Většina obyvatel Československa v roce 1989 věděla, co nechce, a také se jí tehdejší režim podařilo odstranit. V představách, co dál, už taková jednota nepanovala. Čím si vysvětlujete, že podle průzkumu v rámci projektu Paměť národa si více než třetina Čechů starších 40 let nyní myslí, že za socialismu bylo líp?
Nejsem si jist, zda jsem ten pravý pro hodnocení stavu společnosti a toho, co si lidé myslí. Ale když snad vyjdu ze svého pohledu a toho, co si myslí lidé v mém nejbližším okolí, tak je to možná o tom, že za třicet let se může dost věcí změnit, pokud jde o stav společnosti kolem nás. Představy v roce 1989 byly spojeny s většinovou touhou po změnu systému. Chtěli jsme změnu systému, kdy nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, co si máme myslet. To určitě převládalo. Je otázkou, co se dělo později a co mohlo ovlivňovat postoje lidí. Jedna věc jsou určitě politické strany a politici – po listopadu převládala touha po tom, že v čele státu a různých institucí budou lidé morálně čistí, kteří budou sloužit lidem a rozvoji státu, regionu, městu, obci. Nebudou krást, budou zkrátka dbát o naše blaho. Jenže postupně se ukázalo, že to byla velmi idealistická a možná i naivní představa. Za těch třicet let se událo spousta pozitivního, ale, bohužel, také negativního, což velmi ovlivnilo postoje občanů. K negativnímu řadím chování politiků, politických stran, hospodářskou kriminalitu období raného kapitalismu devadesátých let, často trestně nevyřešenou nebo nedořešenou. To samozřejmě ovlivňuje myšlení a postoje lidí – rozdíl mezi sliby a skutky je větší a větší. A lidé, kterých se to osobně nebo rodinně dotklo, samozřejmě ztrácí víru v pozitivní. Mnoho lidí si také po listopadu neuvědomovalo, že jsou dominantně zodpovědní za sebe a svůj osud a že na tom musí pracovat. Že nemůžeme jen chtít, ale musíme pro to cosi udělat. Tím samozřejmě nemyslím postižené tělesně nebo duševně, kde má stát a sociální systém svou významnou roli, i když u nás velmi nedostatečně rozvinutou. Takže se postupně u mnohých lidí projevila frustrace z vlastních problémů, osobních, rodinných, pracovních. A neřešení problémů ve společnosti frustraci postupně prohlubovalo a prohlubuje. Já osobně jsem však stále optimistou a věřím v to pozitivní v nás.
Přinesly nám tehdejší události a následných třicet let takovou svobodu, jakou byste si představoval? Nezmenšuje se? Neohrožuje ji někdo?
Určitě přinesly. Každý má samozřejmě svou představu, podle osobních ambicí, preferencí a podobně. Pokud jde o zmenšování či ohrožování – je to dominantně v lidech. Za největší problém osobně považuji mezilidské vztahy, myslím, že nikdy v historii nebylo mezi lidmi tolik negativního, tolik nevraživosti až nenávisti. Má to samozřejmě spoustu důvodů. Naštěstí to není všeobecné, ale je to cítit. Ztratila se noblesa ve vztazích, ztratil se respekt k názorům jiných, objevuje se víc a víc jedinců a skupin, které mají tu jedinou pravdu, aniž by byly schopny diskuse anebo respektu k názoru druhých. Souvisí to samozřejmě s chováním současného prezidenta či předsedy vlády a dalších a přenáší se to dál mezi občany. To osobně považuji za největší problém stavu současné společnosti, za největší problém třicet let poté. A taky mi velmi vadí současná -fóbie či -filie ve vztahu k velmocem, EU, NATO daná jednak jejich chováním, jednak různými kampaněmi a výklady z té či oné strany o tom, co si máme správně myslet. A zvláště ti starší a mimopražští. To velmi diverzifikuje společnost a úplně zbytečně. A to je přece to, co jsme před těmi třiceti léty chtěli změnit, ne?
Fotogalerie: - U hrobu Václava Havla
Mluví se o ideálech 17. listopadu, s nimiž je spojováno především jméno Václava Havla. K jeho odkazu se hlásí lidé jako Tomáš Halík, Michael Žantovský, Michael Kocáb a další. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz tak, jak by zasloužil?
Osobně si myslím, že glorifikace Václava Havla spíše jeho odkazu škodí. Lidé, kteří s ním listopadové události roku 89 prožívali a trávili s ním dny a noci v tom čase, ho zcela jistě vidí jinak na základě často velmi hlubokých prožitků. Pak jsou ti, kteří ho zažívali v jiných situacích a už jim ta glorifikace nesedí, protože prostě mají jiné osobní zážitky. Další skupina něco slyšela nebo četla a „s jistotou“ ví, jak to bylo a jaký on byl. Myslím, že se hodně ztratilo tou až nesmyslnou glorifikací, včetně přirozeného respektu z listopadu a prvních let devadesátých. To je asi přirozené a děje se to nejen v jeho případě. Fan kluby všech tří polistopadových prezidentů jsou naprosto nekritické a alergické na jakoukoliv, byť oprávněnou kritiku. Referování o Václavu Havlovi jeho odkazu spíše škodí. Pokud jde o jména ve vaší otázce, domnívám se, že pozitivnímu vnímání jeho odkazu spíše nepomáhají, ale nechci to nějak více charakterizovat. Zase to reflektuje to třetinové rozdělení společnosti – příznivci a fan kluby, nepříznivci a ten zbytek. U Václava Havla zvláště v těchto dnech je ve společnosti cítit spíše to pozitivní vnímání ve vztahu k listopadovým událostem. Myslím, že sehrál v listopadu a polistopadovém vývoji, přinejmenším v jeho prvním období, pozitivní roli. Na druhé straně mě ta míra nenávisti a toho negativního překvapuje, ale je to prostě tak. Proto jsem za to, aby jakýkoliv odkaz byl střídmý, protože méně bývá více.
Psali jsme:
Scenárista a herec Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro Deník N uvedl, že by ho před třiceti lety nenapadlo, že nás stihne taková pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce podle něj nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí, což se děje především díky Putinově úspěšné kybernetické válce. Naději vkládá do studentů a mladých lidí. Je to pohroma, v čem žijeme, a jak ji mohou mladí odvrátit?
Nesouhlasím s tím, že je současná situace pohromou. Zdeněk Svěrák a další to s uměleckou nadsázkou dramatizují a jistě najdou hodně souhlasně smýšlejících posluchačů. Nemohu říct, že s fungováním institucí jsem spokojen, má zcela jistě daleko k dokonalosti. Kybernetická válka zcela jistě probíhá a bylo by naivní si myslet, že jedině Rusko ji organizuje a využívá.
Pokud jde o mladou generaci – každá mladá generace je nadějí do budoucna. A každá měla nějaká problémová východiska daná situacemi, ve kterých žili rodiče a prarodiče. A každá mladá generace měla a má sklony k radikalismu, k rychlému řešení problému a srovnávání v tom smyslu, že oni to budou dělat lépe než jejich rodiče.
Tím jsme prošli všichni. Pamatuji zhruba to, co pan Svěrák. Byli jsme generace dětí květin alespoň po krátký čas otevřeného prostředí konce šedesátých let, každý se se svými přístupy, pocity, názory nějak srovnal, přizpůsobil, pochopil, že zkušenosti také nejsou k zahození a ne vše je řešitelné radikálně, teď a hned.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
V čem by tedy mohla nová generace svět kolem nás vylepšit?
Je otázkou, co za zkušenosti si mladí vyberou, co negativního vstřebají z generací dřívějších. Už tři čtvrtě století a možná déle žijeme v zemi, kdy určité skupiny měly jistá privilegia plynoucí z historických skutečností – po 2. světové válce, po roce 48 a 89. Možná to chce čas, až tyto generace s „privilegii“ prostě nebudou. Zásadní je to, zda si mladá generace vybere do budoucna zkušenosti pozitivní či negativní a také s vědomím, že nikdy není vše jen špatné a zavrženíhodné.
Trochu se obávám, že zatím si vybírá spíše ty negativní, převážně levičácké nebo radikální na obou stranách spektra. Ale jak už jsem uvedl, jsem optimista i v tomto případě.
Ing. Miloš Zeman
O co v panující atmosféře při letošních oslavách 17. listopadu vlastně šlo? O připomenutí tehdejších událostí, nebo spíše o politickou konfrontaci těch, kterým se v posledních letech ve volbách nedaří, s úspěšnějšími rivaly?
Osobně bych dal přednost tomu připomenutí, zhodnocení, srovnání i s hlasy kritickými, co bylo pozitivní a co se nepovedlo. To obecně umíme málo a zvláště oficiální struktury kladečů věnců. V pátek jsem se zájmem poslouchal rozhovor na ČT 24 s biskupem Malým, pro mě stále jednou z pozitivních tváří listopadu 89, a myslím, že v jeho slovech bylo vše. To pozitivní na základě osobních prožitků a životních postojů s přiměřenou mírou kritičnosti.
Osobně je pro mě nejcennější takové připomenutí historických událostí, které není prázdnou glorifikací – desetimetrovým monumentem, ale má v sobě lidskost, ať už je to připomínka tragických událostí nebo dějinných změn. A v případě listopadu bych bral spíše kritické připomenutí. Už z toho pohledu, že většinová kritika současného vedení tohoto státu převládá a myslím, že jedním ze zásadních odkazů listopadu 89 je možnost kritického vyjádření nespokojenosti.
Fotogalerie: - Cestou na Chvilky
Může se stát, že ten letošní 17. listopad bude inspirovat lidi k nějakému opětovnému společenskému vzepětí? Vidíte někoho vhodného, za kým by lidé šli?
Pokud jde o společenské vzepětí – to neočekávám. Ale jak už bylo řečeno, jsem rád, že snad pořád ještě žijeme ve státě, kde své názory můžeme otevřeně vyjádřit. Nebo se mýlím? Neřekl bych.
S těmi osobnostmi je to horší – současná opozice nikoho takového nenabízí a osobně si myslím, že to, že jsme chtěli svobodné volby, je pořád tou nejlepší cestou ke změně. Je-li ovšem z čeho vybírat.
Mohl by tou osobností být generál Petr Pavel, který prohlásil, že kdyby se nevyprofiloval žádný kandidát podle jeho představ, šel by sám do přímé prezidentské volby? Není trochu problematické, že jako bývalý člen KSČ v armádě přísahal věrnost socialistické republice, ale v letech 2015 až 2018 působil coby první zástupce zemí bývalé Varšavské smlouvy jako předseda vojenského výboru NATO?
Na rozdíl od mnoha jiných nemám s jeho případnou kandidaturou vůbec žádný problém. Jak sleduji dění kolem možných kandidatur, tak řada lidí už dávno ví, že tedy on určitě ne. Z kandidátů, co se zatím vyjádřili, že by do toho šli, tak on je pro mě jediný, o kom bych uvažoval. Ale je to můj čistě osobní názor – pohled na profesionála, který rozhodně svým působením neudělal naší vlasti žádnou ostudu. Tedy alespoň co vím. A poukazování na jeho členství v KSČ je typická ukázka dvojího hodnocení, jak se teď často diskutuje. A to i v souvislosti s odkazem listopadu 89. U některých to nevadilo od listopadu, u některých je to zásadní problém, protože dotyčný nezapadá někomu do nějaké hry. Ale do prezidentských voleb je ještě poměrně dlouhá doba.
Den před výročím 17. listopadu se v Praze na Letné uskutečnila demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, na níž zazněla ultimata vůči předsedovi vlády. Už předtím aktivisté zveřejnili na sociálních sítích videoklip „Pýcha předchází pád“ s účastí mnoha celebrit Co soudíte o výzvách, které na něm zazněly, jako „Chcem, aby Zeman odstoupil a Babiš podal demisi, buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi“ nebo konstatování „Měli by nám sloužit, ale kradou, dobře uměj jenom lhát. Rychle s nima tam, kde už na ně čeká Rath“?
No, už jsme se toho dotkli. Nechovám k Milionu chvilek žádné sympatie. V jejich aktivitách se ovšem spojuje nespokojenost s osobami a politikou čelných představitelů tohoto státu. To se ovšem týká mnohem více lidí, než kteří byli na Letné.
S tím se zcela jednoznačně ztotožňuji. Když jsme u odkazu 17. listopadu, tak jsme určitě předpokládali, že nás povedou politici, kteří nebudou negativním příkladem ostatním, nebudou krást, budou hájit zájmy tohoto státu a jeho občanů, a ne jen ty své. Takže za mě potud ano. Ale s tím, jak se chová a vystupuje Milion chvilek pro demokracii se neztotožňuji a na jejich akce bych nešel. Jsem ale pořád velmi rád, že tam mohou tuto akci organizovat a své názory a postoje vyjádřit. Což je zcela jistě pozitivní odkaz listopadu 89. Význam té demonstrace bude pozitivní až tehdy, kdy dají dohromady sílu, která zvítězí v regulérních volbách včetně pozitivního programu, který voliče osloví silněji než program hnutí ANO. Jinak sice dávají najevo míru nespokojenosti, ale nic demokraticky nezmění. Demokratický systém nemůže fungovat tak, že po každých volbách, když se nám to nelíbí, tak půjdeme demonstrovat. Zároveň tím nechci říct, že bych pozitivně hodnotil cokoliv, co se děje kolem osoby premiéra a jeho aktivit, anebo že bych byl ochoten akceptovat postupy řešení jeho případů.
A tím se znovu dostávám k těm zmiňovaným politikům, o kterých jsme si představovali, že povedou naši zemi ke světlým zítřkům. A také k demokratickému odkazu listopadu. V každé demokratické zemi by politik podezřelý z čehokoliv, co zavání trestným činem – a ještě řadu let bude – odstoupil do vyšetření a očištění svého jména. Z tohoto pohledu je fakt, že v duchu připomínek odkazu 17. listopadu, má ještě naše demokracie před sebou dlouhou cestu, aby byla skutečnou demokracií a nevedla k deziluzí svých občanů, že kdysi bylo lépe.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
