Profesor Sokol o společnosti a přijímání informací: Čím déle žijeme v bezpečí, tím více se chceme strašit

28. 8. 2015 5:50

ROZHOVOR Učit se vybírat a „kritizovat“ čili rozlišovat je těžké a mnoho lidí už teď trpí informační obezitou. Musíme si uvědomit, že člověk nežije jen z informací a už vůbec ne kvůli informacím. To říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz profesor, filosof a bývalý ministr školství Jan Sokol. Navíc vysvětluje, jak je to s lidským štěstím.

Profesor Sokol o společnosti a přijímání informací: Čím déle žijeme v bezpečí, tím více se chceme strašit
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jan Sokol

Zabýváte se úpravami hesel ve Wikipedii, aby v ní nebyly lži. Co vás nejvíce, z toho, co tam vyšlo, šokovalo?

O žádné lži se nejednalo, spíš omyly, nedostatky a mezery. Nemohu ani říct, že by mě šokovaly, spíš volaly po nápravě.

Nemyslíte si, že anonymita internetu vychovává lidi ještě více než kdy jindy k tomu, že si nemusí stát za svým slovem, nést vlastní odpovědnost, tedy k určitému typu mravní invalidity?

Ano, také se mi zdá, že anonymita internetu posiluje nezodpovědnost a protože „snese všechno“, svádí k bezbřehému žvanění a sprostotám. Proto nemám rád blogy. Neumím si ale představit, jak by se tomu dalo technicky zabránit.

Jaký je pro vás největší klad a naopak zápor informačně vyspělé společnosti?

Přijde mi úžasné, že internet jako původně vojenskou technologii se kdosi rozhodl otevřít pro všechny, a to ještě zadarmo. Informační společnost je samozřejmě také dezinformační společnost, otevřený prostor pro všechny možné demagogie, pomluvy a lži. Je úžasné, že když hledám nějakou informaci, dostanu se k ní za pár vteřin. Jenže právě tak mohu najít i „informaci“, jak udělat bombu nebo namíchat jed, nebo „informaci“ o spiknutí proti mně a nám.

Myslíte si, že může v budoucnu dojít k tomu, že propaganda vyhraje válku. Tedy pošle protivníka do kolen ještě před tím, než ten začne bojovat?

To není vyloučené, ale padnout do kolen musí ten nešťastník sám. Informační společnost vyžaduje odvahu a statečnost nového druhu - a spoléhá se na ni.

Česko zažívá krizi médií. Myslíte si, že se z toho někdy vyhrabe?

Krize není žádné neštěstí. V původním významu znamená „soud, úsudek“, z řeckého krinein, soudit, rozsuzovat. A soudnosti se i Češi musí naučit, například právě vůči bulvarizaci médií. Třeba se jednou i novináři zase naučí za některé věci se stydět, i když nejsou trestné. To by byl úžasný pokrok.

A nejde o celosvětový trend a spíše krizi přijímání informací vůbec?

Mám na mysli, že příjemci jsou zahlceni tak, že nedokáží jednotlivé informace analyzovat, vstřebat a tak dále. To je jedna stránka svobody. V samoobsluze také nesmíte chtít sníst všechno. Ale je pravda, že učit se vybírat a „kritizovat“ čili rozlišovat je těžké a mnoho lidí už teď trpí informační obezitou.

Jak by se měli chovat dnešní uvědomělí příjemci informací?

Musí si uvědomit, že člověk nežije jen z informací a už vůbec ne kvůli informacím. Ty potřebuje, aby něco udělal, a když chce něco dělat, už také ví, kdy a jaké k tomu potřebuje.

Neil Postman kdysi napsal knihu Ubavit se k smrti. Je o tom, že diváci čekají od médií hlavně zábavu. Neměl by nyní někdo, protože mediální teoretik Postman bohužel v roce 2003 zemřel, napsat pokračování Utrápit se k smrti?

Obliba katastrofických filmů, zpráv a vlastně strašení informacemi začíná být lídrem v tematických trendech médií. To je skutečně zvláštní: čím déle, čím pohodlněji a bezpečněji žijeme, tím víc se chceme strašit. Možná to nebezpečí člověku chybí, zvlášť když sám neví, co se sebou, co by ještě chtěl. To je nebezpečná věc, ale i vy i já si to zřejmě uvědomujeme, a určitě nejsme sami.

Nemyslíte si, že lidé ztratili víru, naději, pozitivní pohled na svět?

Myslím, že ano. Skepse je lákavá věc, odhalovat „mýty“ a „pověry“. Jenže když je jen „odhalí“, zůstanou po nich jen informace, čili prázdno. Různé „naděje“ zklamaly a liberální společnosti nás začaly učit, že jediná společná naděje je v tom, že se budeme mít ještě lépe, že HDP bude růst a růst. To je evidentní nesmysl a dnes už to mnoho lidí ví. Naději vnášejí do světa jen malé děti a my je proto tak obdivujeme. Ale jsou lidé, které něco „chytlo“ a „zaujalo“, takže se tomu „věnují“ - a tak jim naděje nechybí. Je to jako se štěstím, které je podle jednoho francouzského filosofa „odměna těch, kdo je nehledali“.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 127 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Srab, papouškuje pí..., slyšel šéf veteránů Vodička, když bez obalu pohovořil o uprchlících. A teď otevřeně odpovídá kritikům: Vy mladí liberálové, za nic se nestydím

6:54 Srab, papouškuje pí..., slyšel šéf veteránů Vodička, když bez obalu pohovořil o uprchlících. A teď otevřeně odpovídá kritikům: Vy mladí liberálové, za nic se nestydím

Nemám se za co stydět, reaguje předseda veteránského Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vod…