Ani to nejšpinavější ze společnosti si dříve nedovolilo takhle mluvit o prezidentovi, varuje Stanislav Křeček

V Čechách se v poslední době neustále mluví o rozdělené české společnosti. Kdo ji podle vás nejvíce rozděluje?

Rozdělení společnosti není nic nového. Společnost byla nějak rozdělena vždy: na chudé a bohaté, věřící a nevěřící, líné a pracovité, lidi žijící odlišným způsobem života atd. V demokratické společnosti se lidé také dělili podle politického smýšlení, podle výsledků voleb. V poslední době jsme však svědky trochu jiného vývoje: bez ohledu na počet existujících a kandidujících politických stran, bez ohledu na politické zaměření třeba prezidentských kandidátů, se po každých volbách společnost rozdělí na dvě téměř stejné „poloviny“ a vítěz musí brát v úvahu, že má na své straně jen něco málo přes padesát procent voličů. Resp. že podstatné část společnosti si přeje něco jiného. Příležitost k velkým společenským činům, k zásadním změnám společnosti parlamentní, demokratickou cestou je za stávající situace prakticky vyloučena. Tuto situaci mohou změnit jen zásadní proměny v chování občanů, v podstatném sjednocení společnosti za jediným cílem, jednou myšlenkou. K tomu je zatím daleko.
Co však je zcela novým politickým fenoménem ve společnosti a co je podle mého názoru hlavním důvodem aktuálního rozdělení společnosti je něco, co dnes můžeme vidět prakticky denně nejen u nás, ale i např. v USA, a sice, že část společnosti, která byla „poražena“ v demokratický volbách, se nehodlá smířit s touto „porážkou“, nehodlá respektovat výsledek demokratických voleb a hodlá tento výsledek „změnit“ jinými, mimoparlamentními, a tedy nikoliv demokratickými prostředky. Děje-li se tak v USA, kde k politické kultuře vždy patřil respekt k výsledku prezidentských voleb a kde vždy došlo k viditelnému sjednocení národa za zvoleným prezidentem je situace opravu vážná.
Tak je tomu ale i u nás. Skutečným důvodem rozdělení společnosti je, že velmi podstatná část občanů, navíc žel často ztotožněná s kulturními a duchovnímu elitami společnosti, se nesmířila s výsledkem posledních prezidentských voleb a zřetelně dává najevo, že je nehodlá respektovat. To se pak promítá do úvah třeba ekonomických (zavlékání na východ, podřizování Číně), etických (slovník prezidenta) nebo personálních (pracovníci Kanceláře, ČNB) apod. A přidáme-li k tomu stav, kdy společnost musí řešit zcela nové, dosud neřešené a netušené problémy (migrace), na které dosavadní zákonné prostředky nepostačují, nelze se stavu společnosti příliš divit. A přihlédneme-li k tomu, že čas na pokojné, demokratické řešení problémů se nám evidentně krátí a že i v tak demokratickém státě, jakým je Německo, rozhodl nedávno nezávislý soud, že zapálení synagogy je legitimním politickým protestem, pak se máme v budoucnu na co těšit.

Mnozí z rozdělení společnosti viní prezidenta Zemana. Mají pravdu?

To souvisí s problémem, o kterém jsem mluvil v předešlé otázce. Ani naši demokratičtí prezidenti Masaryk a Beneš nebyli bezvýhradně milováni celým národem, ale tehdejší vztah celé společnosti k hlavě státu byl zcela jiný, než je tomu dnes. Způsob, kterým je dnes zcela běžně referováno o krocích prezidenta si za první republiky dovolila jen extrémní levicová nebo pravicová špinavá pěna společnosti… Prezident by jistě mohl mnohé činit jinak, ale potom by to již nebyl Miloš Zeman.

Podle některých informací bude Miloš Zeman opět kandidovat na prezidenta. Jak vidíte jeho šance?

Nevím. Zatím se mi zdá, že hledání Antizemana se stává oblíbenou kratochvílí nejen kuriózních postav politického panoptika, ale i rozumných a vážných lidí. Problém je v tom „anti“ . Říkat něco jiného, než říká Zeman, nebude asi přijatelně efektivní a říkat to jinak nebude snadné, ani srozumitelné. Zatím mi to připomíná vtip, který se objevil před druhou volbou prezidenta Klause: prezident odmítá papíry, které mu tajemník přináší, se slovy: „Zatím mně neukazujte seznam kandidátů na prezidenta. Nejprve musí být práce, a až potom zábava…“

Velkou diskuzi vyvolal případ, kdy studentka žalovala školu kvůli tomu, že jí podle jejího tvrzení zakázala nosit hidžáb a tím ji nepřímo diskriminovala. Co si o tomto případu myslíte?

Byl jeden z nejdůležitějších případů, které jsem dostal na stůl po svém zvolení do funkce zástupce veřejného ochránce práv. Tehdejší ochránce dr. Varvařovský mě totiž pověřil řešením otázek diskriminace, neboť jsme měli na tuto problematiku asi stejný názor. Po jeho rezignaci na funkci jsem však se svým stanoviskem v této věci loajálně vyčkával na volbu nového ochránce.
Můj názor je totožný s názorem soudu. Diskriminace nastává tehdy, pokud vůči někomu postupuji jinak než k ostatním „z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru“, jak to stanoví antidisriminační zákon. Pokud vyžaduji od všech totéž, nemůže se o přímou diskriminaci jednat. Ale může se jednat o tzv. nepřímou diskriminaci, kdy sice přistupuji ke všem stejně, a pro někoho to může být z týchž důvodů nepřijatelné, a tedy diskriminační. Je-li např. úřad umístěn v prvním patře, nemůže se dopouštět nepřímé diskriminace tím, že by trval na tom, že všichni musí k němu chodit po schodech, neboť někteří tak zjevně činit nemohou. Ale v souzeném případě o toto nešlo. Žalobkyně tvrdila, že jí nebylo umožněno studium proto, že nosila muslimský šátek, a požadovala náhradu újmy v penězích. Odhlédneme-li od toho, že neuměla český jazyk a dorozumívala se jen přes tlumočníka, nemohlo jí být nijak bráněno ve studiu čímkoliv, neboť se studentkou nikdy nestala. Nepředložila potřebné doklady, které by jí studium umožňovaly. Se šátkem to ve skutečnosti nemělo nic společného.

A jak vidíte celkově případné nošení hidžábu v ČR? Zakázat, nebo povolit?

Pozor! O tom vůbec nemůže být spor. Bylo by diskriminační, kdyby někdo uvažoval o zákazu jen muslimských šátků. Zkoumat důvody, pro které si občan zvolí to neb ono oblečení, ve svobodomyslném státě prostě není možné. To platí i v případě, kdybychom o muslimských šátcích uvažovali jako o něčem, co se hodí nebo nehodí do našeho kulturního okruhu, civilizace, zvyklostí apod. Na veřejnosti je přece úplně jedno, co kdo nosí, a myslím, že nikoho by vážně nemělo napadnout (odhlédneme-li od oděvů zakrývajících celý obličej a znemožňujících tak identifikaci) předepisovat nebo zakazovat nějaký oděv někomu na veřejnosti, třeba na ulici, ale např. i na plovárně. Pokud je oděv čistý ovšem…
Ale nošení šátku tam, kde nikdo jiný pokrývku na hlavě mít nesmí, je přece něco úplně jiného. V českých (a vůbec v evropských) školách už asi 100 let nemají při vyučování žáci a studenti na hlavě žádnou pokrývku hlavy a není žádný důvod naše zvyklosti měnit. Domáhání se práva nosit šátek při školním vyučování je domáhání se práva na pokrývku hlavy, které je jiným žákům upřeno. Požadavek na rovnost občanů je podle mého názoru prioritním lidským právem.
Nestojíme tedy před otázkou zákazu nebo povolení muslimských šátků. Jako liberální stát stojíme před otázkou, zda zakazovat nebo nezakazovat obecně pokrývku hlavy ve školách. Tedy před otázkou, zda pokrývka hlavy může být povolena jen privilegovaným menšinám, vybraným podle náboženského hlediska, nebo zda bude povolena všem, a bude tedy jen o osobní, soukromou věcí žáka nebo studenta. Moc bych to nedoporučoval…

Soud vlastně nerozhodl o tom, jak se vůbec k tomuto do budoucna postavit, vyvolá to podle vás další soudy, problémy?

To je ovšem vážná otázka, která se trochu vymyká formátu tohoto rozhovoru. Soudy v budoucnu asi budou povolávány k řešení otázek jak vztahu církví ke státu, tak i k řešení sporů vznikajících v souvislosti s požadavky, které někteří vznášejí vůči společnosti a odvolávají se na ústavou a zákony chráněná náboženská práva. A tak máme ve školách požadavky nejen na nošení šátků, ale i osvobození od tělocviku, plavání, od účasti na výuce historie (vloni výročí moravských věrozvěstů), kulturních akcí a kdo ví co ještě. V sousední zemi byl vznesen požadavek na to, aby se někteří žáci nemuseli z náboženských důvodů účastnit vzpomínkových akcí připomínajících holokaust. V televizním pořadu Máte slovo mohli diváci viděli muslimku, která nechtěla z náboženských důvodů sedět vedle muže. Opravdu si přejeme u nás paralelní školství a paralelní společnost?
Jde také o otázku nejen náboženských symbolů, ale i o otázku postavení církví u nás. Naše zákony zatím vycházejí z toho, že na našem území působí církve a náboženské společnosti, které se přizpůsobují našemu kulturnímu nebo civilizačnímu okruhu. Nyní se to však v souvislosti s nástupem radikálního islámu mění. Považuji islám, pokud jde o jeho duchovní obsah, za úctyhodné náboženství jako kterékoliv jiné. Je možné je vyznávat nebo nevyznávat, ale rozhodně není možné je zakazovat. Se zakazováním víry máme přece i v našem národě jisté zkušenosti…
Myslím si ale, že jako křesťané u nás mohou žít jen bez biblických starozákonních praktik, bez křižáckých tažení a středověké inkvizice, mohou i vyznavači islámu u nás žít jen bez pouštních praktik z 9. století. Jako nám nepřísluší určovat chování lidí, kteří žijí v Jemenu nebo Saúdské Arábii, nikomu nepřísluší určovat, jak máme žít u nás, i kdyby mu žít jinak „přikazovaly“ jeho náboženské představy. Vyznavači islámu mohou mít své představy o lidských právech, odlišných od našich představ, ale determinovat jimi náš život u nás nemohou. Mohou vyžadovat respekt k jejich lidské důstojnosti, ale nikoliv respekt k jejich představám o právech a svobodách. Náboženství patří do duchovní, nikoliv legislativní části společenského života. Islám stejně tak jako jakékoliv jiné náboženství nesmí vyžadovat právní nebo celospolečenské důsledky. Jsem přesvědčen, že jen tak můžeme spolu žít a nepozabíjet se. Pokusme se o to!