Bolest, zklamání a zrada. Klasnová se rozpovídala o Peake

Rozhovor s Kateřinou Klasnovou vedl exkluzivně pro ParlamentníListy.cz showman a moderátor Frekvence 1 Luboš Xaver Veselý.

Jaké je pro vás toto léto, spíše tradiční, nebo v něčem jiné?
V něčem jiné možná je, protože poslední měsíce byly pracovně velmi náročné a poslední týdny před zkrácenými prázdninami byly i politicky velmi dramatické, takže si přestávky vážím víc než kdy jindy.

Očekáváte, že nadcházející podzimní volby zostří i atmosféru ve sněmovně?
Určitě. Bylo to znát už i teď v červnu. Krajské volby mají být na začátku října a výbušná témata jako snížení růstu důchodů, zvýšení DPH nebo církevní restituce se budou řešit právě na podzim. Bude k tomu potřeba 101 hlasů poslanců, takže nás čeká dramatické hlasování. Dá se očekávat, že se to projeví na jednání sněmovny i počtu přestřelek. Těch se ale my ženy zase tolik neúčastníme. Já sama se tam snažím vystupovat racionálně.

Jak se dotknou volby vás osobně?
Osobně nikde nekandiduji, takže mě se to dotkne tak, že ve Středočeském kraji, kde jsme postavili kandidátku, jsem slíbila podporu kampaně. Pochopitelně jako místopředsedkyně strany musím dohlížet i na průběh kampaně obecně. Jde tedy především o Středočeský kraj, ale pokud bude zájem, tak pojedu podpořit naše kandidáty i v jiných krajích.

Co to znamená, „pokud bude zájem“?
Pokud budou krajské organizace chtít uskutečnit nějaké diskuze, kde se budeme mít objevit já nebo Radek John, tak samozřejmě pomůžeme. Neprozřetelně jsem slíbila, že budu někde jezdit na kole a na in-linech, takže už bych měla mastit svaly.

Strana tedy není řízena z jednoho místa?
Samozřejmě máme dohodu a na grémiích se o tom bavíme centrálně, ale nechali jsme na krajských organizacích, aby si svoji kampaň zorganizovali podle svého, protože krajské volby mají být především o krajských tématech.

Ve filmu Rok ďábla se objevuje pojem Nohavicův alkoholický kopec, kdy dotyčný neví, jestli jde ještě nahoru, stojí na vrcholu, nebo už klesá ke dnu. V jaké fázi jsou dnes Věci veřejné na takovémto pomyslném kopci?
Nebudeme se samozřejmě tvářit, že ten dvojí otřes s Věcmi veřejnými nic neudělal, ale zaplať pánbůh všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí. Mám pocit, že i ty poslední události lidi ve VV semkly. Neměli jsme žádný výrazný odliv lidí, kteří by následovali Karolínu Peake. Spíš naopak, řada těch, kteří jí byli nakloněni, byli pak nemile překvapeni tím, co provedla. Do jisté míry nás to naopak stmelilo a máme chuť bojovat. Nedávno se mě jeden váš kolega ptal, zda se necítíme tak trochu jako vyvrhelové. Já osobně jsem byla od začátku proti angažmá VV ve vládě, takže role vyvrhele a bojovníka, byť někdy tak trochu donkichotského, mi vlastně docela vyhovuje.

Nebyla ta cena za odchod do opozice vysoká?
To se všechno ukáže. Věcem veřejným to může naopak pomoci. Otázkou je, zda na ten odchod nebylo už pozdě a jestli jsme neodešli už pět minut po dvanácté. To je něco, co teď nedokážeme nijak změřit a zjistíme to až v parlamentních volbách. Myslím, že jsme schopni působit jako dravá opozice. Pokud to ale vezmu osobně, byla to u mě hodně drahá cena. Protože co se týče osobních vztahů, bolí to hodně.

Máte na mysli paní Peake?
Ano, mám na mysli Karolínu Peake. I když se k tomu nechci nijak zvlášť pitvavě vracet a převracet to stále dokola, tak ano, bolelo to, bolí to a bude to bolet. Je to zároveň veliké poučení.

Už jste se sešly u kafe a řekly jste si to?
Nesešly jsme se u kafe, neřekly jsme si to a nejspíš si to ani nikdy neřekneme. Ve sněmovně se sice zdravíme, ale na rozdíl od jiných bývalých kolegů, se kterými jsem schopna komunikovat na kolegiální úrovni, nebudu tady já za takového toho hlupáčka, který by byl schopen navázat na přátelské vztahy tam, kde je někdo násilně zpřetrhal a vykopal příkop. Kdyby si byla bývala chtěla Karolína Peake se mnou o tom promluvit, je to na její straně. Moje chování je stále stejné a konzistentní a já tady nemám co vysvětlovat.

Stála byste vůbec nyní o tuto debatu?
Kdybych řekla, že ne, nemluvila bych pravdu, protože se stále zaobírám i motivy, proč tehdy neměla vůbec chuť aspoň mi to říct nebo si se mnou promluvit. Když jsem z politických důvodů rezignovala na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, brala jsem za normální elementární slušnost oznámit to nejdřív paní předsedkyni Němcové. Naopak zde jsem se o odchodu Karolíny Peake dozvěděla až z televize, což mi přijde dosti zvláštní vzhledem k tomu, že jsme byli docela blízké přítelkyně. Po pravdě řečeno ale dnes nevím, co by mi to přineslo a co by to změnilo. Na jednu stranu je tam ta zvědavost, protože bych to od ní chtěla slyšet, ale s odstupem času si ani nejsem jistá, jestli by to mělo tu autentičnost. Asi bych to pozvání neodmítla, ale nedokážu nyní říct, jaké by to bylo.

Co je pro vás větší šrám, Karolína Peake nebo Kristýna Kočí?
Kristýna Kočí nebyla nikdy moje kamarádka, nikdy nebyla člověkem, který by mi byl blízký. Na rozdíl od mých kolegů jsem ji nevolila za předsedkyni klubu, protože to byl pro mě člověk velmi nevyzrálý, natož na tuto funkci. Tam to bylo celkem jednoznačné a myslím, že bylo i jasně potom vidět - účelovost jednání paní Kočí. Krok Karolíny Peake mě mrzí nesrovnatelně mnohem víc, protože o Karolíně Peake jsem si myslela, že je to naprosto jiný člověk.

Znamená to, že nemáte dobrý odhad na lidi?
Ne, myslím si, že politika lidi mění. Je to něco, co nedokážete předpokládat, ale musíte to zažít. Hrozně to prověří lidské charaktery a strašně záleží na tom, jaké má člověk hodnoty a jak moc je má zakotveny. U někoho může být lákadlem moc, u jiného peníze, u někoho obojí, což je ta nejhorší kombinace. Nechci se vychvalovat, ale myslím si, že jsem se nezměnila a jsem pořád stejná. Beru to jako určitou povinnost. Dala jsem lidem slib, mám plnit program a to dělám.

Co myslíte, změnila politika Víta Bártu?
Ne. Je pořád takový, jaký je. Je to úplně jiný člověk než já, a proto asi i spolu jsme, jelikož protiklady se přitahují. Zatímco já jsem člověk, který je víc na zemi, on je spíše ten vizionář a stavitel vzdušných zámků, což je ale taky hrozně důležité. Myslím, že se nezměnil, ale snad se z těch peripetií, které se staly nejen straně, ale i jemu osobně, poučil. Je to člověk, který má neustále chuť jít hlavou proti zdi. Mně se to na jednu stranu na něm líbí, ale bojím se, aby si tu hlavu nerozbil ještě víc.

Říkáte, že politika lidi mění. Vás nezměnila, Víta Bártu nezměnila. Změnila váš partnerský vztah?
Změnila. Prošli jsme si další zkouškou, v níž jsme, myslím, obstáli. Ono vydržet s partnerem, který s vámi pracuje ve stejném oboru i stejném zaměstnání, bývá častokrát složité a lidé, kteří to tak mají, to dobře vědí. Snažili jsme se samozřejmě nebavit se o politice a bavili jsme se o politice. Máme na ni častokrát velmi odlišný názor, jindy se dokážeme dobře doplnit. Prošli jsme si tím a myslím, že to náš vztah upevnilo.

Překvapilo vás rozhodnutí vašeho manžela, že nakonec nebude kandidovat v Plzeňském kraji?
Manžel se v některých věcech rozhoduje velmi emocionálně. Svou zvažovanou kandidaturu oznámil krátce po onom soudu a bylo to dost pod vlivem emocí. Rozhodnutí bylo potom dost na základě racionální debaty grémia a vedení strany, kdy jsme se bavili o regionálních tématech. Argument, který jsem já říkala mému muži, byl ten, že kandidát by měl být z toho daného kraje. V tom má můj manžel jasný handicap. Ne že by to nebylo běžné, že se politici přesadí do jiného místa a kandidují tam, ale tady mi to nepřišlo příliš logické. Na druhou stranu je ale dobře, když prohlásil, že se úplně nevzdá tohoto boje a že mu není lhostejné, co se tam děje. I když je zvolen za Prahu, otevře si tam kancelář a bude na nešvary v Plzeňském kraji poukazovat.

Co vám teď chybí k absolutnímu štěstí?
Stačilo by mi málo. Politika je docela nevděčná. Pokud se nevzhlédnete v tom, že vás baví jen ta moc a funkce, nebo že jste do politiky šli získat finanční prostředky, tak je to velmi neuspokojivé. Všechno to trvá dlouhou dobu a na výsledky si častokrát ani nesáhnete. Mně by ke štěstí stačilo to, kdybychom našli dost rozumných politiků, s nimiž bychom dokázali některé cíle stoprocentně splnit.

To je pracovní štěstí, co osobní štěstí?
Víc času a rozhodně rodina.

Takže dítě, kdy?
Ano, jistě. Kdy, to vám ale rozhodně neprozradím. Jsme sice Věci veřejné, ale takhle veřejné zase nejsme. Rodinu ale samozřejmě chci.