Spisovatel Vondruška: Nejde o uprchlíky či islám, lidé se bojí anarchie. A studenti jsou odtrženi od reálného života. Až začnou pracovat, chránit rodinu, zmoudří. ČT dělá chybu...

27. 11. 2015 4:40

ROZHOVOR Spisovatel Vlastimil Vondruška chápe postoj lidí k migrační krizi nikoli jako xenofobii, ale jako jasně definovaný strach z rozvratu. Podivuje se nad tím, proč máme platit daně a poslouchat jako ovce statisíce úředníků; a ti, co daně neplatí a nic tu nevybudovali, mohou dělat doslova, co chtějí. Podle nejpůjčovanějšího českého autora v českých knihovnách je naše civilizace zpitomělá představami, že všichni musí mít všechno, ať už se o to zaslouží, či nikoli.

Spisovatel Vondruška: Nejde o uprchlíky či islám, lidé se bojí anarchie. A studenti jsou odtrženi od reálného života. Až začnou pracovat, chránit rodinu, zmoudří. ČT dělá chybu...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Studentská demonstrace k 17.11. na Albertově

Úvodem se zeptám na váš nedávný text, v němž uvádíte, že zůstanete Čechem a vlastencem, i když vám bude spíláno do xenofobů. Setkal jste se s nějakou negativní reakcí poté, co vyšel v MF Dnes?

Přiznám se, že za tento článek jsem si žádná kritická slova zatím nevyslechl, protože se těžko polemizuje s názorem, že bychom se měli chovat jako vlastenci. To je hodnota, kterou teoreticky ctí všichni. Ovšem to, co si pod tímto pojmem představujeme, v tom se těžko shodneme. To jsem poznal v reakcích na jiné mé články, v nichž jsem se zabýval obecnými zkušenostmi, které nabízejí dějiny pro současnost. Ale těch negativních bylo rozhodně méně než pozitivních. Jsem však demokrat a pozorně si pročítám i negativní ohlasy a přemýšlím o nich, protože nikdo není bez omylů, mí kritici se mohou mýlit, ale mýlit se mohu samozřejmě i já. Ten, kdo chce být jen chválen, ten zakrní.

Proč myslíte, že se u nás k tématu migrace přistupuje tak nesmiřitelně až nenávistně a člověk opačného názoru je oponentem brán rovnou za nepřítele?

Takový pohled není výsadou jen naší společnosti, ale je obecný. Copak se Evropská unie nesnaží už řadu let kriminalizovat názory, které nekonvenují oficiální doktríně korektnosti? Nesmiřitelnost v ideologických otázkách je a byla všudypřítomná. Copak si mohli rozumět ve sporech o kalich katolíci a utrakvisti? Byli snad pokrokáři na dvoře císaře Josefa II. ochotni naslouchat argumentům jezuitů? Při sporech o Alsasko a Lotrinsko si Němci a Francouzi rozbíjeli v hostincích ústa tak dlouho, až to skončilo světovou válkou. Ve středověku se žáci učili diskutovat, dnes nás to nikdo neučí a nic nás nenutí diskutovat tak, abychom odpovídali na otázky těch druhých, ale většina si doslova „mele“ to své. Poslechněte si diskuze ve veřejnoprávním a politickém prostoru! Nehledají se odpovědi, ale často se doslova uráží oponent, který má jiný názor.


Spisovatel Vlastimil Vondruška
 

Píšete knihy o českých dějinách a chválíte naše předky za to, že tuto zem chránili proti nepřátelům a budovali ji k obrazu svému. Nejsou obavy – podle průzkumů až tří čtvrtin české společnosti – z toho, že ji někdo změní ke zcela jinému obrazu, než bychom si přáli, přehnané a jen vyvolávané těmi, kdo ze strachu lidí chtějí těžit?

Politici chtějí vždycky těžit ze strachu svých voličů. Nedělejme si iluze, že se politické kampaně vedou korektně. Zamyslete se jen nad hesly, se kterými adepti o politické prebendy vystupují. Už to, že slibují spoustu výhod, které pak zaplatí z našich daní, není fér. Politický boj není zápasem myšlenek, ale demagogie. Zatímco se obáváme, aby nechtěli někteří politici těžit z přehnaného strachu lidí o osud našeho státu, nikomu nevadí, že jiní politici těží z neustálého popichování zaměstnanců, aby se stavěli proti zaměstnavatelům, z nekorektních sociálních slibů spojovaných s demagogickým tlakem proti těm tak zvaně bohatým, z neustálého omezování naší svobody ve jménu menšin, kouření, strašení dětí čertem a já nevím jakými ještě hloupostmi. To politici, ti minulí, současní i budoucí, rozdělují společnost a vytvářejí dojem, že jen jejich program je správný a ti ostatní ohrožují naši demokracii. Satiricky jsem tohle popsal v knize Strana štěstí. Vznikla před skoro deseti lety, ale dnes je snad ještě aktuálnější než v době, kdy vyšla poprvé.

Když se od nejrůznějších veřejně se vyjadřujících osob dozvídáme, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu, a ještě se nám zakazuje říkat, co si ve vlastní zemi nepřejeme, vidíte nějakou naději, že by ve veřejném prostoru převládl opačný názor, který by naopak vyzdvihoval vlastenectví a úctu k našim tradicím?

Rovnováha mezi realitou a mediální ideologií byla vždycky vágní. A zkušení politici dokážou dělat neuvěřitelné přemety. Srovnejte si dikci prohlášení o běžencích některých našich politiků z jara a blížící se zimy letošního roku. Navíc se blíží volby a tam začne pracovat marketing. To, co si lidé většinově myslí a přejí, to začnou hájit naši politici. Samozřejmě jen deklamacemi, po volbách se na to obvykle zase zapomene, protože se ukáže, že není politická shoda, je třeba vše vydiskutovat a je nutno hledat průniky koaličních dohod. Kromě toho je třeba pokárat opozici, že vše nekonstruktivně blokuje, a navíc musíme respektovat předpisy z Bruselu. Tak nějak to obvykle dopadá s plněním volebních slibů. Leč tahle ironická vize má i druhou stránku. Žádná struna se nedá napínat do nekonečna. Ředitelé televizí a rozhlasů jsou odvolatelní, komentátoři a hlasatelé přicházejí a odcházejí, a totéž platí o novinách. Jediné volby dokážou smést zdánlivě neochvějné politické pilíře společnosti. Kdesi jsem napsal, že hlas lidu je hlasem Božím. A je to pravda. V dlouhodobém horizontu jsou názory mediálních elit zanedbatelné, protože je smete čas, pokud nerespektují realitu života.

S jakými názory na migrační problematiku se ve svém okolí nejčastěji setkáváte a dají se tito stoupenci a odpůrci otevřené náruče migrantům zařadit podle nějakých kritérií, ať už věkových, vzdělanostních a podobně?

Nejsem sociolog a rozhodně si nedělám průzkumy veřejného mínění. Jezdím však na besedy po knihovnách. A těch pořádám opravdu hodně. Jsem hrdý na to, že na setkání se mnou přichází často i více než sto posluchačů, a to dokonce i v menších městech. Upozorňuji, že jde o setkání, kde vyprávím o literatuře a historii. Samozřejmě, že v rámci diskuse se na aktuální témata vždycky řeč přivede. A lidé mají často velice poučené názory. Xenofobie je přesně definována jako strach z neznámého. Lidé se však nebojí neznámého, oni mají strach z konkrétních postojů těch, kteří sem přicházejí. Pokud tedy petice vědců podobné názory nazývá xenofobií, pak sami nerespektují svou odbornou terminologii. Obava lidí není iracionální, je to jasně definovaný strach z rozvratu, protože migrační vlna není nic jiného než stěhování národů. Doslova. To, co rozvrátilo starověký Řím, hrozí rozvrátit naši civilizaci. Ten problém není v tom, zda přijde běženců sto tisíc nebo deset milionů. Ekonomicky silná společnost si samozřejmě dokáže poradit. Ovšem za cenu snížení své životní úrovně. To už nikdo neřekne. Ale ani to není fatální. Problém je v tom, že běženci přicházejí nelegálně, že porušují zákony a my to tolerujeme a omlouváme. Nemůžete přece ve jménu čehokoli porušovat vlastní pravidla.

Jeden pán se mne v diskuzi zeptal, proč bychom měli v tom případě poslouchat naše úřady my, když to nemusí dělat běženci, kteří se tu o nic nezasloužili, zatímco my tohle všechno vybudovali. Strach z islámu a teroristů je jen druhotným pocitem, věřte mi, lidé se především bojí anarchie, a je jedno, zda jsou nositeli muslimové, křesťané nebo kdokoli jiný. V médiích se problém mylně ventiluje jako náboženská netolerance. Omyl! Je to prostá touha nás prostých lidí žít podle zákonů. A pokud zákony pro některé neplatí, jak dává stále najevo Evropská unie, pak ať neplatí ani pro nás. Proč my máme platit daně a poslouchat jako ovce statisíce úředníků a ti, co daně neplatí a nic tu nevybudovali, mohou dělat doslova, co chtějí? Zní to hloupě a anarchisticky, ale vzato do důsledku to tak je. A pokud se rychle neudělá pořádek, tak to k té anarchii opravdu dospěje. A to by byla naprostá katastrofa. Nehledejme různé morální obezličky a ctěme zákon! Pokud ovšem tohle politici vyřeší tak, že místo aby donutili běžence zákony ctít, vydají zákon, že se o tom nesmí mluvit, pak je to konec evropské civilizace. Nic víc.

Ptal jsem se proto, že sám mám vypozorováno, že nejvyšší podporu mají migranti v akademické obci a mezi studenty. Vysoké školy uvolňují své posluchače, kteří se vydávají za peníze školy pomáhat uprchlíkům třeba na Balkán, jejich zaměstnanci v pracovní době pomáhají na pražském Hlavním nádraží těm migrantům, co k nám přijedou vlakem, většina vyučujících v tomto duchu vede své studenty. Může tato nynější i budoucí intelektuální elita přesvědčit „zbytek národa“, že právě tohle je správná cesta? A mají při pohledu na to, koho nechává k tomuto tématu takřka výhradně mluvit Česká televize, vůbec nějakou hodnotu názory té většiny, která se ve vysokoškolském prostředí nepohybuje?

Univerzity byly v dějinách většinou radikální. Mladí lidé nemají životní zkušenosti a učenost je často odtržená od reálného života. Studenti stáli v čele všech sociálních a politických bouří. Vezměte si časy Jana Husa, tehdy také mistři místo výuky vedli studenty do ulic, aby bojovali proti papežským odpustkům, nebo rok 1848, kdy se dokonce místo výuky stavěly barikády. Studenti se postavili německým okupantům i komunistům. Mnozí, až vstoupí do reálného života, začnou pracovat, starat se o rodinu, budou vychovávat a chránit své děti, pak zmoudří. Vysokoškolský svět je jednou z mnoha minorit naší společnosti a je chybné dávat mu takový prostor, jak to třeba dělá Česká televize. Proto považuji konec otázky za scestný. Názory většiny, která se ve vysokoškolském prostředí nepohybuje, mají nesmírnou hodnotu, protože je to názor většiny. Copak nejsme demokratická společnost?

Víte, abyste mohl s určitou demagogií uspět, musíte především připustit vznik situace, v níž je ona okolnost aktuální. Je legitimní, že se lidé obávají o svou budoucnost, a stejně tak je legitimní, že hledají způsob, jak se chránit. Chyba není v nás, obyčejných lidech, ale v tom, že politické elity vůbec dopustily, aby vznikla situace, která prostý lid ohrožuje. A pokud to neumějí řešit, je to jejich odpovědnost. Za vše, co se v budoucnosti stane, nesou vinu oni, nikoli my. Těžko mohou politici naříkat, že tu jsou síly, které z našeho strachu chtějí těžit, pokud oni sami nás nedokážou přesvědčit a nedokážou ty problémy řešit. A to, zda se situace zveličuje? Proboha, kdo je schopen posoudit, jak jsme na tom doopravdy? V dějinách vždycky ovlivňovaly postoje lidí pohledy, které byly zdánlivě věrohodné. Jsou dnes postoje Evropské unie věrohodné?

Migrační vlna, která se už měsíce valí do Evropy, Českou republiku zatím nijak nepostihla. Myslíte si, že by pro ni znamenalo něco významného, kdyby přijala pár tisíc uprchlíků, jak to po nás Evropská unie v rámci solidarity požaduje?

České země vždycky přijímaly ty, kteří potřebovali pomoc, k tomu snesu od středověku až do dneška stovky příkladů. V současné době žije u nás kolem půl milionu cizinců, kteří k nám přišli z nejrůznějších důvodů, protože potřebovali naši ochranu, pomoc, nebo prostě jen proto, že tu chtěli najít nový domov. Takže není pravda, že nejsme ochotni pomáhat, a proto se nenechme peskovat Evropskou unií a lidskoprávními demagogy. Ale v případě běženců je třeba vnímat dvě zásadní okolnosti. Jsme suverénní stát – alespoň doufám, že ještě jsme – a je tedy na nás, komu poskytneme právo pobývat na našem území. Máme svá pravidla a jimi se řídíme. Platí tedy rozhodně to, co tvrdí někteří rozumní členové naší vlády, že budeme ty potřebné přijímat, ale sami rozhodneme koho a kolik. V téhle věci jde totiž o mnohem víc. Není to hra citů, ale boj o státní suverenitu.

Kdysi nám Sovětský svaz nařizoval, co musíme udělat. Byli jsme satelit mocného pána. Chceme být ve stejném područí Evropské unie? To je jedna stránka problému kvót. A druhou je nezpochybnitelný fakt, že u nás běženci být nechtějí. Pokud spíláme některým našim politikům, že díky jejich prohlášení se nám běženci vyhýbají, pak těm politikům bychom naopak měli děkovat. Jak dopadlo Německo s otevřenou náručí své kancléřky? Běženci k nám nechtějí a kvóty by byly něco jako nevolnictví. A navíc, kam vstoupí noha úředníka, tam tráva sto let neroste. Kdo bude ty běžence rozdělovat? Brusel? Měli bychom, pokud už někoho přijmeme, posuzovat to, co umí, co bude dělat. Jen jeden příklad za mnohé. Jsou běženci z přímořských států, ti se rozhodně uživí lépe tam, kde je moře. Jak se budou rozdělovat gramotní a negramotní? Zdraví a nemocní? Muži a ženy? V poměru kvót? Přirozený běh věcí – při respektování zákonů – žádný úředník nemůže suplovat.

Když slyšíme, vidíme a čteme ve zpravodajství, jak si migranti vynucují to, co požadují, jak si myslí, že mají nárok na cokoli včetně vstupu do kterékoli země, není v tomhle skryta největší hrozba pro hostitelské země, že si tito – zatím ještě hosté – v budoucnu vynutí vše, co budou chtít?

Ale tak to je samozřejmě od začátku. Jen slepý a hloupý si může myslet, že láska a pravda je v srdcích těch, kteří k nám přicházejí. A že tahle láska a pravda zvítězí nad naší lží a nenávistí. Stačí se podívat na scény, které dělají běženci v táborech, kde se soustřeďují. Přišli prý, protože jim hrozí válečná genocida. V našich táborech jim na hlavy nepadají bomby, žijí v teple, dostávají jídlo. Proboha, co by tedy chtěli víc? Je jisté, že se začnou dožadovat stejných výhod, jaké máme my. Sami nic nemají, nic tu nevytvořili a o nic se nezasloužili. Ale budou chtít byty, sociální dávky, zadarmo školy – pobavilo mne, že je univerzity chtějí vzdělávat zdarma, když je více než třetina negramotných, zadarmo zdravotnické služby a samozřejmě svou zábavu. Televize tedy začne vysílat arabsky – neboť češtinu, pokud ji vůbec zvládnou, budou ovládat až za několik let a přece je nenecháme kulturně strádat, v rámci korektnosti se zakáže zábava, která je uráží, a pokud to neuděláme, pak se začnou bouřit. To není poplašná zpráva, tak to podle výzkumů kulturních antropologů vypadalo všude, kam do civilizovaného prostředí přišla větší skupina lidí z naprosto jiného prostředí, zcela jazykově, sociálně, kulturně a nábožensky odlišného. Takové skupiny se obvykle izolují od většiny a neidentifikují se s ní. Logicky pak začnou bojovat za své zájmy proti většinové a jim cizí společnosti.

Jak by měl v sobě člověk nejlépe skloubit to, aby se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům za to, v jakém stavu jim předává zemi, ale zároveň si nevyčítal, že byl lhostejný k osudu lidí prchajících před ohrožením?

Je to jednoduché. Já se hodlám se ctí dívat do očí svým dětem a vnukům, protože mám odpovědnost za ně. Za ty, kteří přicházejí, mají odpovědnost zase jejich rodiče. Běženci by se měli ptát svých rodičů, co pro ně dělají. My nemůžeme suplovat odpovědnost jiných národů za své osudy. Lidé mají za svou zem bojovat, štěstí a plný žaludek není automatickým právem všech, je to výsledek zápasu o místo na slunci. Naše civilizace je zpitomělá představami, že všichni musí mít všechno, ať už se o to zaslouží, či nikoli. Musíme jasně běžencům říci, že jim pomůžeme, ale nebudeme je tu živit. Pomůžeme jim v jejich zemi, aby si tam uspořádali poměry podle svých představ. A pokud to neumějí, je to jejich chyba, ne naše!

Pražané se letos budou muset obejít bez slavnostního rozsvěcení vánočního stromu na Staroměstském náměstí, k čemuž se vedení města rozhodlo z bezpečnostních důvodů po událostech v Paříži. Berete to spíš jako nezbytné opatření poplatné pouze této době, nebo počátek ústupu od tradic podobně, jako když je v některých částech Bruselu zakázán vánoční stromek, nebo když Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace vyzve Nizozemsko, aby upravilo své vánoční tradice, protože spolu s Mikulášem na Vánoce chodí i „černý Petr“?

Nedávno má žena vydala knihu Český lidový a církevní rok. V něm popisuje, jak se naše tradice vyvíjely, jak se život lidí formoval v symbióze s křesťanstvím. Je to mimochodem první pokus o výklad tohoto spojení. Socialistický národopis totiž tvrdil, že lidová duše byla čistá a žila skoro v rozporu s církví, takže se striktně oddělovala dopoledne, kdy byli lidé v kostele, a odpoledne, kdy se lidé bavili. Ale to jen na okraj. Pokud se podíváte na naše národní tradice, pak pochopíte, že jsou podstatou našeho vnímání světa. Stále v sobě nosíme ideje křesťanství, i když si to možná neuvědomujeme. Nemyslím ty striktně náboženské, ale morální, a rovněž estetické. To, co se dnes v celé Evropě děje kolem Vánoc je výstražné memento. Ne pro nás, prostý lid, ale pro politiky. My si své Vánoce vzít nenecháme.

Vlastimil Vondruška je český historik, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populárně naučných, asi čtyřicet historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. Spolupracuje rovněž s Českým rozhlasem, v němž pravidelně představuje zajímavé události z českých dějin a života lidí ve středověku. V letech 2013 i 2014 byl nejpůjčovanějším českým autorem v českých knihovnách. Právě mu vychází 3. díl Husitské Epopeje.

                     


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Europoslankyně Konečná: Mám od lidí z Německa trochu jiné informace, než jsou předkládány v českých médiích. Takže Merkelová...

18:20 Europoslankyně Konečná: Mám od lidí z Německa trochu jiné informace, než jsou předkládány v českých médiích. Takže Merkelová...

ROZHOVOR Co si myslí o návštěvě kancléřky Merkelové v Praze, Evropské unii i o demonstracích, které …