Exposlanec ODS: Putin vrátil Rusům hrdost. Pokusů oslabit Rusko se děsím. Teprve z takového Ruska půjde hrůza! A tyto úchylnosti a odpudivost...

12. 6. 2015 12:48

ROZHOVOR Podle bývalého europoslance ODS Ivo Strejčka bychom se při debatě, zda máme být „prozápadní“, měli ptát, zda je dnešní Západ tím, ke kterému jsme vzhlíželi v době komunismu, nebo zdali se na dnešní Západ nevrátil socialismus zadními vrátky. Západ dle něho potřebujeme Rusko stabilní, předvídatelné, spolupracující – tedy Rusko vnitřně silné. „Politických pokusů oslabit Rusko se děsím. Teprve z takového Ruska půjde hrůza!“ varuje Strejček.

Exposlanec ODS: Putin vrátil Rusům hrdost. Pokusů oslabit Rusko se děsím. Teprve z takového Ruska půjde hrůza! A tyto úchylnosti a odpudivost...
Foto: Archiv IS
Popisek: Ivo Strejček

Anketa

Který středoevropský politik je váš nejoblíbenější?

hlasovalo: 20413 lidí

EU kritizuje Rusko, že je nedemokratické. Ale přece Putin byl demokraticky zvolen a má podporu drtivé většiny Rusů. Má Evropská komise či „evropský prezident“ větší legitimitu a podporu, když je de facto nikdo nezvolil? Má EU právo někoho poučovat o tom, co je demokratické, potom, jakým způsobem byla protlačena přes francouzské, nizozemské a irské „ne“ evropská ústava alias Lisabonská smlouva? Mají právo Spojené státy kritizovat Rusko, když prezident USA překračuje často své pravomoci a fakticky vyhlašuje války bez schválení Kongresem? Když je pošlapávána Ústava, jak dokazuje Ron Paul (ohledně Fed a tak dále)?

Samozřejmě, že se nám ruská podoba demokracie nemusí líbit stejně tak, jako se leccos z rysů současné západní demokracie nepochybně nelíbí Rusům. Rusko je rozsáhlá země, která procházela odlišným ekonomickým i myšlenkovým vývojem. Rusko nebylo ovlivněno jakoukoliv podobou „svého“ osvícenství, z politického carského samoděržaví se propadlo do ruské podoby bolševického komunismu. Obdobím kapitalismu a s ním i vývojem demokratických institucí Rusko fakticky neprošlo. Jeho cesta k demokracii je a bude jiná, složitější i spletitější – a pro nás, kteří jsme po staletí procházeli více vývojem v úzkém kontaktu se Západem, méně s Východem, snad i nepochopitelnější. Ale to by nás nemělo opravňovat ke kazatelství a mentorování.

Souhlasím také s vašimi příklady, které nejsou žádnou zářivou vizitkou současného stavu západní demokracie. Evropská unie se svými institucemi je vším, kromě demokraticky fungujícího tělesa. Kéž bychom napřeli více úsilí na naše vlastní zdokonalování a vylepšování a méně se snažili poučovat všechny kolem nás. Mám dojem, že vlastních „domácích úkolů“ máme habaděj!

Není to také tak, že Putin zavedl v Rusku nějaký pořádek po jelcinovském chaosu? Nemohlo to bez nástupu Putina vypadat v Rusku jako nyní na Ukrajině – tedy rozpadlý mafiánský stát oligarchů? A jaká je alternativa k Putinovi? Komunisté, šovinisté či fašisté typu Žirinovského či „prozápadní liberálové“, kteří již v Rusku vládli a kteří chtějí zavést výdobytky typu homosexuálních svazků a podobně...

Nejsem žádným znalcem detailních poměrů v Rusku, ani za Jelcina, ani za Putina. Jedno je však jisté, což se dá snadno dohledat v nepřeberném zdroji zahraničních internetových informací. Prezident Putin, „díky“ chybám Západu, vrátil Rusům pocit hrdosti, loajality ke svému státu i důvěru ve svého vůdce. Jak je vidět, Rusové se snadněji smiřují s hospodářskými potížemi i poklesem životní úrovně, neboť nad ty řadí patriotické hodnoty příslušnosti k velkému národu a hrdosti nad ním.

Jistě, Západ si může lehkovážně pohrávat s myšlenkou destabilizovat politický systém v čele s prezidentem Putinem. Měl by si ovšem také položit otázku, kdo prezidenta Putina v takovém případě nahradí, a zda taková změna bude v našem zájmu. Při hledání takové odpovědi by bylo užitečné ohlédnout se nejprve do Libye a Iráku. Tam se cenná ponaučení najít dají.

Není to tak, že USA by lépe vyhovovalo slabé Rusko ve stavu podobném jako Ukrajina?

Jak by „slabé Rusko“ mělo vypadat? Budeme je považovat za slabé (a tedy onu „slabost“ pro nás za výhodnou), pokud tam převezmou vládu komunisté či bude nějaká forma vlády generálů, nebo když se země ponoří do vnitřních konfliktů? Znovu opakuji, pohrávat si s představou, že se podaří svrhnout Putina nějakou formou „barevné“ revoluce a nahradit jej odkudsi z nebe spadlou vládou demokratů „západního střihu“ (Kde by se v  Rusku ze dne na den vzala? A jak by ji přijala většina ruských občanů?) je ve svých důsledcích nebezpečná a neměli bychom takovým iluzím podléhat. USA i Západ, všichni potřebujeme Rusko stabilní, předvídatelné, spolupracující – tedy Rusko vnitřně silné. Politických pokusů oslabit Rusko se děsím. Teprve z takového Ruska půjde hrůza!

Jak se díváte na kauzu Pussy Riot?

Pussy Riot i vše, co se kolem nich dělo, považuji za zvrácenou formu jejich vlastní exhibice. Tyto úchylnosti, které se cynicky tváří jako „protiputinovská forma boje za svobodu“, nemám zapotřebí sledovat, natož nějak komentovat. To, že se proti takovým způsobům ohrazují nejen věřící Rusové, chápu. To, že Pussy Riot nacházejí podporu mezi některými politiky „kultivovaného“ Západu, je dílčí výpovědí svého druhu o tom, kam se až v citlivosti vnímat erozi svých hodnot Západ dostal.

Někteří konzervativci typu Pata Buchanana upozorňují na to, že Vladimir Putin se hlásí ke konzervativním a křesťanským hodnotám, omezil propagaci homosexualismu, naopak rodiny i prorodinné organizace mají státní podporu, je zakázána propagace potratů. Britský euroskeptik a tradiční katolík John Laughland říká, že virus marxismu, který infikoval Rusko v roce 1917, byl z Ruska nyní vyhnán, zatímco minimálně od šedesátých let v nové formě neomarxismu ovládl Západ a na Západě jsou nyní prosazovány věci, které prosazovali bolševici, typu volného sexu, potratů, homosexualismu, vlastnictví dětí státem, sexuální výchovy...  Ambasády USA mají po celém světě za úkol šířit gender a homosexuální agendu. Tu samou agendu podporuje EU. Kde je dnes Říše zla?

Celé minulé měsíce se v Čechách mezi politiky (ne mezi běžnými občany) vedla vzrušená diskuse o tom, zda jít vítat americký vojenský konvoj, a proč na naše území nevpustit ruské motorkáře, i o tom, zda se český prezident má zúčastnit oslav 70. výročí vítězství nad německým fašismem. V průběhu této přestřelky, neboť o debatu nešlo, zazníval dominantně argument, že „chceme přece patřit na Západ“. Jde o argument, o jehož obsahu bychom měli moc přemýšlet.

Když jsme chodili obdivovat Západ před výkladní skříně Tuzexů, když jsme toužili po necenzurovaných knihách, textech, učebnicích, hudbě, filmech, cestování i vyznávání víry, přáli jsme si západní svobodu, hospodářskou prosperitu i suverenitu rozhodovat sami o sobě. Takový Západ byl tehdy v našich očích přímým opakem plánovaného komunistického hospodářství, nadvlády uličních organizací KSČ i bezpodmínečného přijímání všeho, co zplodilo moskevské politbyro.

Je dnes Západ na tom Západě, kam jsme se s nadšením před 25 lety vrátili? Žijeme a podnikáme v prostředí, které je stejně svobodné jako tehdy? Nebo jsme zpátky v plánovaném hospodářství, s nadměrným vlivem státu a jeho úředníků? Je dnešní Západ prostorem svobody s rovnými příležitostmi pro každého? Není bruselský centralismus sofistikovanější a měkčí formou moskevského politbyra se stejným obsahem? Máme nekriticky přihlížet k průběžnému rozpadu tradičních západních hodnot, jejichž uctívání kdysi napomohlo proměnit Západ v prosperující část světa? Či dokonce takový rozpad aktivně podporovat?

Víte, já diskusi o tom, co si představujeme pod pojmem „být prozápadní“, a jak naložit s výsledky takové diskuse, považuji za jeden z nejvážnějších úkolů této doby. Ne proto, že bych chtěl zpochybňovat český historický kontext, který dokazuje, že k Západu patříme, ale proto, že si přeji návrat Západu k ekonomické prosperitě, svobodě vlastnit a svobodě rozhodovat o svých osudech.

Rusko bývá kritizováno též kvůli potlačování lidských práv. Ale jak je na tom s lidskými právy takzvaný Západ? Známe juvenilní justici. V Norsku jsou děti odebírány rodičům, protože jim dali pohlavek či jsou-li falešně obviněni ze sexuálního zneužívání. To samé se děje ve Švédsku. Ve Velké Británii byly již desítkám českých i slovenských rodin odebrány děti. Cameronova „konzervativní“ vláda přijala zákon, že katolické instituce, které zprostředkovávají adopce dětí, je musí nabízet i homosexuálům. Katolické školy v Británii musí vyučovat gender a homosexualismus. V Itálii jsou snahy kriminalizovat kritiku adopce dětí homosexuály a homosexuálních manželství. Vidíme, že tady v Evropě jsou napadány vůbec nejzákladnější lidské svobody – právo rodičů vychovávat své děti. Zasahuje se do nejintimnější oblasti lidského života: rodiny a sexuality. V Německu jsou rodiče zavíráni do vězení, když odmítnou poslat své děti na sexuální výchovu, kde jsou děti vyučovány v masturbaci a análním styku. Není důležitějším lidským právem, než svoboda projevu, která je nyní na Západě stejně již omezována politickou korektností a mnohdy i kriminalizována, žít ve své rodině a vychovávat své děti dle svého svědomí?

Tyto smutné příklady potvrzují moje předcházející slova. Socialismem jsme opovrhovali mimo jiné i proto, jak důsledně a bezostyšně strkal nos do soukromých věcí a jak odpudivě manipuloval lidskými osudy. A hle, ani dnes už to není rodina, která má být přímo zodpovědná za výchovu svých dětí. Už to nejsou rodiče, kteří by měli mít povinnost ptát se svých dětí, kam jdou, kdy se vrátí, s kým a kde tráví svůj volný čas. Už je to zase stát a jeho byrokrat, kdo se podílejí a organizují rozvrat hodnotového rámce naší civilizace. Lidé si tolik přejí péči o své bezpečí, až přicházejí o svoji svobodu, což je historií tolikrát dosvědčená pravda. Vidíte, i to je podstatný příspěvek do debaty o tom, co dělat s dnešním (a zdůrazňuji s dnešním) hodnotovým rámcem Západu.  

Prezident Václav Klaus se nedávno sešel s Marine Le Penovou. Co si o ní myslíte?

Pamatuji si paní Le Penovou z Evropského parlamentu. Seděli jsme, shodou okolností, v jedné řadě nějakých šest, sedm míst od sebe. Jsou jistě názory, které bych při poslechu jejích vystoupení mohl považovat za sporné či problematické. Faktem ale je, že její názory na nezbytnost fundamentální rekonstrukce současné podoby Evropské unie či její kritický postoj k euru považuji za zdravé a správné. Také její hospodářský, sociální a bezpečnostní politický program, postavený na tezi „sloužit bys měl nejprve své zemi“, je v současném rozkymáceném a vykloubeném světě pozoruhodný a chvályhodný.

Marine Le Penová má poměrně pozitivní náhled na Vladimira Putina. Myslíte si, že je šance, aby spolu kooperovaly euroskeptické, patriotické síly v Evropě, které si nepřejí konflikt s Ruskem?

Taková spolupráce bude možná pouze tehdy, až si jednotlivá uskupení volající po zásadní rekonstrukci současné podoby evropské integrace uvědomí, že úkol i cíle, které je spojují, jsou daleko cennější a významnější než dílčí – a většinou i malicherné – spory, pro které si navzájem nedůvěřují a pro které se jejich politikové „nemají rádi“. Prosperita, svoboda i mírová spolupráce v Evropě jsou úkoly a cíle zásadně přesahující problémy ze šuplíku každodenního politického managementu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jan Keller se vrátil z Francie a sdělil: Pochopím, že někdo volí Le Penovou. A Merkelová, EU a profesor Putna...

4:42 Jan Keller se vrátil z Francie a sdělil: Pochopím, že někdo volí Le Penovou. A Merkelová, EU a profesor Putna...

ROZHOVOR „Situace se stala zcela absurdní.“ Podle sociologa a europoslance Jana Kellera se lídři Fra…