Jaký impuls jste měl k napsání svojí nejen vzpomínkové publikace?
Důvodem je zamyšlení, abychom pochopili, co se zrodilo na počátku století a kam to směřovalo. Sedmdesát let existence SSSR, to je jeden solidní lidský život a jak se ukázalo, i život jedné utopie. Současně jsem chtěl v této knize vyjádřit své politické i osobní mínění, protože kniha je jak biografií, tak také lekcí dvacátého století. I toho, že lidé mohou žít v tom, že se budou podrobovat jednomu projektu, jedné ideologii, navíc který jim bude vnucen. Byl jsem rád, že jsem byl součástí Gorbačovova týmu k tomu, abychom opustili tuto špatnou minulost a načrtli cestu k lepší budoucnosti.
Jakou tedy udělal Michail Sergejevič Gorbačov chybu?
Nenazval bych to chybou Gorbačova. Drama Gorbačova a společně s tím drama celé země a možná i celého světa bylo v tom, že Gorbačov přišel příliš pozdě, aby oživil projekt, který se začal v roce 1917 – a současně příliš brzy, aby ruská společnost mohla skutečně uvidět tu kosmickou perspektivu, kterou on sám navrhoval. Spočívala v tom, aby se vytvořila jednotná lidská civilizace.
Jak se dnes podle vás v Rusku obecně žije?
Gorbačov potvrzuje, že bez přestavby, kterou začal, ruská, respektive sovětská společnost by zůstávala žít v té minulosti. Bylo by to drama a nebezpečné nejen pro Rusko, ale i pro celý svět. Je ale velmi znepokojen současným rozvojem vztahů současného Ruska s ostatním světem. Protože vidí jak ze strany Ruska, tak ze strany Západu velikou snahu vrátit se do velmi pohodlného zákopu studené války. Taková neočekávaná jakoby stabilita minulé epochy byla samozřejmě založena na oboustranném strachu. Ale byla politicky komfortní a lidé si na to na obou stranách železné opony zvykli.
Ruský vztah nebo postup proti Ukrajině je ale přinejmenším problematický…
Vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem samozřejmě nezačaly před třemi, čtyřmi lety. Projekt Gorbačova by dovoloval těmto dvěma státům, tak i jiným republikám bývalého Sovětského svazu, vybudovat nový, společný, současný a všeobecný dům, který by se třeba nazýval nebo nenazýval Sovětským svazem. Protože jsme nedokázali překonat atmosféru vzájemné nedůvěry, Ukrajina se stala novou hranicí mezi Východem a Západem. A v jistém smyslu se stala frontovým státem, čímž je poznamenána jak ona, tak i Rusko.
Na území Ukrajiny se střetly jak obavy, tak i výstrahy jak ze strany Západu, tak i z druhé strany. Západ považuje Ruskou federaci za budovatele nového impéria, možná nového Sovětského svazu – a ze strany Moskvy se dívají na Západ na tu jejich expanzi, která chce omezit Rusko, zmařit jeho úsilí, aby na světové mapě zaujalo místo, které si myslí, že by mělo zaujmout. Ukrajina se může stát územím nové železné opony, která rozdělí samu ukrajinskou společnost. To je nejsmutnější konstatování po roce 1989, když se nám podařilo sjednotit Berlín, Německo a tím i Evropu.
Fotogalerie: - Tiskovka Gorbačovova mluvčího
Dá se říci, že Gorbačov je oblíbenější v zahraničí než v Rusku?
Já s tím nesouhlasím. V Rusku je spousta lidí, kteří litují zániku Sovětského svazu a obviňují Gorbačova za to, že jej de facto zničit. Obviňují ho z toho, že byl příliš nerozhodný, že si nevedl tak, jako by si na jeho místě v minulosti vedl Stalin nebo Miloševič v Jugoslávii. Ale Gorbačov pro svou zemi otevřel cestu do vnějšího světa a do nového věku. Nemyslím si, že by se v Rusku našlo mnoho těch, kteří by si mysleli, že bez Gorbačova Rusko mohlo směřovat k takovému gigantickému projektu.
Někteří ten nový režim, který nastal revolucí v Rusku, v Československu, v Polsku, nazývají revolucí shora. Třeba podle Poláků to nezpůsobili lidé na náměstích a touha po demokracii, ale v podstatě ti prozíravější reformátoři z rámce tehdejších vedoucích představitelů minulého režimu…
Dvacáté století nám dalo mnoho příkladů revolucí. Počínaje tou ruskou v sedmnáctém roce. Ta byla možná první barevnou, tedy rudou revolucí. Druhá věc je, že každá revoluce se pak stejně ocitá v rukách politiků. Gorbačov byl možná unikátní v tom, že inicioval revoluci shora a jsem si jistý, že i v zemích východní Evropy budou se mnou lidé souhlasit, že bez Gorbačova by neviděli své barevné revoluce osmdesátého devátého roku. A hlavně by nedosáhli takových revolucí, které byly barevné, ale ne krvavé. Gorbačov jako by otevřel dveře velké klece, a je takové přísloví, možná smutné pro reformátory, ale Gorbačov a Mlynář svou knížku nazvali Dialog šťastných reformátorů. Člověka, který první vychází z hořící místnosti, obvykle jako prvního zalijí vodou.
Psali jsme:
Vraťme se ještě řadu let zpět, kdy Michal Gorbačov přijížděl do zemí východního bloku a samozřejmě také do tehdejšího Československa. Bylo evidentní, že se ten bývalý komunistický establishment vyloženě bojí. Zaznamenal jste obavy těchto politiků právě z Michaila Gorbačova?
Je známá okřídlená fráze, kterou vyslovil na zasedání východoněmecké SED. Řekl: „Kdo jdou příliš pomalu, kdo se zpožďuje, tak ty potrestá historie.“ Myslel tím i to, co vyvodil ze svých osobních zkušeností, tak i jako přání obyvatelstvu východní Evropy. Ale on si nedomyslel, že kromě občanů ve východní Evropě ho poslouchají také ve vlastní zemi. A proto i tu jeho výzvu, že si každý národ může vybírat svou vlastní cestu, slyšely samozřejmě i národy bývalého Sovětského svazu. A tím vlastně si Gorbačov zkrátil svůj oficiální mandát. A já jsem se stal historickou postavou, jako tiskový tajemník, kdy jsem 25. prosince 1991 oznámil zánik Sovětského svazu. A dostal jsem exkluzivní právo napsat knihu o zániku Sovětského svazu. A zásluhou Milana Syručka, který ji přeložil, si ji mohou přečíst také občané vaší země v češtině.
Žijete již nějakou dobu ve Francii, Jak vnímáte tamní vývoj, jste spokojen, jak tam dopadly prezidentské volby, a můžete hodnotit současné vztahy Francie a Ruska?
Při politickém životě ve Francii je vždy živo a nikdy se tam nenudíte. Nechci dělat zjednodušující závěry, ale v souvislosti s posledními volbami se objevila tendence, která se také objevuje v jiných částech světa. Totiž, že politický establishment, který si žil velice komfortně, došel prakticky na konec své cesty, svého legitimního období. A proto lidé hlasovali ne tolik za nové kandidáty, ale za nová jména, nová tváře a nová pokolení.
… a je tedy dobře, podle vás, že zvítězil mladý kandidát Macron?
Myslím si, že je to rozhodně lépe než Marine Le Penová. Co se týká výsledků Macrona, jaké tedy budou, jestli se mu podaří prorazit mandát jednoho člověka, což se nepodařilo ani Sarkozymu, ani Hollandovi...
Je tu móda „strašit Ruskem“. Máme se jej podle vás bát?
Nemáte se bát nikoho, protože pak byste nebyli demokraté. A za druhé, měli byste mít dostatečně otevřené oči, abyste pochopili, jestli Rusko zařadit do tábora protivníků a soupeřů a tím spíše ještě spojenců Číny. Evropa z toho jen prohraje. Mně se zdá, že paradoxně nový americký prezident postrkuje Evropu směrem k Rusku.
Stále vidíme, že marxismus je v Evropě jako poměrně rozšířená ideologie a odkaz Karla Marxe třeba i mezi západoevropskou mládeží není vůbec zapomenut... Někdo by řekl, že je jiná doba a jiné podmínky, ale levice není v Evropě „Popelkou“...
Marxismus zrodila konkrétní skutečnost v 19. století. A konkrétní geografie, západní Evropa. Uskutečňovat se začal na jiné půdě a to se stalo tragédií nejen pro Rusko, ale pro samotný marxismus. Ale protože já jsem optimista a demokrat, tak krach takové karikatury marxismu, jako byl v Rusku, současně nutí reálné síly vrátit se k reálným problémům, které zrodily marxismus v Evropě, a také abychom hledali jiné odpovědi.
Z doby, kde jsme měli jasné nepřátele, se stává období více nepřátel, které ale ne všechny můžeme tak snadno identifikovat. Jak se na toto díváte?
Přečtěte si knihu a v ní najdete odpověď…
Proč si ale myslíte, že prezident Trump postrkuje Evropu k Rusku? Takové věci z mainstreamových médií snad ještě nezazněly... nebo spíše v tom negativním slova smyslu…
Podle mého názoru je to jednoduché. Donald Trump společně s tím, jak Amerika prohlašuje, že není připravena nést odpovědnost za Evropu, ji nutí, aby se nově podívala na otázku své vlastní bezpečnosti. A s kým tedy? Pak stojí otázka, jestli by tedy nebylo lépe o této bezpečnosti se domluvit s Ruskem, a nikoliv být proti sobě. Tak, jak už to navrhoval Gorbačov ve svém projektu společného evropského domu.
Protože v tomto multipolárním světě jsme pro sebe objevili po pádu berlínské zdi mnoho skutečných nebezpečí, místo těch zdánivých a vymyšlených nebezpečí. Není ideologický konflikt mezi komunismem a kapitalismem, není železná opona, nejsou dvě armády, které stály na obou stranách železné opony. Ale jsou nové hrozby. To je hrozba radikalismu, třetího světa, islámského světa, ekologické hrozby, sociální kontrasty ve světě, kdy může povstat osm miliard proti jedné miliardě „zlatého telete“, které je na druhé straně. A v této situaci má smysl, aby Evropa a Rusko hledaly společné cesty místo toho, než aby nostalgicky listovaly v albu studené války. Abychom společně otevřeli oči na novou realitu, která nás sjednocuje.
Andrej Gračov. Foto: Václav Fiala
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
