Zkrátka a dobře stávající kandidáti na předsedu sociální demokracie neobhajují to, co by ČSSD hájit měla.
Nehájí sociální zájmy lidí. Ani jeden z kandidátů to dělat nebude, jeden je slabý, druhému je to fuk. Pro vysvětlení jsem popsala situace, o kterých by se běžní členové strany nebo voliči jinak nedozvěděli. A to je důležité. Nějaká Paroubková opravdu není důležitá. Věřím však, že lidé mají právo vědět o zákulisních praktikách obou kandidátů, o lidech, kteří jejich jménem jednají, o napojení na vládní stranu nebo škodolibosti doprovázené mafiánskými postupy. A tak dále.
SLEDUJEME téma volba předsedy ČSSD
SLEDUJEME téma Petra Paroubková
Musím se přiznat, že jsem netušila, jaký rozruch mezi novináři můj článeček vyvolá. Dost naivní a hloupé. Důvody jsou hned dva. Jednak pánové Hašek a Sobotka jsou tak nezáživní, že novináři raději pustí něco o pro nich osvědčené Paroubkové (ta jim to jistě prodá). A pak si můžou na Paroubkové zchladit žáhu za to, co o nich napsala ve své knize V botičkách od Diora.
Pro jistotu uvádím ukázku. Je jasné, že pár uražených ješitů si musí nějak léčit své komplexy. Ale myslím, že pláčou na špatném hrobě. Prostě jen stačí Paroubkovou ignorovat. Nebo někdy stačí občas navštívit dentistu.
Na autogramiádu dorazili také novináři z Lidových novin. Chtěli
udělat jakýsi kulatý stůl s Jiřiím Paroubkem, při kterém by
mu kladli otázky a on „uvolněně" odpovídal. Dělali to tak
i s jinými politiky. Jirka s nimi debatovat nechtěl, ale chtěl
jim to hezky vysvětlit. A chtěl, abych byla u toho. Bylo to
pár dní po rozhovoru s Danielem Kaiserem. Jakmile jsem
ho tam spatřila, klesly mi koutky. Zachovala jsem dekórum
a zasedla za „oválný" stůl ve dvoře restaurace. Seděli
jsme s Jirkou vedle sebe, naproti nám sedělo asi pět nebo
šest redaktorů Lidových novin. Byli jsme jako před inkvizičním
soudem. „A proč nechcete jen nezávazně odpovědět?",
„A proč...?" Jen jsem se zmohla na něco jako „pro úspěch
s posledním rozhovorem si to jdeme zopakovat?" Uznávám,
nebylo to ode mne hezké. Byla jsem v ten moment přízemní
a malicherná a i teď se za to stydím. Hned jsem si to uvědomila
a raději sklopila hlavu. Dívala jsem se na stůl. Byl to
velký kovový stůl s pletenou mřížkou nahoře. Velmi praktické,
zvlášť pokud vám něco ukápne. Nesmí se ale nic vylít,
to by vám to mohlo protéct na oblečení. Tak jsem se skrze
mřížku dívala přítomným na boty. Nejdřív na ty svoje, byly
trochu nepohodlné. Pak na Jirkovy, na špičkách mu ulpělo
trochu městského prachu. Následovaly boty Martina Zvěřiny,
který seděl proti mně. Byly trochu sešlapané, ale do
města se ten den perfektně hodily. Pak byla na řadě Lenka
Zlámalová a její boty hned vedle těch Zvěřinových. Boty
jsem neviděla, zula si je. Viděla jsem jen otlačená černá kola
na punčochách na jejích kloubech. Nemohla jsem od nich
odtrhnout oči. Asi ji bolely nohy. Doufám, že se tam dolů
nedíval žádný přítomný muž. Hanbou bych se propadla za
celé ženské pokolení. Taky mám občas nutkáni sundat si
boty. Pokud mu podlehnu, zkontroluji si nohy, respektive
stůl, a zda moje otlaky může vidět ještě někdo jiný. Nerada
lekám lidi. Raději jsem pak zvedla hlavu a začala zkoumat
obličej Martina Zvěřiny. Přepadla mne nějaká poetická
chvilka. Zvěřinovy zuby se leskly jako klávesy na piánu.
Bílé zoubky s malými černými mezírkami. To by už stačilo.
Otočila jsem se na Daniela Kaisera, ani se na mne nepodíval.
Chvíli jsem je poslouchala a pak trapně pronesla, že jim stejně
nejde o nezávazný rozhovor, ale už se ptají na povolební
koalici. Jirka jim poděkoval a zvedl se k odchodu. Poslušně
jsem ho následovala. Zážitků bylo víc než dost.
P.S. Pro vyváženost knihy jsem v ní popsala stejný počet novinářů pozitivně i negativně. Lépe řečeno stejný počet těch, se kterými mám pozitivní zkušenost, a těch, se kterými je tomu naopak. Původně to nebyl záměr, prostě to tak vyšlo. Nakonec jsem za tu vyváženost ráda. Jen kdybyste viděli tu smrt v očích těch, o kterých jsem psala dobře. Pro jistotu mě pár z nich hned „poblinkalo". To aby kolegové viděli, že se mnou až tak za dobře nejsou.
Bohužel, stejná vyváženost se mi nepovedla u Jirkových kolegů. Ze špiček sociální demokracie a nejbližších kolegů se k němu slušně zachovalo slovy pět lidí. Za to já nemůžu.
P.S.2. Nejvíc se vždy těším na reakce tak „profláknutých" lidí jako např.J.Tvrdík. Naposledy to byl nechvalně proslulý R.Houska, faktický šéf chomutovské organizace. Normálně jeho jméno nikomu nic neříká. Tedy kromě pár novinářů, České televize, Jirky a dalších, na které podal žalobu na ochranu osobnosti. Dnes jsem mezi nimi i já. Tvrdík, Houska a podobní lidé s ne moc valnou pověstí se k mé osobě s radostí vyjadřují. Slabší duchem to mají na světě jednoduché. Prostě jim některé věci nedochází. V případě zmíněných pánů je to fakt, že jim opravdu nikdo nic neuvěří. Kdyby jim někdo uvěřil, to by bylo stejné sci-fi jako že J.Tvrdíka má v ČSSD někdo rád nebo si ho váží a že R.Houska je subtilní intelektuál hájící zájmy pracujících.
Má kniha jistě nebyla z hlediska vztahů s médii rozumná. Ale proč bych měla být rozumná? Prošla jsem si během několika let peklem osobních útoků médií a potřebovala se z toho nějak dostat. Povedlo se mi to a jako bonus jsem hezky na knize vydělala. Nedělám si iluze, že by si někdo ze mnou uvedených novinářů sáhnul do svědomí a snažil se něco změnit. Vždy je snadnější to vrátit a snažit se mstít. Mě je to zcela fuk. U pánů jako je Zvěřina a spol. je to směšné. Takže hurá do útoku, dámy a pánové! Čekám.
Více:
Paroubek zkritizoval novináře. Paroubková jim děkuje za reklamu
Paroubková končí v ČSSD, nakladatel se raduje: Bude nová kniha
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petra Paroubková
