný počet lidí, kteří si dočista zruinovali rodinný rozpočet při cestě do Evropy, vrátil zase zpátky a vyprávěl o svém dobrodružstvím ostatním. To by v dlouhodobém měřítku mohlo pomoct. Je samozřejmě hnusně nespravedlivé, že se dnes obyčejný člověk odkudkoli nemůže zajet podívat do Evropy na pár týdnů jako turista. To je ovšem už zase jiný problém.

Co říkáte tomu, že v naprosté většině případů dnes evropské státy nemluví o „pomoci uprchlíkům“, ale o jejich „přijetí a následné integraci“?

Možná mě za tohle prohlášení zmlátí mí levicověji smýšlející kamarádi, ale nejsem přesvědčená o tom, že nejlepší způsob, jak skutečným uprchlíkům pomoci, je ubytovat je v nějaké exotické evropské zemičce, přinutit je, aby se naučili jazyk, který nebudou nikde jinde potřebovat, a pokoušet se jim vštípit do hlavy, že se musí chovat jako její obyvatelé, jakkoli jim takové chování připadá absurdní či nepřípustné. Překvapuje mě, že se tak málo mluví o možnosti poskytnout uprchlíkům z válečných oblastí dočasný azyl nebo pouze možnost počkat někde v bezpečí a ve snesitelných podmínkách, až se situace v jejich domovině zlepší. Něco o tomhle tuším; koncem 80. let jsem vyučovala angličtinu v thajském uprchlickém táboře, kde se uprchlíci z Kambodže, Laosu a Vietnamu připravovali na cestu do USA, Kanady nebo Austrálie. Většina z nich se té cesty děsila, přestože samozřejmě předtím žádali o azyl a byli šťastní, když ho dostali. V USA jsem se pak měla možnost seznámit s kambodžskou komunitou ve Wisconsinu, setkala jsem se tam po několika letech znovu se svými bývalými studenty z Thajska.

A jak ten přechod do zcela odlišného prostředí zvládli?

Ti lidé byli vesměs úžasně milí a zlatí, ale Amerika jim neseděla. Přestože se Američané holedbali, že pomáhají „zachraňovat kambodžskou kulturu“ před Pol Potovým režimem, představovali si kulturu jen jako národní tance a kroje. Jaksi si neuvědomili, že ke kambodžské kultuře patří mimo jiné třeba dohodnuté sňatky, při nichž je nevěsta velmi mladá, třeba dvanáctiletá, a ženich ji během svatebního obřadu musí přinutit, aby s ním „prchla“. Podle wisconsinských zákonů se tím pádem ženich dopustí únosu a znásilnění nezletilé. Řešení neexistovalo. Jakmile ovšem režim v Kambodže padl, začali se emigranti houfně vracet domů, do země sice chudé a zničené, ale přece jen jejich domoviny. Návrat měli značně ztížený oproti svým krajanům, kteří azyl nezískali, ale thajské úřady jim povolily přežívat v uprchlických lágrech poblíž kambodžských hranic. Z lágrů prakticky nesměli ven, některým dovolili vyjít pár kilometrů za bránu, aby prodali svou zeleninu nebo rukodělné výrobky. Musela to být dost hrozná existence a někteří takhle žili deset nebo patnáct let. Ale jestli byli ještě méně šťastní než Kambodžané, kteří azyly dostali a odjeli do děsivých cizích zemí, to netuším. Myslím, že ne.

Umožnit aspoň části dnešních uprchlíků život sice v bezpečí, ale bez azylu a integrace, a pokud možno v mnohem důstojnějších podmínkách, než jaké panují v lágrech třeba v Turecku – nevyřešila by se tím aspoň část krize? Něco by to stálo, ale dlouhodobě by to bylo neskonale lacinější než způsoby, jakými se krize dosud řeší. Jsem přesvědčená, že mnozí z příchozích o azyl a integraci v Evropě vůbec nestojí, jen o tom ještě sami nevědí.

V České republice výrazně převažuje nálada proti přijímání migrantů. Argumentuje se i obavami, abychom nedopadli jako v některých západoevropských zemích, mimo jiné třeba i v Anglii. Podle vás to není odůvodněné?

Mluvila jsem o nutnosti trochu vzdělat příslušníky mnohých národů, pokud jde o nepraktičnost cesty do Evropy a následného usazení tady, které si někteří z nich představují jako Hurvínek válku. Právě tak by bylo skvělé trochu vzdělat příslušníky českého národa, pokud jde o to, co jsou to „migranti“ a „cizinci“ vůbec, neřku-li, co jsou to „muslimové“. Možná za to můžou zbytky totalitního myšlení. Ještě v době, kdy se školy na Západě už dávno snažily naučit studenty schopnosti kriticky uvažovat, naše školství se ji v nás pokoušelo spíš potlačit. Možná za to může senzacechtivé zpravodajství preferující křiklavé titulky před fakty, možná za to může to, že jsme jedna ze dvou či tří prakticky monokulturních evropských zemí, možná kombinace mnoha faktorů, ale spousta lidí v Česku jako by si za „uprchlíky“, „migranty“, „muslimy“ či příslušníky mnoha jiných etnických, náboženských nebo politických skupin neuměla představit člověka. Zejména, obávám se, pokud příslušníci těchto skupin nejsou čistě bílí a nemluví dokonalou češtinou.

Ve Spojených státech se už od 70. let mluvilo o pozoruhodném fenoménu: Mnozí z lidí, leckdy i těch, kteří sami sebe považovali za rasisty, znali nejméně jednoho příslušníka nenáviděné rasy, „který byl jiný než všichni ostatní“. Takže jste mohli slyšet prohlášení: „Černoši – nebo běloši nebo kterákoli jiná rasa či skupina – jsou hrozní, nenávistní, nebezpeční, nedůvěryhodní, nafoukaní, ale John? Kdepak John! Ten k nim, tedy k té či oné rase či skupině, sice patří, ale John je docela, docela jiný!“ Díky takovému uvažování si mohl rasista svůj rasismus zachovat, a přece se přátelit s každým člověkem, který mu vyhovoval. Zdá se mi, že tenhle fenomén dnes v Česku řádí nebývalou měrou. Lidé prohlašující, že „všechny šikmovoký je potřeba poslat tam, kam patřej“, chodí nakupovat do vietnamského krámku na rohu, protože jim to vyhovuje, a kdyby „jejich“ Vietnamce někdo deportoval, pořádně by je to naštvalo. Vůbec jim nedochází, že snad každý vietnamský krámek má své přívržence, přesvědčené, že ten „jejich“ Vietnamec by měl v jejich čtvrti zůstat napořád, zatímco všichni ostatní by měli „táhnout, kam patřej“.

Nemluví z vás teď i vlastní zkušenost?

Díky svému příteli Kennymu, Čechovi nigerijského původu, mám šanci takové chování lidí sledovat v jednom kuse, myslím tedy v Česku. Přestože ho má rád prakticky každý, kdo ho potká, včetně jednoho skinheada z Mělníka, setkání s ním ještě žádnému poctivému rasistovi neodstranilo šupiny z očí. Pomyslí si prostě, že „Kenny je jiný“, a dál si v klidu nenávidí ostatní černochy. Jsem přesvědčená, že jakmile se podaří, aby lidé v „migrantech“ neviděli jen jakousi valící se, ohmatávající, znásilňující, kradoucí, bomby vrhající, v bazénech masturbující a podpory se hlasitě dožadující temnou masu, ale jednotlivce, z nichž převážná většina je při bližším pohledu zcela v pohodě, bude vyhráno a obavy z přijímání uprchlíků se docela vytratí. Bohužel se to asi hned tak nestane a nepomůžou ani „portréty jednotlivců“ v novinách či upozorňování, že ten a ten je lékař, vědec, obětavý hrdina. Brání tomu mimo jiné výše popsaný fenomén. Obráceně zmíněný fenomén, bohužel, nefunguje; lidem stačí, aby se doslechli o jediném člověku, který se nechová, tak jak by měl, vůbec ho nemusejí osobně potkat, a jsou ochotni odepsat celý jeho národ, rasu či náboženství.

Není tedy důvod se o to, jak bude Anglie vypadat, obávat?

Skutečně skvělý vtip je, když se obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska či ostatních postkomunistických zemí děsí demografického vývoje v Británii a lká nad osudem dobré staré Anglie. Přirovnala bych to k Turkovi, který spolu s Haškovým hrdinou oplakává genitiv záporový nebo se rozhořčuje, že moravská děvčata už nechodí každý den na pole v krojích. Ve skutečnosti genitivu záporového není již dobře sto padesát let a moravská děvčata na pole v krojích nikdy nechodila, šetřila si ho na svátky. Podobně je to i se zmíněnou „dobrou starou Anglií“, představou, která v našich myslích – v mé ostatně taky – utkvěla hloub než „dobré staré Rakousko“, „dobré staré Norsko“ či „dobrá stará Čína“. Jeremy Paxman ve své knize „The English“, Angličané, velmi přesvědčivě argumentuje, že „dobrá stará Anglie“ je spíš než co jiného idealistický výplod spisovatelů typu Agathy Christie. Co já vím, třeba Paxman nemá tak docela pravdu, ale na jeho závěry přikyvuje spousta mých vzdělaných anglických známých. A když cizinec, který kolikrát leckdy neumí pořádně jazyk, začne „dobrou starou Anglii“ oplakávat a vyčítat Angličanům, že si ji nechali vzít tím, že do země přijali jiné cizince, jejichž požadavkům navíc ve všem ustupují, „dobří staří Angličané“ se mu vysmějí. Ovšem, jen tiše a zdvořile, aby ho neurazili.

Před několika dny pro ParlamentníListy.cz poskytl rozhovor český lékař žijící už deset let v Anglii a popisoval ji jako dva paralelní světy a sílící islamizaci. Takhle to nevnímáte?

Podívala jsem se na blog pana Rogozova. Je to naštěstí jen pár článků, takže bylo snadné si ho přečíst. Píše v něm o případu, kdy si muslimská lékařka před operací odmítla sundat z hlavy šátek, předpokládám, že hidžáb. To je skutečně něco nemyslitelného a pan Rogozov to podle mého názoru v první fázi řešil zcela správně: nepřipustil přítomnost takhle oblečené lékařky na operačním sále. Druhou fázi řešení tohoto problému ale, jak se zdá, už nezvládl tak bravurně; místo aby na kolegyni podal stížnost na ředitelství nemocnice, na Národní zdravotní službě a na Asociaci chirurgů Velké Británie a Irska, napsal o tom blog pro české čtenáře. Tím lékařce, která by kvůli svému neslýchaně neprofesionálnímu jednání rozhodně měla mít malér, malér zaručeně nezpůsobí. Způsobí tím jen to, že si český čtenář řekne: „Jasný, zas ti muslimáci. Vůbec se tomu nedivím.“

Komu tím pan Rogozov pomohl? Pacientům ve fakultní nemocnici v Sheffieldu rozhodně ne. Ve třetí fázi pak pan Rogozov po všech stránkách zklamal, a jestli na studiích pochytil schopnost vědecky uvažovat, nevyužil jí. Z toho jediného případu plus pár dalších, o kterých se doslechl, usuzuje, že „muslimské lékařky odmítají sundat šátek při vstupu na operační sál“, nepříliš vědecké zobecnění. Právě tak nevědeckého zobecnění se dopouští v dalším blogu, kde prohlašuje – tentokrát už skutečně jen na základě informací v médiích – že bílé děti v Británii jsou systematicky znásilňovány muslimskými gangy a policie takovou činnost kryje. Z toho všeho pak usuzuje, že „stará dobrá Anglie“ umírá – a on to na vlastní oči viděl – a můžou za to úřady, které dopouštějí, aby muslimové všechny a všechno převálcovali.

A není to tak, že to, před čím pan Rogozov varuje, vy naopak zlehčujete?

Kdybych nežila v Anglii stejný počet let jako pan Rogozov, možná bych mu to uvěřila a poslušně se začala děsit. Naštěstí už deset let pracuju jako tlumočnice a měla jsem šanci navštívit pěkných pár nemocnic, klinik a zdravotních středisek, několikrát jsem byla i na operačním sále, a tak vím, že to s muslimy odbíhajícími od pacienta k modlitbám či takovými, kteří v nevhodných situacích listují v Koránu, není tak hrozné. Všechny muslimky pracující ve zdravotnictví, se kterými jsem přišla do styku, byly oblečené přesně podle regulí a řada z nich hidžáb nenosila ani na místech, kde by klidně mohly. V žádném ze zdravotnických zařízení, která jsem kdy navštívila, nebyl Korán v dohledu. Obvodní lékař ze Senegalu, ke kterému občas vodím anglicky nemluvící migranty z naší geopolitické oblasti, mi o posledním ramadánu vysvětlil, že se, přestože touží být dobrým muslimem, v žádném případě nepostí, považoval by to za nezodpovědné: musí si zachovat fyzickou i duševní sílu, aby mohl vyšetřovat pacienty. S tím, že se muslimové v pracovní době rádi vytrácejí k modlitbám, má zkušenost můj přítel Kenny. Jeho kolega u dráhy každý pátek rád házel své povinnosti na druhé a kolegové ho nějakou dobu kryli. Pak je to přestalo bavit a kolega za čas o práci přišel. Tím to skončilo. Bohužel, postřehy, které jsem tu právě uvedla, nejsou šokující ani v nejmenším, a tím pádem se nemají šanci dostat na přední stránky novin.

Na přední stránky novin se ovšem nedostaly ani případy znásilňování a zotročování dětí, o němž pan doktor tvrdil, že byly před veřejností záměrně utajované, ale jsou podložené evidencí publikovanou britskými institucemi a výpovědi obětí jsou k vidění on-line na BBC iPlayer. Navíc osobně zná matku jedné z obětí. To také zpochybňujete?

Se znásilněnými dětmi jsem taky pracovala. Jedna slovenská dívka – ne čistě bílá, byla z romské rodiny – ve třinácti utekla z domu a strávila tři týdny o ulici dál, v domě, kam si s ní chodilo užívat nejméně 26 mužů pákistánského a tureckého původu, tedy alespoň takový byl počet mužů stíhaných v této věci za sex s nezletilou. Je to samozřejmě hrozná věc, ale rozhodně se nedá říct, že by se policie nebo kdokoli jiný snažil něco podobného ututlat. Víc mi utkvěl v paměti příběh devítileté romské holčičky, kterou její „tatínek“, ve skutečnosti jen dočasný partner její matky, „bílý“ Slovák, nejméně rok prodával pedofilům. Jaké bylo národnostní a náboženské složení pedofilů, kteří si ji kupovali, to nevím, ale ne proto, že by se to policie snažila ututlat: soud rozhodl, že pro holčičku bude lepší, když nebude muset svědčit a když se jí na tohle životní období nebude nikdo vyptávat.

K případu, o kterém pan Rogozov píše: samozřejmě mu věřím, že zná matku takového dítěte. A dovedu si představit, že mu to utkvělo v mysli, je konec konců doktor, naučený lidem pomáhat. Dokonce si myslím, že není vůbec na škodu o takových věcech mluvit – tady v Anglii, věřte tomu nebo ne, leckterá instituce ocení informace podobného druhu získané od občanů. Problém nastane teprve v okamžiku, kdy začnete zobecňovat, prohlašovat, že ututlaných případů jsou tisíce, i když z osobní zkušenosti víte jen o jediném, a strkat všechny lidi jistého vyznání nebo národnosti do jednoho pytle.

Při pohledu na Londýn, kde už deset let žijete a pracujete, byste ty obavy z chmurné budoucnosti v důsledku imigrace spíš potvrdila, nebo rozptýlila?

Pokud jde o chmurnou budoucnost a paralelní světy – „náš“ a „muslimský“ –, o kterých se pan Rogozov zmiňuje: jistě, paralelní světy existují, ale je jich neskonale víc. V poslední době se hodně mluví o tom, že se od sebe víc a víc odděluje svět dospělých a svět adolescentů, které ti dospělí neumějí vychovat ke své spokojenosti a kteří vyznávají docela jiné hodnoty. To je velká bolest současného vyspělého světa a s chmurnou budoucností jistě souvisí.

Co říkáte názoru, že britští muslimové ovlivňují čím dál víc obraz Spojeného království i na mezinárodní scéně, třeba vývozem džihádistů, kteří uřezávají hlavy živým lidem, nebo tím, že na podnět petice podepsané statisíci britských muslimů museli poslanci britského parlamentu projednávat zákaz vstupu Donalda Trumpa do země?

Dovolila bych si menší opravu: Británie džihádisty, přesnější by bylo říct muslimské teroristy, nevyváží, naopak se už delší dobu usilovně snaží je včas rozpoznat, dokud jsou na jejím území, a vyřizovat si to s nimi tady. Samozřejmě, že evropskými metodami, které, bohužel, nejsou tak účinné jako metody vyřizování účtů používané v takzvaném Islámském státě. Ovšem pravda je, že se tu muslimských teroristů či teroristů, kteří se k islámu hlásí, vylíhlo požehnaně. Někteří jsou prostě jen pitomí. Jako například Britka, která odjela do Sýrie, aby prý mohla žít v zemi, kde platí zákon šaría, a pak se nestačila divit. U jiných to souvisí se zeleným věkem a – bohužel – také s tím, že islám získal mezi mnoha mladými lidmi, kteří nevědí, co se sebou, pověst násilnického a tudíž nesmírně lákavého náboženství. Jen pro ilustraci: velká většina vězňů v Brixtonské věznici, trestaných za násilné činy, se hlásí k islámu, přestože mnohdy vyrůstali v křesťanských nebo ateistických rodinách. Tohle je islamizace, která děsí nejen mě, ale taky převážnou většinu britských muslimů bez teroristických sklonů.

Myslíte si, že se s tím dá něco dělat?

To netuším. Měla jsem před časem za kolegyni Humairu, Britku pákistánského původu, která se, přestože její rodiče byli ve víře velmi vlažní, stala velmi ortodoxní muslimkou, nosila například kromě hidžábu i nikáb, tedy šátek zakrývající obličej kromě očí. To z ní ovšem teroristku neudělalo. Řídila sice jako čuně, protože díky všem těm šátkům přišla o periferní vidění – a mně se vůbec nelíbilo, že s ní občas musím jezdit v autě – ale byla velmi tolerantní a dalo se s ní bavit o čemkoli. Její manžel pracoval jako jakýsi náboženský sociální pracovník, snažil se vtlouct do hlavy mladým násilníkům a kriminálníkům, kteří se považovali za muslimy, že ten pravý islám vůbec není násilnický, má to být náboženství míru. Nevím, jak moc se mu to dařilo. Vím ale, že ze současného vývoje situace byli oba dost zdrbnutí. A když se ještě vrátím k otázce na Donalda Trumpa, tak já osobně, kdyby to bylo v mých silách, bych ho nejen že nevpustila do Británie, ale vyvezla bych ho na Mars nebo aspoň na pustý ostrov, kde by mohl kandidovat na prezidenta kokosového háje. Petici za jeho nevpuštění do Británie podepsalo několik mých známých, ne muslimů, ale bělochů, dokonce i „starých dobrých Angličanů“. Já jsem ji tedy nepodepsala a ani bych ji nechtěla podepsat – zdá se mi, že by to byla diskriminace na základě jeho názorů a tu demokratická společnost nepřipouští. Možná by ho mohli dostat na šíření nenávisti či tak, to by pak bylo zcela v pořádku mu vstup do země zakázat.

Jaká je podle vašich zkušeností v Londýně atmosféra ve vztahu k přistěhovalcům?

Překvapivě milá, vzhledem k tomu, kolik nás tu je. A nerada to říkám – a české či slovenské uši to nerady poslouchají – ale přistěhovalci z ascendentních zemí EU, hlavně těch postkomunistických, jsou v posledních deseti nebo dvanácti letech považováni za jednu z nejproblematičtějších skupin. Jsme tu legálně a bez změny legislativy nás není možné vyhodit, máme tu povolení k práci, můžeme si cestovat tam a zpátky, jak se nám zamane, využíváme veškeré zdejší vymoženosti od zdravotních služeb zdarma po podporu v nezaměstnanosti, někteří z nás se neumějí chovat a vůbec se nepokoušejí naučit anglicky – a je nás moc. Obvykle si taky myslíme, že by nás „dobrá stará Anglie“ měla milovat víc než lidi odlišné barvy pleti, „protože jsme přece taky běloši“, a pak se divíme, že tomu tak není. Měli bychom být vděční za rozptýlení, které v poslední době poskytují, dejme tomu, dobrodruzi z řad migrantů, snažící se vzít Eurotunel ztečí. Jejich činnost sice značně brzdí provoz a způsobuje Anglii a Francii velké výdaje za stavbu obřích plotů, ale odvádí pozornost od prohřešků migrantů, jako jsme my.

Vaše postoje jsou jistě silně ovlivněny vaším světoběžnictvím, touhou poznávat nové světy, nové lidi, což jste si určitě splnila jedenácti roky v USA a nyní deseti lety ve Velké Británii. Jste naopak přístupna opačnému postoji lidí, kteří chtějí žít tam, kde to dobře znají, s lidmi, které dobře znají, a brání se tomu, aby jim tento život obrátili lidé z jiných kultur postupně zcela naruby?

Díky Všemohoucímu za každého člověka jakékoli národnosti či barvy pleti, který chce zůstat tam, kde se narodil. Kdyby byli všichni jako já – a jsou i horší jedinci než já! – a snažili se dopodrobna poznat celý svět a žít aspoň nějaký čas na každém kontinentu, byl by svět ještě větší galimatyáš, než už je. Beru svou touhu poznávat svět víc a víc jako zlozvyk, ač se ho pokouším omlouvat tím, že koneckonců píšu knížky a osobně nabyté porozumění se pokouším přenášet na ostatní. Kdybych já a mně podobní fungovali jako třeba dokumentární filmy na kanálu National Geographic, bylo by to skvělé: člověk si o exotických zemích něco přečte, na něco se podívá, získá pocit, že se o tom mnohé dozvěděl, a dál v pohodě sedí doma, kde je mu nejlíp.

A lidé, kteří mají rádi své pohodlíčko a důvěrně známé věci, vůbec nemusí být xenofobové. Mnozí z nich jistě patří mezi neofoby, tedy lidi, kteří se bojí neznámých věcí. Život naruby jim s největší pravděpodobností neobrátí lidé z jiných kultur, to už spíš developeři, kteří jim přestavějí čtvrtě, a samozřejmě zub času, který dříve či později obrátí život naruby komukoli. Pokud mluvíte o stížnostech typu „Dřív tady byli samí bílí, ale teď se tu čím dál víc roztahujou ty černý“, a tak podobně, pak lidi, kteří je pronášejí, asi není nesprávné označit za xenofobní, přinejmenším xenofobní hubou. Pokud někomu obrátí lidé z jiné kultury život naruby svou pouhou existencí, dotyčný si za to může sám. Jedné mé tetě dokázali obrátit život naruby lidé z cizích kultur, ale i lidé z její vlastní kultury, které viděla v televizi. Než by ji vypnula, radši se nad vším rozčilovala. A, tak jako mnoha jiným, kteří se rozčilují, jí to dělalo dobře.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že kdyby sem mohli přijít důstojnějšími cestami slušní lidé, kteří by tu toužili skutečně pracovat nebo studovat, měli bychom kvalitnější přírůstek do společnosti. Jak jste to myslela?

Ano, po napětí způsobeném migranty a hlavně naším strachem z nich, jaké jsme zažili v roce 2015, už se dokonce otevřeně mluví o tom, že se obyčejný člověk z jistých oblastí zeměkoule do Evropy legálně prostě nedostane. Ale i dříve, když to ještě aspoň trochu šlo, byla situace nastavená tak, že se ze zmíněných oblastí do Evropy dostal a pak úspěšně usadil spíš prolhaný – nebo, chcete-li, podnikavý – vykuk, který se vyzná v tlačenici, ale už v ničem jiném, než slušný, solidní, pravdomluvný, zodpovědný jedinec. Třeba mezi Nigerijci v Praze, o kterých toho hodně vím, je nesrovnatelně vyšší procento mizerů, podvodníků, překupníků drog či kriminálníků než mezi Nigerijci v Nigérii. Částečně to jistě souvisí s jejich snahou se v Evropě uživit a odhodláním dělat cokoli, aby vydělali peníze pro příbuzné, kteří zůstali doma. Ale většina z nich tuhle „morálku“ měla v sobě už v době, kdy se sem chystali. V mém posledním románu „Pečená zebra“ píšu mimo jiné o tomhle fenoménu. A taky je tam příběh hodného, poctivého, slušného kluka, kterého metoda přidělování trvalých pobytů cizincům v Česku přinutí stát se podvodníkem – úspěšným.

Jak by tedy přijímání mohlo probíhat, aby byl výsledek uspokojivější?

Ideální by bylo, kdyby si evropské země mohly dovolit přidělovat bez problémů turistická víza lidem, kteří se sem touží podívat a obhlédnout to tady. To však není možné, protože převážná většina z nich by tu už zůstala. Evropské vízum tudíž nedostane třeba ani Kennyho maminka, které je přes šedesát a která by v žádném případě nechtěla v Evropě zůstat, jen před pár lety projevila přání podívat se, kde žije její nejoblíbenější syn s její nejoblíbenější snachou. Dnes už všichni vědí, že je skoro nemožné dostat vízum, ani turistické, a tak, pokud ho někdo dostane, obvykle se rozhodne v Evropě zůstat. Tak se vytváří začarovaný kruh, který se úspěšně daří přetnout jen pašerákům lidí.

Proč by vůbec společnost, pokud by její výrazná většina byla proti přijímání lidí ze zemí hodně odlišných kultur, tak měla činit?

I kdyby většina společnosti byla proti přijímání příslušníků jiných kultur – ostatně, podle čeho budete definovat „hodně odlišnou“ kulturu? Podle barvy? Náboženství? Hrubého národního produktu? – vždycky se najde spousta Čechů a Češek, které „hodně odlišné“ kultury lákají. Případně, kteří si přátele a partnery vybírají podle docela jiných měřítek, než je státní příslušnost a rasa, tak jak se to stalo mně a Kennymu. Každá svobodná země bude měnit barvu, tomu se prostě nedá zabránit.

Ač by to podle vašich odpovědí málokdo očekával, sama se svým přítelem Kennethem aktivně bráníte migraci několika set lidí z Afriky. Jak a proč to tedy děláte?

Je to docela snadné a přijde nás to jen asi na dvě třetiny Kennyho měsíčního platu, každý měsíc, samozřejmě. Kenny je z celé „užší“, zhruba stopadesátičlenné, rodiny jediný emigrant. Zodpovědně tudíž plní svou morální povinnost své příbuzné podporovat. Děláme to velmi promyšleně, neposíláme jim peníze na živobytí, ale jen na vzdělávání či založení byznysu. Já osobně jsem úspěšně založila prosperující podnik Kennyho nejmladšího bráchy, kterého předtím skoro celá rodina odepsala, že prý je neschopný budižkničemu. Teď si vydělává na sebe, svou manželku a dítě, dokonce podporuje maminku. Jiný Kennyho bratr a jedna sestra s naší pomocí vystudovali a pracují ve svém oboru, což je uživí, i když bohatí nejsou. Peníze na živobytí posíláme jen těm nejstarším: Kennyho ovdovělé mamince a pár příbuzným, kterým je vesměs nad osmdesát. V Nigérii neexistuje nic podobného důchodovému zabezpečení, tak mají mladší za povinnost o staré lidi pečovat. Kromě toho provádíme osvětu ohledně toho, jak to vypadá v Evropě a jaký je tu život. Mladé horkokrevné příbuzné odrazujeme od cesty přes Saharu a následné plavby loďkou do Evropy. Nemusíme jim vůbec lhát, dostatečně je vyděsí, když jim povíme pravdu. I moje londýnské taxikaření pomohlo. Jakmile se Kennyho maminka domákla, že taxikařím, zhrozila se: „To musí být příšerně chudá země, ta Anglie,“ prohlašovala, „když ženská musí řídit taxíka!“ A prosila nás, ať se vrátíme do Nigérie, rodina se o nás postará. Ta zvěst se rozkřikla mezi příbuzenstvem a několik dalších set nebo tisíc lidí odradila od cesty do Bílé země.

Iva Pekárková je česká prozaička, publicistka a překladatelka z angličtiny. Studovala přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a virologie, ale krátce před jejím dokončením, v roce 1985, emigrovala. Žila ve Spojených státech, kde vystřídala několik zaměstnání, včetně barmanky, sociální pracovnice a taxikářky v New Yorku. V roce 1997 se vrátila do Prahy, krátce působila v redakci MF Dnes. Od roku 2005 žije v Londýně. Literární činnosti se věnuje od začátku 80. let. Nejnověji jí vyšly blogokniha Postřehy z Londonistánu a román Pečená zebra.

            

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Demonstrantka Klára Samková odhaluje schválnost, kterou prý někdo spáchal na dnešní akci proti Merkelové

21:41 Demonstrantka Klára Samková odhaluje schválnost, kterou prý někdo spáchal na dnešní akci proti Merkelové

ROZHOVOR O Angele Merkelové, o demonstraci proti německé kancléřce i o Evropské unii promluvila pro …