Dali dítě homosexuálům, za 14 dní ho vrátili, že se jim nehodí. Klimeš o realitě dnešních adopcí

První část rozhovoru jsme uzavřeli tím, že jste byl po vystoupení v České televizi některými lidmi označen za homofoba jen proto, že jste hovořil o stovkách partnerů u homosexuálů. Jak se má vlastně ta homofobie u člověka projevovat?

Slovo homofob se používá minimálně ve dvou zcela odlišných významech. Homosexuálové ho používají jako nadávku pro lidi, kteří se s nimi neshodují v jejich pohledu na svět. Ode mě nezazněl v televizi žádný homofobní výrok. Video z něho mám na svých stránkách, každý se o tom může přesvědčit. Říkal jsem tam, že mají divné životní zvyklosti, což mají. Tedy označení mě jako homofoba představuje tento první význam – je to nadávka.

Z hlediska psychiatrie by ale homofobie měla být druh fobie, tedy druh iracionálního strachu z homosexuálů. Asi jako když pociťujete strach či silnou averzi v přítomnosti pavouků či hadů. Ví se, že u mužů je silnější než u žen, a vedou se nekonečné debaty, zda tento rozdíl je evoluční adaptace, vedlejší produkt či jen šum. Totiž jedno evoluční pravidlo říká: Pokud se pohlaví v nějaké vlastnosti výrazně liší od druhého, pak je to důsledkem selekčního tlaku a muselo to tedy v minulosti rozhodovat o počtu dětí, a v tom ohledu musela být obě pohlaví vystavena odlišným podmínkám. Ale ať tyto debaty dopadnou jakkoli, přesto platí, že ne každý, kdo nemá rád katolíky, je neznaboh. Ne každý, kdo nemusí židy, je antisemita. Stejně tak ne každý, koho štvou homosexuálové, je homofob.

Co ještě vaše kritiky zvedlo ze židle?

Anketa

Vzpomínáte na prezidenta Billa Clintona v dobrém?

Ano

88%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 15673 lidí

Upozorňoval jsem, že v rámci adopcí je vždy lepší dávat dítě do toho typu rodiny, kde bude v dospělosti žít. Když je 96procentní pravděpodobnost, že dítě bude heterosexuální, tak je lepší ho v rámci adopcí dát do heterosexuální rodiny. Navíc heterosexuálních rodin na adopci malých dětí máme přebytek.

Při adopcích řešíme problémy dítěte, ne uspokojování potřeb náhradních rodičů. Proto hledáme pro dítě nejvhodnější rodinu. Vůbec nezáleží na tom, jestli nějaký pár touží po dítěti deset nebo dvacet let. Kouknu se na dítě a řeknu: „Pro toto dítě by bylo nejlepší, kdyby šlo do vietnamské rodiny, protože je Vietnamec. Tak ho dáme do rodiny, která splňuje toto kritérium.“ Když až dnes, na poslední chvíli přijde jinak bezproblémový vietnamský pár, tak to dítě dáme jemu, byť ostatní páry můžou řvát, že oni čekají na dítě už deset let. To není argument. Argumentem je zájem dítěte, ne případné utrpení neplodných párů. Náhradní rodinná péče je zaměřená na zdravý vývoj dítěte, není to továrna na děti či agentura na odstraňování stereotypů vůči homosexuálům.

V tomhle konkrétním příkladě je to pochopitelné, ale jak to bude s homosexuály žádajícími o adopci?

Protože předpokládám, že dítě bude s největší pravděpodobností heterosexuál, tak vím, že je lepší dát dítě do rodiny, kde bude táta nosit mámě kytky, kde se máma bude šminkovat, kde to nebudou dva chlapi, za kterými přijde strejda na návštěvu a všichni tři skončí v jedné posteli.

Když dvěma gayům dáme holčičku. Jak to bude mít s ženskou identitou? Když ti gayové budou jinak normální, tak nevznikne žádná tragédie, přesto podle zásad adopce bychom se měli napřed rozhlédnout, zda pro danou holčičku neexistuje přirozeně heterosexuální pár. Obecně je pro dítě vždycky lepší, když ho dáme do rodiny, kam přirozeně zapadá.

Jaké děti by přicházely v úvahu pro adopci homosexuálním párem?

Podle platných pravidel adopcí by na homosexuály zbyly děti, pro které dnes nemáme jiné žadatele, tzn. děti postižené, romské nebo jiné rasy, nebo děti starší. Ale o ty homosexuálové také nemají zájem, protože o ty nikdo nemá zájem – ani biologičtí, ani náhradní rodiče.

Z toho plyne, že pro adopci zdravých malých dětí žádné homosexuály nepotřebujeme, protože je převis vhodnějších žadatelů. Tuhle civilizaci totiž sžírá neplodnost. Plodí se od třiceti dál, takže děti nám zoufale chybějí. Politický binec zase způsobuje, že děti nejsou právně volné. Vždycky říkám, když se biologická matka o dítě bezdůvodně nestará tři měsíce po porodu, tak by to dítě mělo jít automaticky bez jakékoli debaty do neodvolatelné adopce. Máma by to dítě už neměla nikdy vidět, protože v přirozených evolučních podmínkách by to dítě bylo dávno mrtvé.

Tak tenhle nápad asi hned tak politicky průchozí nebude. Ale proč se téma homosexuálů a adopce vůbec otevírá, když podle toho, co říkáte, je zřejmé, že stejně na adopci nemají šanci?

Ale kdepak, oni šanci mají, protože tato odvěká pravidla se porušují. Na jednom OSPODu dali dítě dvěma homosexuálům a ti ho za 14 dní vrátili, že je to dítě moc otravuje a že se jim momentálně nehodí. Ale zůstává otázkou, proč jim to dítě vůbec dali, když máme pro to samé dítě mnohem více heterosexuálních párů. To pravidlo je rozumné. To se nevymyslelo mírnix týrnix. Pořád je lepší, když vietnamská rodina zaučuje dítě do vietnamské kultury, než když to budu dělat já. Stejně jako proč by měl chlap vysvětlovat holce, co má dělat s výtokem z pochvy. Copak to ví? To mají řešit ženy. Nebo jak má kluk balit holky, když to ve své rodině homosexuálů nikdy neviděl? Tam jsou divné způsoby seznamování, jiné, než které ten kluk bude nejspíš potřebovat.

To myslíte inzeráty?

Ne, to fakt ne. Ale když jdete na WC a tam při obyčejném močení si chlap stáhne kalhoty až po kolena, takže má nahý zadek, tak to je homosexuální výzva k sexu u pisoáru. Sice jsem to ještě nezkoušel, ale předpokládám, že na ženy tímto způsobem seznamování velký dojem neudělám.

No abyste se nedivil...

Vážně? Tak, teď jste mě nahlodal. Mám návrh. Zkusím to večer na manželku, a pak si povíme...

Jeden čtenář nám do redakce napsal, že je diskuse o adopci dětí naprosto zbytečná, protože ti v drtivé většině o rodinku s dětmi nestojí, takže se řeší něco zcela okrajového. Jaké poznatky či zkušenosti máte vy? Je pro stejnopohlavní páry dítě a jeho výchova opravdu nedůležité?

Hlavní problém homosexuálů jsou mindráky. Velký zájem o děti mezi nimi nikdy nebyl, a tedy ani v budoucnu nebude.

Ta čísla se moc nemění, proto počítejte se mnou: Použijme nadhodnocené, ale populární číslo, že 4 procenta v ČR jsou homosexuálové. To by mělo být 400 tisíc lidí. Existují necelé 3000 registrovaných párů, takže celkem 6000 lidí. Tedy jen 1,5 procenta z homosexuálů má zájem o nějaký státem uznaný svazek, který by měl adoptovat děti. A ti tvoří jen 0,06 procenta všech obyvatel ČR. To jsou úplně směšná čísla. Tohle číslo nám s adopcemi stejně nic neudělá. V dětských domovech máme 20 tisíc dětí. To je šestkrát víc, než je registrovaných párů. Navíc většina těchto párů o dítě žádný zájem nemá a střední trvanlivost těchto úředních svazků je méně než pět let. Pět let – to znamená, že můžeme čekat jen sérii střídavých výchov bývalých homosexuálních párů. Nebylo by lepší zachovat stávající praxi, kdy to dítě adoptuje jen jeden a střídavá výchova se neřeší?

V náhradní rodinné péči jsem byl činný od roku 1997. Ano, už tehdy chodily samožadatelky, že touží po cizím dítěti, ale muži nechodili vůbec. Pak přišla móda „děti homosexuálům“ a dnes při adopcích se občas z politického tlaku upřednostňují homosexuálové před heterosexuály. Samozřejmě neveřejně. Takže myslím, že váš čtenář měl pravdu v tom, že běžní gayové o děti ani nadále zájem mít nebudou.

A teď je zájem o adopci ze strany homosexuálů?

Velký ne, ale občas se někdo najde.

Co o registrovaných partnerstvích vypovídají statistiky?

Od poloviny roku 2006 do konce roku 2019 vstoupilo v Česku do registrovaného partnerství celkem 3625 párů. Během ledna až dubna 2020 to bylo dalších 49 párů – 29 mužských a 20 ženských. Ovšem pouze 2710 jich k 1. lednu 2020 stále existovalo, jelikož 915 partnerství se za dobu od roku 2006 do konce roku 2019 rozešlo, resp. bylo zrušeno.

Liší se výrazně citové vazby mezi homosexuálními partnery a heterosexuály?

Jsou si hodně podobné – mají separační reakci čili žárlivost, smutní při úmrtí partnera, a tak dále. Liší se spíš kvantitativně – trvanlivostí vztahů, počtem partnerů, životním stylem či filozofií. Z psychologického hlediska je debata o jejich manželství či normalitě čistě politická záležitost. Asi tak logická jako debaty, jestli sojové maso je maso, zda heřmánkový čaj je čaj, nebo zda Birell je pivo. Můžete debatováním strávit celý život, vydávat halasná politická rozhodnutí. Přesto sojové maso zůstane sojovým masem, nestane se hovězím. Birell zůstane Birellem, nestane se Plzní. V zákoně ale může být klidně napsáno „Birell je pivo a manželství vzniká mezi jakýmikoli dospělými lidmi třeba do počtu 10.“ Papír snese všechno.

Počkejte, vy teď ty původní požadavky homosexuálů dovádíte ad absurdum. Jakéhokoli počtu?

Říká se, že homosexuálové mají problém po sobě dědit. Ale každá polygamní rodina má stejný problém. Mám-li tři ženy, přesto jen na jednu se mohu v nemocnici zeptat, ale na dvě nemůžu. To je diskriminace polygamního manželství. Jestliže manželství pro všechny, tak proč ne pro polygamní?

Řeknu jiný příklad. Rodinu vytvoří mladý pár s dítětem a s nimi dva staří lidé ze sousedství. Udělají manželství ve čtyřech lidech, rodinu. To už jsem několikrát viděl, jak to samovolně vzniklo. Hodí se to nejen kvůli dědictví a péči o děti, ale vznikne i takto zúplněná rodina. Proč bychom něco takového nemohli uzákonit? Na lidi s polygamním manželstvím se vůbec nemyslí, vymýšlí se jenom manželství pro dva homosexuály. Už před deseti lety jsem říkal, že homosexuální požadavky jsou pro jiné menšiny diskriminující.

A tohle myslíte skutečně vážně?

Je to k debatě. Zde chci říci, že dnešní „Manželství pro všechny“ rozhodně není manželstvím pro všechny. To je jenom pro homosexuály. Proč by v manželství nemohl být muž a dvě ženy? Nebo znám minimálně dvě rodiny, kde žijí dva muži s jednou ženou. Proč ne muslimům, proč jenom homosexuálům? To logiku nemá. Proto říkám, že je to čistě politické rozhodnutí. V tomhle politickém rozhodnutí jsem já názoru: „Nedělejte nám z manželství holubník. Nic neměňte. Nechte to, jak to je.“

Co pro lidi znamená, když je přitahují jen lidé stejného pohlaví?

Víte, jaká je definice postižení? Postižení je vlastnost, kterou nikdo nechce. Chcete být slepý?

Ale ne všichni to berou jako postižení. Nebo myslíte, že berou?

Dokážete si představit desetileté dítě, které by řeklo: „Já si moc přeju být homosexuálem.“ Dnes si děti v osmé třídě nadávají: „Ty buzno“, „Ty gayi“. Teď některé z nich najednou zjistí, že samo má to, čím si ve třídě společně nadávají. Takže to je vlastnost, kterou v té třídě nikdo nechce. Vy jste tolerantní? Chtěl byste být homosexuálem?

Samozřejmě že nechtěl. Líbí se mi ženy.

Ale i lidé tolerantní k homosexuálům připouštějí, že to není vlastnost, kterou by sami chtěli. Nanejvýš řeknou, že by jim to nevadilo. Například já jsem vždy chtěl mít rovné vlasy, ale jsem kudrnatý. Najdete lidi, kteří to mají právě naopak. Nenajdete ale muže, který by řekl: „Celý život jsem toužil být homosexuálem, ale ať dělám, co dělám, pořád koukám po ženských.“ Tomu se říká heterosexuální egodystónie a ta neexistuje. Homosexualita není vlastnost, po které by nehomosexuálové toužili. Člověk v dospělosti se s ní ale může sžít, nějak se na ni adaptovat.

Prostě každý člověk má nějaký kříž, který si nese životem, a žádná změna zákona a žádné uzákonění manželství, žádná možnost adopcí ze mě nesundá tuto vlastnost: „Mám něco, co nechci“. Musíme si říci: „Holt život šel jinudy, než jsem si přál. Tak co jsem měl dělat?“ Spoustu věcí se člověku stane, které nechce.

Takže to, co jsme tu léta sledovali ve veřejném prostoru a co se vystupňovalo před závěrečným hlasováním v Poslanecké sněmovně, byla jen taková bouře ve sklenici vody?

Jisté je, že naprostá většina homosexuálů nemá o manželství ani o děti žádný zájem. Oni si to vyzkouší, řeknou si: „Dobře, teď můžeme“, a od té doby to bude naprostá marginálie. Nad tím se tráví spoustu času, který by se dal věnovat mnohem důležitějším věcem. Neměli bychom psát raději o péči v LDN a hospicích? Co by měla naše generace „obstarožních páprdů“ řešit po padesátce jiného než úroveň péče o staré lidi? Vždyť za 20 let budeme na prkně. O tom pište. Měli bychom se starat o to, jak budeme všichni stárnout, ne o tom, jestli homosexuálové adoptují tři děti v republice.