Je zle, pravicoví extremisté zavlečou Evropu do konfrontace. Analytik Jelínek volá po mobilizaci všech demokratů

21. 3. 2016 17:21

ROZHOVOR Je zle a politická reprezentace napříč Evropou by měla zpozornět. „Měla by jít do sebe především po stránce hájení a reprezentace zájmů svých voličů, od kterého spousta stran podle mě fakticky ustoupila,“ uvedl politolog Lukáš Jelínek. Ten totiž varuje před vzestupem přízně voličů ke krajně pravicovým silám. Navíc upozorňuje na konflikt polské strany Právo a spravedlnost nejen s Evropou, ale i s Ruskem: „Polsko-ruské vztahy hrozí velmi vážnou eskalací. Polský nacionalismus, který se konfrontačně vymezuje vůči Rusku, může přivést do obtížné situace nejen Polsko, ale i Evropskou unii.“

Je zle, pravicoví extremisté zavlečou Evropu do konfrontace. Analytik Jelínek volá po mobilizaci všech demokratů
Foto: Hans Štembera
Popisek: Politolog Lukáš Jelínek

Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Chtějí výstup svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Nedávno zamával veřejným míněním vstup Mariana Kotleby do slovenského parlamentu a jeho stranu označil prezident Zeman za „fašistickou“. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíc?

Netýká se to ani tak Bruselu, jako spíš národních vlád, které stále hrají v evropské politice prim a další evropské struktury jen realizují vůli, na které se dohodnou. EU je ohrožena přinejmenším ze dvou směrů. Jednak vidíme na jižním křídle posilování nových hnutí, která jsou profilována především sociálně a těží z toho, že vlády nedokáží uspokojovat reálné zájmy a potřeby obyvatelstva, selhávají tradiční strany často levicové a pak vznikají nová levicová hnutí jako Syriza nebo Podemos. Nejsou protievropské, ale kritizují skutečnost, že Evropa se integruje sice politicky, ale nedochází k integraci sociálních systémů a ke kontrole nadnárodních korporací. Říkají, že politická integrace ještě zdaleka nemá takovou rychlost, jako je vývoj nadnárodního kapitálu a ekonomické globalizace.

Pak jsou tu radikální politické síly, které těží spíš z nacionálních a bezpečnostních otázek v zemích, kde se těžko zvládá integrace jiných etnik, vlády nejsou schopny zajistit lidem z jejich pohledu dostatečné bezpečí a etnická situace se nebezpečně promíchává se sociální situací. To je pro Evropskou unii a integraci mnohem větší nebezpečí. Často totiž dochází k volání po tom, aby státy začaly brát věci do svým rukou, než aby se spoléhaly na příhraniční spolupráci. Na takovém vývoji by nejvíc prodělaly malé státy, protože by pro ně bylo mnohem obtížnější uplatnit se nejen na politickém, ale i na bezpečnostním poli proti zájmům evropských velmocí.

Tyto dvě tendence evropskou integraci rozhodně ohrožují a je jen věcí politických stran a proudů, které se k ní hlásí, aby dokázaly lépe spolupracovat a komunikovat jak na evropské, tak na národní úrovni.

Asi se dá těžko říci, která z politických stran nebo hnutí by mohla být nejnebezpečnější v tomto kontextu…

Je to hodně těžká otázka. Vidíme, jak se i radikální pravice často proměňuje, což je zřetelné na příkladu německé AfD, která nejdříve existovala jako spolek technokratických euroskeptiků, až časem začala do své rétoriky přijímat vyjádření výrazně nacionalistická. Podobně bychom se mohli dívat i na další strany. Marian Kotleba je ukázkový případ, protože se dokonce hlásí ke Slovenskému státu a k atributům, které měl dokonce společné s německým nacismem. Naopak u Marine Le Pen můžeme sledovat umírnění názorů do roviny přijatelné pro část voličů. Ve Francii na to jdou mnohem mazaněji, protože se snaží převzít voliče etablovaných stran.

Nemám sám jasno v tom, která z těchto metod je nebezpečnější. Jestli otevřené hlásání principů, které narážejí na pravidla a zásady demokratické společnosti, nebo když se krajní pravice přetvařuje a snaží se být co nejvíce přijatelná. Oba procesy by měly být varováním pro demokratické politické síly a v žádném okamžiku by se neměly chlácholit tím, že radikální pravice není tak silná a není tak zle. Myslím si, že zle docela je. Politická reprezentace napříč Evropou by měla jít do sebe především po stránce hájení a reprezentace zájmů svých voličů, od kterého spousta stran podle mě fakticky ustoupila.
 
U AfD, která v teď v zemských volbách v Německu získala mezi 10 až 20 procenty, bych se chvíli zastavila. Je podle vás AfD populistická nebo xenofobní? Předseda bavorské Afd Petr Bystroň pro ParlamentniListy.cz na taková označení reagoval takto: „Je absolutní nehoráznost, když nás označují jako xenofoby nebo nacionalisty v negativním slova smyslu. Jde o snahu nás očernit a nalepit na nás něco negativního, oddálit nás od voličské základny, kterou je střední třída.“ Z pohledu dlouholetého novináře a germanisty Jaroslava Šonky je nápadná příchylnost k AfD v Sasku-Anhaltsku, která je více než dvojnásobná ve srovnání se starými spolkovými zeměmi. Říká, že jde o „jasně postkomunistický jev a znamení nezralosti politického uvažování lidí.“ Jak si to vysvětlujete vy?

Na německém příkladu se dá hezky dokumentovat odlišné chování společnosti postkomunistické, a té, která žije dlouhá desetiletí v demokratických poměrech. V Německu je obecně vnímána snižující se legitimita etablovaných stran, především CDU a SPD, voliči jsou s nimi nespokojeni. Na západě Německa, například v Bádensku-Württembersku, je jako alternativa vnímaná strana Zelených, která svým způsobem představuje také radikální alternativu, ale takovou, kterou už mohli voliči poznat a vyhodnotili ji jako případný efektivní lék na problémy CDU nebo SPD. Ve východní části Německa je považováno za náhradní možnost hnutí, které je nové, vnímá evropskou integraci velmi kriticky, nebo které ji dokonce odmítá a dostalo nálepku, že velmi šikovně umí žonglovat s xenofobií nebo nacionalismem.

To je ukázka dvojího přístupu, který lze zaznamenat v německé společnosti, ale do značné míry by se dal přenést na celou evropskou půdu, tedy na vztah postkomunistických transformačních demokracií a tradičních demokracií. AfD si počíná velmi chytře, ne nadarmo se na jejich čelných pozicích objevuje řada vzdělaných lidí. Ačkoli nejsem germanista a čerpám z otevřených zdrojů, zaznamenal jsem tu úžasnou dělbu práce ve vedení AfD, kdy se někteří snaží vystupovat co nejkultivovaněji a představovat návaznost na demokratickou tradici, a na druhou stranu si AfD uchovává ve vedení radikály, kteří se sbližují s nejkrajnějšími politickými silami a jsou kontaktem do této vrstvy společnosti. Všichni dohromady dávají tým, který dokáže oslovit velice široké spektrum voličů, od antisystémových příznivců až po ty, kteří v ní vidí zlepšení demokratického systému. 

Ještě by mě zajímalo, jak vnímáte situaci v Polsku. Kabinet mluví o reformách, odpůrci o „čistkách, které nemají obdoby“. Za tři měsíce fungování vyměnili policejní špičky, odešli čtyři šéfové tajných služeb, klíčoví úředníci, na protest rezignovali někteří generálové armády. Voličům prý ale změny nevadí. Podle průzkumů má Právo a spravedlnost víc než 35 procent podpory. Zřejmě to souvisí se sociálními výhodami, které vláda slibuje…

Polský případ je dost nebezpečný a specifický. Současná vládní reprezentace aplikuje přístup ‚vítěz bere vše a patří mu vše‘. A to v situaci, kdy je vládnoucí strana Právo a spravedlnost v konfliktu nejen s Evropou, ale i s Ruskem. Především polsko-ruské vztahy hrozí velmi vážnou eskalací. Vidíme to na přístupu Poláků při vyšetřování letecké katastrofy ve Smolensku, v rétorice vůči Rusku, ve snaze co nejvíce opevnit východní hranici a z apelů na americkou vojenskou přítomnost na východě Evropy. Polský nacionalismus, který se konfrontačně vymezuje vůči Rusku, může přivést do obtížné situace nejen Polsko, ale i Evropskou unii, která sice na jedné straně Rusko kritizuje za politiku vůči Ukrajině, za anexi Krymu, ale zároveň se snaží, aby nebyly zpřetrhány vazby, které se podařilo za posledních dvacet let mezi Západem a Východem navázat. Vzrůstající nacionalismus a arogance současné polské moci může mít mnohem širší dopad, než je nárůst radikálních politických proudů v ostatních zemích Evropy. 

Když sledujeme vývoj a vezmeme v potaz veškeré skutečnosti, které jste zmiňoval. Co z toho vyplývá pro Českou republiku nebo pro rozhodování v parlamentních volbách v roce 2017?

Všímat si všech nálad, které společností hýbou, které mohou dosvědčovat to, že dochází k hloubení příkopů ve společnosti, k nerovnosti, k nespravedlnosti. V okamžiku, kdy lidé mají pocit, že je měřeno dvojím metrem, majetným, nemajetným, starým, mladým, mužům a ženám, pak vzniká půda pro nejrůznější radikální politické formace. Klíčové je trvat na sociální stabilitě a sociálním smíru. I to je součástí bezpečnostní politiky, o které politici tak strašně rádi hovoří, protože se neměří jen počtem vojáků a policistů, ale i úrovní sociálního systému a veřejných služeb. Důležité je, aby se lidé cítili bezpečně.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Elity rozdmýchávají války, ženou „humanitárně“ miliony na jatka. Podívejte na Ukrajinu, jak tam falšují fakta. Ale hrozny lidového hněvu zrají, varuje levicový publicista a básník

19:32 Elity rozdmýchávají války, ženou „humanitárně“ miliony na jatka. Podívejte na Ukrajinu, jak tam falšují fakta. Ale hrozny lidového hněvu zrají, varuje levicový publicista a básník

ROZHOVOR Levicový publicista a básník Marek Řezanka rozvádí teorii o selhání elit a ignorování názor…