Byl to tvrdý chlebíček. Karolína Peake vzpomíná na podrazy i na svůj zásah do kauzy Rath

Jak hodnotíte vládnutí pravice? Považujete je za úspěšné?

Do určité míry některé úspěchy si určitě vláda přičíst může. Konsolidace veřejných financí k tomu určitě patří. To, že Česká republika nenastoupila cestu nějaké velké dluhové krize, patří k výsledkům poslední pravicové vlády. Ale obávám se, že pravicový volič přesto bude mít velké dilema, koho volit. I když tohle je důležitá věc, tak je to jediná skutečně pravicová věc, kterou vláda dělala. Já jako pravicový nejen politik, ale i volič, budu mít dilema, komu v příštích volbách dát hlas, protože ani ODS, ani TOP 09 mne nepřesvědčily na svých ministerstvech o tom, že nějak obzvlášť bojují právě za ty pravicové hodnoty.

Čekala bych, že budou snižovat daně nebo ulehčovat podnikatelům jejich úděl, ale bylo to až úplně v závěru volebního období, kdy ODS ústy Petra Nečase a placenými inzeráty začala mluvit k živnostníkům a malým a středním podnikatelům o tom, že jsou solí naší země. Ale já bych očekávala, že přijdou s nějakými daleko konkrétnějšími nápady a věcmi, které tyto malé a střední podnikatele podpoří. Třeba snížením odvodů na zdravotní a sociální pojištění a tím snížením ceny práce tak, aby bylo práce a pracovních míst více a aby lidé, kteří podnikají, cítili od státu podporu.

Mgr. Karolína Peake

LIDEM

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

A jak jste vy uspěla s bojem proti korupci? Právě to byl podle vašich slov hlavní důvod, proč jste zakládala novou stranu a proč jste zůstávala ve vládní koalici. Myslíte si tedy, že vaše mise ve vládě měla smysl, nebo jste nestačila některé věci kvůli pádu vlády dotáhnout?

Moje agenda právě nebyla agendou pravicovou ani levicovou, byla to agenda, za kterou jsem byla zvolena a které jsem se snažila věrně věnovat celé volební období, ať už jako předsedkyně ústavně právního výboru ve sněmovně nebo v pozici místopředsedkyně vlády pro boj s korupcí. Spousta se nám toho povedla, třeba prosadit posílení institutu spolupracujícího obviněného, to velmi napomáhá odhalování korupce, je to vidět na probíhajícím procesu s Davidem Rathem, kdy paní Salačová je spolupracující obviněnou. Korupci lze odhalit jedině tak, že někdo se rozhodne z toho kruhu vystoupit a pomoci orgánům činným v trestním řízení. A právě takové instituty, jako jsou posílení spolupracujícího obviněného nebo účinná lítost, tomu velmi napomáhají.

Ale bylo toho víc prosazeno – třeba trestní odpovědnost právních osob.

Ano, prosadili jsme zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, to znamená, že i právnickou osobu, firmu nebo politickou stranu lze za trestnou činnost postihnout, třeba rozpustit za pletichy ve veřejných zakázkách. Prosadili jsme velkou novelu zákona o veřejných zakázkách, ve které se zrušily třeba ty typické losovačky, ve kterých se za Davida Ratha ve Středočeském kraji protočily miliardy korun. Takže skutečně se toho podařilo mnoho, ale je mi líto, že se nepodařily dotáhnout tři věci, které jsem považovala za zásadní a které byly naplánovány na poslední rok. Neuralgický bod protikorupčního boje jako takového, a to je financování politických stran.

Důvodem, proč to trvalo tak dlouho, bylo to, že velké politické strany, ať už ODS nebo sociální demokracie, se těm změnám dost bránily. Druhá věc, kterou jsem podporovala, byl návrh Jana Farského, poslance TOP 09, na zřízení registru smluv, to znamená všech smluv, které uzavírá stát, obce nebo kraje. Smlouvy by byly veřejně přístupné všem zájemcům, kteří by do registru chtěli nahlédnout. A třetí věc – depolitizace veřejné správy a zákon o úřednících. To jsou všechno věci, které rozpuštěním Poslanecké sněmovny, alespoň pro tuto chvíli, padají pod stůl.

Jsou věci, které se vám povedly prosadit, náplastí na to, že jste se ne ve zcela dobrém rozešla se stranou Věci veřejné, za kterou jste byla zvolena do sněmovny, i s některými přáteli v této straně, i na to, že jste musela některé věci překousnout v Nečasově vládě?

V politice člověk nemá být jenom proto, aby hlasitě něco vykřikoval na nějakých mítincích v kampani, nebo v opozici, ale aby něco prosadil. Když jdu s nějakým programem do politiky, tak volič ode mne očekává, že udělám všechno pro to, abych tu věc prosadila. Mohu to prosadit ve sněmovně po nějaké dohodě s vládní koalicí nebo v rámci té koalice. Já jsem se vždycky snažila, aby dohody v koalici platily a abych pro své návrhy získala podporu. A musím říci, že pro některé jsem skutečně podporu získala, například v poslední době se mi podařilo i proti vůli Ministerstva vnitra navýšit rozpočet Útvaru pro odhalování finanční kriminality o 80 milionů korun, za což si myslím, že je tento útvar velmi vděčný. Ale samozřejmě to také znamená, že držíte dohody směrem ke svým partnerům, a hlasujete pro věci, které, pokud byste byl v té vládě sám, byste neprosazoval. Jako například zvýšení DPH nebo církevní restituce v té formě, v jaké jsme je schválili.

Ale byly i věci, které se vám nepodařily ve vládě protlačit. Jak to třeba dopadlo s úsporami ve státní správě?

To jsem považovala za něco, co pravicová vláda v každém případě přijme a implementuje. Ale právě ODS a TOP 09 na svých ministerstvech, ačkoli jsem navrhovala ve spolupráci s profesorem Mejstříkem z NERVu 16 miliard korun úspor, horko těžko našly dvě miliardy. Pravicové strany podle mne mají ukázat svou pravicovost i těmi úsporami ve státní správě, na byrokracii, a ne jen na tom, že se šetří na investicích, čímž se popravdě řečeno malé a střední podnikání likviduje. Ale zkrátka návrh na úspory nepadl na jejich ministerstvech na úrodnou půdu.

Analýza vznikla velmi kvalitně, udělal se unikátní přehled veškerých agend, veškerých duplicit ve státní správě, odhalily se takové věci, že Ministerstvo vnitra má svoji vlastní cukrárnu, že ministerstva vnitra a obrany mají své vlastní rozsáhlé rekreační objekty pro příslušníky ozbrojených sborů, přitom by mohly buď ty objekty sdílet nebo by mohly využívat české lázeňství, protože naopak české lázně velmi trpí nedostatkem klientů a mohl by jim je posílat stát a neutrácet za svá vlastní zařízení. Ale moc se to neujalo. I když moje vlastní agenda byla jiná – já jsem dělala protikorupční agendu, návrh na redukci jsem měla dát já, protože jsem byla bezportfejní a nebyla jsem tedy v konfliktu zájmů, protože jsem neměla žádné ministerstvo, které by se úsporám bránilo.

Šla byste do politiky znovu, kdybyste věděla, co všechno to obnáší? Určitě vám to období vzalo spoustu energie a možná i ideálů.

Ideály mám pořád stejné, ale určitě jsem přišla o spoustu iluzí, ale ty jsem vyměnila za takovou spoustu zkušeností, které určitě někdy v budoucnu zúročím. Myslím, že každý by měl zkusit, pokud pro to má trochu chuti a buňky, jít do politiky, třeba i do té komunální. Ono se také hůř kritizuje, co naši zástupci dělají, když sám zkusíte, jak je to těžké, jak je těžké uzavřít dohodu, jak je těžké dosáhnout toho, aby ta dohoda platila, jak je těžké být třeba v opozici a přitom si udržet svoje voliče. Zkrátka politika je velmi tvrdý chlebíček a demokracie jako taková je těžký úděl, ale rozhodně je to daleko lepší než diktatura nebo jiná nesvoboda, která je sice daleko pohodlnější, ale přináší také mnoho lidských neštěstí.

O jaké iluze jste v politice přišla? Byly to třeba iluze o lidech? Když jste opustila Věci veřejné, musela jste být zklamaná některými bývalými straníky i jejich nenávistnými reakcemi.

Ne, to nebylo nějaké obrovské zklamání. Tam jsme se rozešli proto, že strana Věci veřejné se chovala velmi nevypočitatelně. A mně se nelíbilo, od chvíle, kdy vznikla koalice, jak to neustále vypadalo, že koalice každou chvíli padne. Myslím, že poté, co jsem z Věcí veřejných vystoupila spolu s dalšími sedmi kolegy a podpořili jsme vládu spolu s ODS a TOP 09, tak se na poměrně dlouhou dobu situace uklidnila a alespoň z naší strany žádné krize nepřicházely. To, že potom přišla s velkým skandálem ODS, byl problém jiný, za který my jsme absolutně nemohli.

Takže o jaké iluze jste v politice přišla?

Já jsem šla bohužel do politiky s naprosto nezdravou výbavou, že lidé jsou v zásadě slušní a že dohody se drží. To bohužel zdaleka neplatí. I lidé, kteří se navenek tváří jako féroví kluci, dokáží udělat pěkné podpásovky, a v zavřené kanceláři se chovat úplně jinak než na tiskové konferenci.

To vás nejvíc zklamalo?

Neřekla bych, že zklamalo. Spíš poučilo.

A bylo něco, s čím jste se smiřovala těžce?

Snad ani ne. Já bych byla velmi nerada, aby to vyznělo, že jsem nějaký nešťastný, ukřivděný a zlomený člověk a s tím že končím toto volební období, protože tak to rozhodně není. Nabyla jsem strašnou spoustu zkušeností, potkala jsem spoustu i fajn lidí, spolupracovníků napříč politickými stranami, odborníků z nevládních organizací nebo lidí, kteří pro mne pracovali na sekci pro koordinaci boje s korupcí. To všechno byly i hezké zkušenosti a já jsem ráda za všechny.

Politika je nejen tvrdý chlebíček, jak jste říkala, ale i velmi nevděčné povolání. Může se povést deset věcí, ale jedna se nepodaří a okamžitě se stává tou nejdůležitější, o které se mluví. Máte tuhle zkušenost, nebo myslíte, že existují lidé, kteří ocení vaši práci, již jste v politice udělala?

Já doufám, že ano, a mám ohlasy lidí, se kterými jsem spolupracovala na nějakém návrhu zákona, kteří mi poděkovali za spolupráci a byla to oboustranně pozitivní zkušenost. Ale samozřejmě to, že politika je práce nevděčná, člověk vidí spíše na reakcích širší veřejnosti, která vás osobně nezná a vnímá politiku poměrně povrchně, třeba skrze média nebo prostě proto, že hází všechny politiky do jednoho pytle. Než jsem do politiky šla, náhodou jsem četla od Františka Kožíka životopis naší malířky Zdenky Braunerové. Její otec byl na konci 19. století českým politikem a ona o něm píše, že měl na stole napsané heslo: Chceš-li vlasti vděku získat, přízeň doby nehledej. Myslím, že to je důležité si pamatovat. Když víte, že děláte něco dobrého, nebo jste o tom přesvědčena a máte čisté svědomí, tak nemá cenu za to čekat nějakou vděčnost, ale mít sám dobrý pocit, že se něco podařilo a že člověk věnoval energii na něco, co za to stálo.

A to vy tedy máte?

A to mám. Byť se mi samozřejmě zdá té energie být vydáno vzhledem k výsledkům neadekvátně více, ale to už je úděl české politiky. A politiky vůbec, česká politika v tom není zase tak odlišná.

Vy jste říkala, že jste pravicový volič, ale Věci veřejné se prezentovaly jako takový rozbředlý střed, nechtěly se vymezovat na pravici nebo levici, podobně se nyní prezentuje Babišovo hnutí ANO. Také chtějí bojovat proti zavedeným politickým stranám stejně jako před volbami v roce 2010 Věci veřejné proti dinosaurům. Vidíte nějaké paralely s Věcmi veřejnými?

Právě v té jasné neukotvenosti v tom politickém spektru problém trochu vidím. Ono samozřejmě zní velmi hezky a i mně to tehdy připadalo normální říci, že budeme hlasovat pro všechny rozumné návrhy a náš program se skládá z konkrétních návrhů, které nemají nic společného s pravou nebo levou politikou. Ale když jste v politice, musíte řešit celou řadu věcí, se kterými třeba dopředu ani nepočítáte. A myslím, že každý volič si přeje aspoň vědět, jak se ta strana v nějaké konkrétní situaci pravděpodobně zachová.

Ve chvíli, kdy víte, že se ta strana profiluje jako pravicová nebo levicová, tak je to trochu očekávatelné. Ale když je některá strana nepředvídatelná a nevíte, co od ní čekat v určité konkrétní situaci, která nastane zcela mimo program a mimo programové prohlášení vlády, pak ta strana není pro voliče příliš atraktivní. Myslím, že by se každá strana nebo hnutí měly vymezit i obecněji, ne pouze v jednotlivostech. Když se mne někdo osobně zeptá, co si myslím o Babišovi a jeho hnutí, tak řeknu, že ani nevím, kde na tom politickém spektru stojí.

Vidíte tam tedy určitou podobnost s Věcmi veřejnými?

Do určité míry ano.

Věci veřejné se také lišily od jiných politických stran v tom, že registrovaní příznivci strany– véčkaři – měli zpočátku možnost zúčastnit se formou internetového hlasování stranických referend, vnitrostranických primárek či volit předsedu strany. Pak už se o této formě moc nemluvilo, asi od ní strana sama potichu odstoupila. Co si o tom myslíte dnes po zkušenosti v politice?

Myslím, že bylo zajímavé sledovat reakce voličů, véčkařů na jednotlivé otázky, jsou to takové vnitrostranické průzkumy veřejného mínění. Ale nelze tím zcela řídit stranickou politiku, už proto, že častokrát musíte udělat rozhodnutí z hodiny na hodinu a nemáte čas ani takový průzkum učinit. Tím, že získáváte mandát, přebíráte na sebe také odpovědnost učinit nějaké rozhodnutí sám.

Pravice se po letech vládnutí ocitla v krizi, ovlivnila to nejen nepříznivá ekonomická situace a nutnost dělat nepopulární škrty, ale i některé skandály, které si způsobila sama. Myslíte si, že se pravici podaří, když bude chvíli v opozici, očistit se a obhájit principy pravicové politiky?

Nepochybně nezmizí pravicoví voliči a lidé, kteří hledají pravicové programy, tedy program prorodinný, pro malé a střední podnikatele, program, který nebude brát na lehkou váhu i některé národní otázky. Takoví voliči jsou a budou hledat vždycky takový subjekt, který by mohli volit. Ale nevím, který subjekt je schopen jim teď něco takového důvěryhodně nabídnout.

Velmi pravděpodobné je vítězství levice v nadcházejících sněmovních volbách. Obáváte se jejího nástupu a v souvislosti s tím i přicházející hrozby komunistů?

Střídání pravice a levice je součástí demokracie. Pokud se bude jednat o demokratickou vládu respektující všechny demokratické principy, tak toho se pochopitelně nebojím. Bojím se v kampani a v politice obecně takového brnkání na lacinou notu, na to, že politické strany jsou zlo a je potřeba je nahradit něčím jiným. Nedá se zkrátka nic dělat, politické strany jsou prostředkem politiky v demokratickém státě stejně jako ve všech ostatních demokratických státech. Taková ta předvolební rétorika, že je třeba všechny politiky zavřít až zčernají, zrušit politické strany, dělat to jinak, jedině my víme jak, to je brnkání na lacinou notu u voličů. Politika je prostě složitější než se dá napsat na billboard v jednom sloganu.