I když náš stát připomíná ztrouchnivělou stavbu, ze které tuzemští i zahraniční lapkové odvezli do sběru veškeré železné nosníky (umrtvení a faktické zničení průmyslu, který budovaly už od 19. století generace našich předků – tak, jak jsem to popisoval v předchozím článku), i když se tu vytunelovalo všechno možné, tak přece jenom stavba pořád ještě stojí. A stojí festovně. Čím to je?
Naši lidé mají zvláštní vlastnost. Bez ohledu na vnější podmínky, nepodléhají ve velké většině depresím, které by umrtvovaly jejich snahu přežít. Přežít i přes veškerá protivenství, které jim kladou do cesty různé režimy, které se na našem území vystřídaly.
Relativně příznivé podmínky za monarchie, které umožnily vybudovat základy českého a moravského (včetně slezského) průmyslu, zpracovatelských podniků, bankovního systému a vlastně všech možných odvětví hospodářského života, byly podpořeny vynikající infrastrukturou. Dokonalá železniční síť pomáhala rozvíjet podnikatelské aktivity i v nejzapadlejších koutech. Mimochodem tato síť je v polistopadové době trestuhodně likvidována „skvělými manažery“, kteří pobírají milionové platy. Za co?
Příznivé podmínky devatenáctého a začátku dvacátého století, byly vystřídány hospodářsky skvělou érou první republiky (Baťovy závody, Škodovy závody ....), neobyčejně rozvinutou kulturou (Hašek – Švejk byl napsán až za doby První republiky, Čapek atd.)
A pak to začalo. Odtržení pohraničí zradou našich spojenců. Pohraničí, které se pyšnilo prvotřídními zpracovatelskými závody. Okupace zbytku republiky a první velkotunelování směrem do Říše. A přesto, i za této nejtemnější éry, naši lidé dokázali přežít. Fungovalo, i když ilegálně, propojení venkova s městy.
Fungovala, i když cenzurovaná, česká kultura – filmový boom, písničky, které žijí dodnes atd.
Po krátké poválečné kašírované svobodě, přišlo období socialismu. Protože válka naše území nezničila, tak jako byly zničeny okolní země, dalo se využít toho, co se vybudovalo za monarchie a první republiky. Naši lidé si našli únikovou kulturu chalupaření a byly tak zachovány venkovské stavby, které by podlehly zkáze - zvláště ve vyprázdněném pohraničí. Vznikala skvělá literární díla: Hrabal, Kundera, Páral. v šedesátých letech pak nová vlna filmu sklidila i zahraniční ocenění. Písničky Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého dodnes žijí u táboráků.
Vzepětí Pražského jara konce šedesátých bylo násilně ukončeno. Přesto se však žilo dále. Všichni měli práci, chalupaření se stalo národní vášní. Průmysl, zvláště ten zbrojařský, vydělával pro republiku nemalé peníze, právě tak jako populární hudba. Karel Svoboda a Karel Gott se Včelkou Májou úspěšně regulovali tok peněz ze zahraničí k nám. Mimochodem tento tok se rapidně obrátil a teď tečou peníze za pop music hlubokým korytem do zahraničí – téměř tři čtvrtiny všech vybraných peněz na našem území poslušně předáváme zahraničním nakladatelům a vydavatelům.
A tím jsme se dostali k polistopadové době. Za 23 let se systém pomalu dokolébal k nutnosti změny. Jejím vyjádřením jsou předčasné volby. I když jsem jejich příznivcem, nemyslím si, že přinesou to, co od nich lidé očekávají. Ti, kteří by mohli něco nového nastartovat, si nemohou dovolit vylepit republiku tisíci billboardy. Ti, kteří na to mají, zase nic měnit chtít nebudou, i když změnu hlásají. A ti další? Blouznivci, kteří chtějí přeměnit systém ve všelidové neustálé hlasování o všem možném, si neuvědomují, že lidé nechtějí přijít do volebních místností ani jednou za čtyři roky, natož aby tam chodili neustále.
Pojďme tedy stavět na zelené louce a zapomeňme na ony ztrouchnivěliny. Velmi mě potěšil výzkum, který říká, že lidé chtějí přijít volit k předčasným volbám. Až začínám mít strach, že právě z vysoké volební účasti budou mít parlamentní strany (kromě jedné z nich) strach a předčasné volby budou nakonec až v březnu. (To se poslancům vyplatí, neboť dostanou k odchodu tři měsíční platy – čili o nic nepřijdou.) Ale i když zapomeneme na ztrouchnivěliny, nevymýšlejme utopie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Hannig
