„Čím se liší dnešní komunistická strana od těch dalších? Hloupým názvem, který odkazuje, pravda, na hodně temné stránky naší historie, ale mnohými politickými postoji jsou více státoprávničtí než samotní odpůrci,“ řekl jste mi v minulém rozhovoru. Samotní komunisté teď chtějí řešit zločiny privatizace. „Privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny,“ prohlásili. Má to vůbec smysl, když je vše promlčeno? Co naši společnost tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace? Propásli jsme včas trestat oboje?
Každý společenský zvrat znamená, že se mimo jiné přesouvají majetky, nejen politické preference. A ti, kdo bývají v obou případech nejrychlejší, jsou ti, co o tom něco věděli s předstihem, tedy sami vědomí aktéři změny společně se směsicí různých malých či větších příživníčků z tehdejší ekonomické šedé zóny. Ti stáli na startovní čáře s finančně dotovanými velmocenskými ekonomickými a politickými zájmy v pozadí, bez nichž by toho moc nezmohli. A umožňovala to politická naivita tehdejší politické reprezentace. V tom lepším případě. V tom horším cosi jiného než pouhá naivita.
Být komunisty, pokud se zrovna těch aktivních týče, bych stál tiše v koutku a byl rád, že to pro ně tak dobře dopadlo. A vůbec si nemyslím, že to myslí vážně. To jsou výkřiky pro určitý segment voličů, protože by se to v neposlední řadě dotklo i jich, komunistů. Oni snad u toho neasistovali? Nebyli to mnozí z bývalé nomenklatury, členové KSČ, kteří si z toho majetku řádně ukousli?
Na jakési trestání je už příliš pozdě a je otázkou, zda by to k něčemu bylo, vyjma některých křiklavých případů. Ani v Německu v rámci denacifikace a v poměru k rozsahu utrpení, které ideologie německého národní socialismus mnoha národům způsobila, příliš úspěšní nebyli. Jak se má trestat společnost, která se více či méně pragmaticky podřídila platným zákonům? Chodila volit s devadesáti devíti procentní účastí, dělala stafáž systému účastí na masových akcí, systém vnějškově legitimizovala. Společnost se po roce 1989 demokratizovala, hlučně demonstrovala svůj odpor k minulému režimu, ale zároveň převzala veškeré závazky bývalého socialistického Československa a celý státní aparát. Například bývalí kádroví příslušníci regulérních ozbrojených složek dostávají služební výsluhy stejně, jako Německo platilo a platí své bývalé vojáky, SS nevyjímaje. To není srovnání, aby mne někdo nechytal za slovo, ale ukazuje to na složitost vztahu v uvozovkách my a oni. V uvozovkách, protože ono my a oni vlastně neexistuje, protože všichni jsme součástí minulosti na rozdíl od veřejných proklamací. V tom jsme si rovni.
Ano, zločiny se děly. Odsuzovali se lidé k trestům smrti a dlouholetým žalářům, ztrátě majetku a podobně za pouhý náznak odporu, jen za to, že by mohli být nebezpeční. Bezpochyby šlo o likvidaci politických odpůrců latentních i skutečných, a k tomu se právo zneužívalo. V tom tkví ona zločinnost. I já si pamatuji na ono okřídlené: Vše se děje podle zákona. Dnes tu zlovůli můžeme jen pojmenovat, ale těžko soudit. Je to minulost, poučení z ní by mělo být varováním pro budoucnost. Toto pochopení má větší význam než po letech honit čarodějnice.
Slavíme 30. výročí sametové revoluce, ale od dubna země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co to o Češích vypovídá? Jak se nám podařilo proměnit se v demokratickou, samostatnou zemi?
Máte raději písničky Karla Gotta, nebo komentáře Jindřicha Šídla?Anketa
Po roce 1989 jsme se vymanili z jedné bratrské dusicí náruče, abychom se živelně vrhli do druhé, s ještě větším sevřením. V té prvé jsme ještě vzdorovali, byli jsme minimálně většinově jednotní v názoru, že to není ono, že je třeba nádech. V té nynější bojujeme o ten nádech mezi sebou. Ne s tím, který nás svírá. V tom vidím tu velkou tragédii.
Nelze dost dobře mluvit o samostatnosti, pokud nám zákony implementuje někdo jiný. Zářný příklad omezené suverenity v detailu je z Dánska, kdy místní úřady rozhodly, že nepovolí sloučení turecké rodiny, kdy tehdy rozvedený muž se svými čtyřmi dětmi v roce 1998 emigroval do Dánska. Za deset let se s bývalou znovu oženil a požádali o sloučení rodiny. Dánské úřady to odmítly s odvoláním na dánský zákon, který umožňuje odmítnout, pokud úřady dospějí k názoru, že vazba na jinou zemi je silnější než pouto k Dánsku. Manželé se odvolali k Vrchnímu soudu, který požádal Soudní dvůr Evropské unie o výklad unijního práva. Ten dal manželům za pravdu s tím, že dohoda mezi Tureckem a Evropskou unií nedovoluje členským státům omezovat přístup občanům Turecka k rodině žijící v členském státě Evropské unie, jak uvedla Česká tisková agentura.
A kolik podobných dohod Evropské unie s různými zeměmi existuje, aniž o nich máme tušení? Případ je pro nás ještě tragičtější a výstrahou v tom, že úřady formálně samostatného státu nejsou s to samostatného úsudku, nejsou s to hájit vlastní suverenitu rozhodování a jdou se poptat do Bruselu, jestli rozhodují unijně správně. Ne ve prospěch vlastního obyvatelstva. Takováto novinová zpráva by měla okamžitě vyvolat poplach u našich poslanců, aby začali aktivně listovat v dohodách Evropské unie a vyhledávat podobné perly. Ale ono nic.
Psali jsme:
Co pro vás znamenal 250tisícový dav na pražské Letné?
Pro mne nic. Vzdáleně mi to připomínalo sraz poblouzněných neužitečných hippies ze sedmdesátých let proklamující mír a lásku, který praktikovali jen pro sebe. V Čechách jsme ten mír povýšili na pravdu. Chybělo jen to vzájemné objímání a oslovování bratře a sestro. To možná ještě přijde. Jen tam nebyl nikdo vidět s koštětem, aby po sobě uklidili, když už se bojuje za ten lepší svět. Ale takovými přízemnostmi se novodobí trubadúři morálky určitě nezabývají.
16. listopadu si chce Milion chvilek vše na Letné zopakovat. Může se podle vás vlna nespokojenosti s Babišem udržet i přes prázdniny? A jak tedy vnímáte spojení datumů – tedy s 30. výročím od sametové revoluce v roce 1989?
Vlnu nespokojenosti vidí ti, kteří se snaží z vlnky udělat tsunami a foukají do ní ze všech sil. Nejsem obhájcem premiéra Babiše, ale ani zastáncem jednoúčelové hysterie, která se vůči jeho osobě rozpoutala. Tím spíše, když je zřetelné, že arbitrem sporu nejsme my, ale opět někdo cizí. A v pozadí zase nějaký zvací dopis. Historie nás dohání.
Třicet let znamená, že jsme o třicet let starší. Dvakrát nevstoupíme do téže řeky. Proto jsou ty tóny tak falešné, když se mluví o odkazu Listopadu 1989. Těch prázdných odkazů naše generace už zažily! Byly odkazy Leninovy, Stalinovy, Vítězného února a tak dále, podle toho, kdo a co bylo zrovna v kurzu. Teď je to ten listopad. Jen aby k tomu neobživl nějaký ten student Šmíd. To by byla fraška dokonalá.
Přesto jeden datum bych nerad opomenul: to je 25. červen tohoto roku, kdy se zaregistrovala Trikolóra - hnutí občanů. Pokud je nějaká souvztažnost, která reprezentuje změnu po třiceti letech, tak je to Trikolóra, která nabývá na síle každým dnem, a která svými programovými pilíři bez ideologických příkras s prioritou naší státní suverenity dává tušit, že může jít o historický průlom, kdy se konečně začneme starat o svoje věci bez cizího našeptávání. Není věrohodnějšího důkazu, že je to nosný projekt než nezájem mainstreamových médií.
Psali jsme:
Po vítězství Andreje Babiše ve volbách v roce 2017 mnozí hovořili o ohrožení demokracie. Nyní slýcháme podobné věci také o prezidentovi Miloši Zemanovi. Potvrdily se podle vás tyto obavy?
Soustředění velké ekonomické a politické moci v rukou jedné osoby je vždycky problém. Ty dvě věci by měly být vždy oddělené. Jenomže, nebyl snad premiér Babiš zvolený ve volbách? Rovněž i Miloš Zeman, který byl dokonce zvolený v přímé volbě? Takže tady je odpověď: pokud byli oba zvoleni v demokratických volbách, nemůžeme přeci mluvit o ohrožení demokracie. Před zákonem jsme si všichni rovni, prezident i předseda vlády. A je to jen zákon nebo volby, co mohou něco změnit. Ve svobodné společnosti jde vždy o soupeření různých politických proudů. Pokud se takto děje demokratickou volbou, nemusíme mít obavy. Tak to má být.
Jedna z věcí, která byla pro konec minulého režimu klíčová, byl start svobody médií po desetiletích nesvobody. Liberální osobnosti nyní vyjadřují starost o zachování svobodných veřejnoprávních médií čili České televize a Českého rozhlasu. Naopak příznivci Miloše Zemana a Andreje Babiše naopak upozorňují na jejich údajnou nevyváženost a tendenčnost. V Parlamentu nebyly schváleny výroční zprávy České televize, členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se stal Ladislav Jakl. Co k celé této skrumáži říci a jak to vyřešit?
Myslím, že stačí jeden příklad za všechny: minulý týden na nás v ČT24 vyskakoval Václav Moravec s nabídkou reprízy Fokus VM, Doba dezinformační. Prý, nenechte si ujít. Nic nemohlo lépe charakterizovat veřejnoprávní status a politickou nestrannost tohoto média než tento pořad. Jména účastníků stojí za to. Jako prvý a bez komentáře: generál Petr Pavel, dále v uvozovkách hvězdář Jiří Grygar, samozřejmě stálice politického vševědění Romancov, zelená politoložka Anna Durnová, výzkumnice populistických stran a fake news Petra Vojvodová, známá také projektem deskové hry pro základní školy Fakescope. Nechyběl ani muž, který podle iRozhlasu.cz dokázal, že Rusko na nás útočí dezinformacemi, Antonín Vrábel. Jak se nazývá taková diskuzní nestrannost? Řešení? Snad nemusím být konkrétní.
Jak tedy hodnotíte úroveň médií v České republice? A jak se čeští občané dokážou orientovat v době velkého přívalu informací?
Myslím, že jsem to řekl výše. Úroveň to není žádná. Naštěstí žije ještě velká část občanů, kteří jsou vycvičeni informačními hrátkami minulého režimu, takže dokážou být přiměřeně skeptičtí, zvláště, když se jim valí do hlavy jednosměrné informace. Navíc takzvaná politická korektnost stále ještě nezaplevelila společnost tak, jak to vidíme ve Švédsku a dalších státech, které nám takzvaná veřejnoprávní média ráda představují jako vzory demokracie a těch takzvaných evropských hodnot. Zdá se, že politické změny nedají na sebe dlouho čekat, nový politický subjekt je na obzoru, a informace se vrátí k tomu, čemu mají sloužit: k informování, ne politickému ovlivňování.
Psali jsme:
Proti dezinformacím a fake news právě varuje i komisařka Evropské komise Věra Jourová. Podle ní bychom měli omezit přístup seniorů k počítačům, abychom omezili rizika. Je takové vyjádření v pořádku? Podceňujeme seniory?
Čas se nezastaví ani u Věry Jourové, bude za chvíli také patřit k těm seniorům. Ale protože asi ví, co jsou fake news a dezinformace, tak věřím, že si nepustí nic jiného než naši veřejnoprávní televizi s vyváženými diskuzními pořady. Takže o ni starost mít nemusíme. A o naše seniory tuplem ne. Oni vědí. Proto jsou trnem v oku těch, co nevědí nebo nechtějí.
U další protagonistky segregace starších, Nory Fridrichové, je to také nadějné. I ona se brzy přehoupne přes čtyřicítku a spadne do kvóty těch přes čtyřicet, které chtěla vystěhovat. Může jít příkladem.
Jak vnímáte s odstupem času osobnost Václava Havla?
Docela mi ho začíná být líto, jak si ho všichni podávají, jak jde z demonstrace na demonstraci, jak se jím a jeho odkazem zaštitují mnozí, co o něm před listopadem 1989 ani nevěděli ,a mnozí, co tehdy byli ještě na houbách.
On mohl obsáhnout jen to, co mu rozměr jeho osobnosti dovolil. Tak je to u každého. To první období vlády bych mu nevyčítal, kdo měl tehdy lepší informace o světě kolem nás? Až jeho angažmá ke sklonku jeho života, v těsném závěsu agresivní americké politiky, bylo více než smutné. Popřel i sebe sama a některé své myšlenky jako humanisty, za kterého se považoval. Tady už nepůsobila jen choroba, ale i jeho okolí, které ho umně směrovalo.
Měli bychom ho po těch letech nechat v klidu. Ten asi mít nebude. Už se převtělil, alespoň podle Švehly z Respektu, který nad fotkou Čaputové se Stingem stírá slzu štěstí: Havel je zpět, hezčí než dřív a v nové síle. Připomíná mi to Nejedlého blahé paměti, který v rozohnění nad válečnými štváči v projevu v Litomyšli měl říci: … a když nám město zničí, postavíme si nové, krásnější, a ještě blíže Sovětskému svazu!
Psali jsme:
Říkává se, že Češi jsou zvyklí si neustále stěžovat. Máte ten dojem, stěžujeme si? Právem? Podle výzkumů se máme „nejlépe“, co nám tedy vadí?
Stěžovat si je lepší, než být zticha. Udržuje nás to v kritické činnosti. Je dobře, že nás některé věci nenechají v klidu. Zásadní předpoklad toho, že se reptání přelije v nespokojenost a třeba i v akci to napravit. Pokud se reptá, tak ten výzkum asi něco opomněl: milion lidí v nějaké formě exekuce, statisíce lidí, kteří žijí ze sociálního systému, další desítky tisíc, které později produkují nepotřebné aktivity i za cizí peníze a tak podobně. Reptají hlavně ti, kteří to nějakou formou platí, bych řekl. A nejlépe se budou mít ti, kteří z toho profitují.
Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány Evropské unie obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „západu“, přestali kverulovat a přijali euro? Jsme nevděční vůči starým zemím Evropské unie, jak někdy slýcháme? Selhali jsme, nejen pokud jde o uprchlické kvóty?
Stát, jehož ovlivnitelnost evropské unijní politiky je tak tři procenta, je pouhým pozorovatelem, a je dost jedno, kdo sedí v rozhodovacích pozicích. A bude hůře, protože celá ta unijní politika je jeden trockistický experiment v novém hávu. Taková ta permanentní revoluce. Nic nebude stálé, vše zažité je zpátečnické, vstříc novým výzvám, kdo není s námi, je proti nám. Tak se to dá shrnout.
O tom, kdo selhal, se dá věcně pochybovat. Naše společnost denně neřeší násilí cizích přistěhovalců, kterým se poskytlo zázemí, proti vlastním občanům. Naše společnost neprodukuje enviromentální blouznivce, kteří likvidují zdroje energií ve prospěch pofiderních představ. Naše společnost nezbavuje svoje občany možnosti sebeobrany. Naše společnost je stále otevřená jiným názorům. My pracujeme a zásobujeme zisky nadnárodní společnosti, které si z toho západu přišly utrhnout kus našeho hospodářství, rozšířit si trhy a zbavit se konkurence.
Ne, my nemáme být za co vděční. Vše si draho platíme a doplácíme. Nikdo nám nic zadarmo nedá. I za druhé světové války, kdy naši vojáci na západě nastavovali své životy a látali, co jiní nadrobili, jsme si museli všechno zaplatit. I tkaničky do podvlékaček.
Takže závěrem nelze než opakovat: Je načase si vzít naši zemi zpět!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
