Malínský (ČSSD): Pro obranu republiky VII.

Prakticky bezprostřední ohlas velkolepého programu jubilejních červnových slavností Československé sociální demokracie, který byl předmětem líčení předcházejících řádek tohoto obsáhlého blogu, podává v jedné z již citovaných publikací František Soukup.

„S těžkým srdcem se loučíme s T. G. Masarykem. Děkujeme mu za všechno, co dal všem národům tohoto státu a tomuto státu. Děkujeme mu také za to, že nám dal v Edvardu Benešovi svého pokračovatele, který je naplněn jeho ideami, věrně je opatruje a v jeho duchu pokračuje. Děkujeme mu také za to, že miloval věc dělnictva, že nad ním držel ochrannou ruku a vždycky se k dělnictvu hlásil. V čestné knize socialismu bude jméno Masaryk zářit příštím pokolením jako nádherný symbol opravdového lidství, fanatické lásky k pravdě, hrdinné odvahy k činu a lásky k slabým a utiskovaným.“ Ludwig Czech, Dni žalu, Praha 1937

„Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Edvard Beneš v závěru smutečního projevu 21. září 1937

Prakticky bezprostřední ohlas velkolepého programu jubilejních červnových slavností Československé sociální demokracie, který byl předmětem líčení předcházejících řádek tohoto obsáhlého blogu, podává v jedné z již citovaných publikací František Soukup. Svou pozornost soustředil zejména na 5. červen 1938. V jaké tónině se jeho podání odehrává, nasvědčují jím citovaná vybraná hesla: Největší synové národa byli dětmi chudých!; Opevňujeme hranice!; Když bude třeba, tedy i železem!; Všem nadaným volnou cestu, všem slabým ochranu!; Světová vláda lidu je věčný mír!. Spojení socialismu a demokracie, spojení demokratického socialismu, bylo organické, přirozené, vyjadřovalo převažující dobovou náladu drtivé části veřejného mínění. A přirozeně i veškerého členstva ČSSDSD.

Na slavnostním zasedání zastupitelstva 4. června 1938 předseda strany Antonín Hampl mj. uvedl: „Naše strana půjde i nadále po cestách dosavadních! Byla to doposud cesta správná a zdravá. Celý starý svět se nalézá v sociálním přerodu. Strana povede proto dělnictvo cestami, které směřují k přestavbě dosavadních řádů v socialismus demokratický!“ Rudolf Bechyně jako zástupce vládní skupiny souzněl s Hamplovými slovy: „Československo nechce válku, nýbrž mír! My jsme odhodláni vyrovnat se úplně s našimi problémy menšinovými, ale neučiníme ničeho, čím bychom oslabili nezávislost, celistvost a autoritu státu! Nikdy pak nedáme ničeho, co by znamenalo dobrovolnou destrukci státu a zlomilo nepodlehlého ducha československého lidu!“

V obdobném duchu vyzněl i manifestační sjezd sociálně demokratických žen, na němž byly mj. uvítány i ženy ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Předsedkyní sjezdu byla poslankyně Marie Jurnečková. Ze zahraničních účastníků promluvili předseda Labour Party a v jedné osobě i zástupce Socialistické dělnické internacionály, George Dallas, zástupkyně francouzských socialistických žen Moutetová a jihoslovanských Milica Topolovičová. Hřejivá slova pronesli i Hampl, Dérer, Nečas a předseda poslaneckého klubu Meissner. Předsedkyně žen Božena Betty Karpíšková, omluvená pro náhlé onemocnění, byla informována o průběhu sjezdu zvláštní deputací. Nadšení a elán, provázející jubilejní slavnosti, pozitivně poznamenaly i průběh tohoto sjezdu.

Na nádvoří Lidového domu byly při příležitosti pietní smuteční manifestace vystaveny urny Josefa Steinera, Karly Máchové, Ludvíka Austa, Vlastimila Tusara, Antonína Němce i Lva Wintra (stranický slavín-mauzoleum byl umístěn v hlavní jednací místnosti vedení strany v druhém patře Lidového domu); nepřímo tak byla uctěna také památka předtaaffeovských průkopníků hnutí. Pohnutý projev přednesl při této příležitosti generální tajemník Vojtěch Dundr.

Dojemná byla i návštěva posledního žijícího delegáta svatomarkétského břevnovského sjezdu Vladimíra Vyhnala (° 1858), v té době emeritního inspektora Československých státních drah v jeho dobřichovickém domku. Ze vzpomínkové slavnosti bělohorských břevnovských sociálních demokratů, která se konala v hostinci U kaštanu, ho navštívili František Soukup, exsenátor Antonín Novák a pokladník strany František Sláma.

Ve vlastním průvodu pochodovalo Prahou, jak již bylo uvedeno, na 150 000 mužů a žen (slavnostní výbor původně předpokládal 100 000); podle dobových odhadů mu přihlíželo dalších zhruba 250 000 členů a sympatizantů československého sociálně demokratického hnutí, velmi často dalších mimopražských účastníků slavností. Prahou procházela doslova záplava rudých praporů, vyvážená monumentální československou státní vlajkou, o níž již byla řeč.

Slavnostního pochodu se účastnil i prezident Edvard Beneš ve společnosti Hamplově, Nečasově, Soukupově. Dostalo se mu nadšeného bouřlivého přijetí. Dobová pohlednice zachycuje Beneše uvolněného, usměvavého, spokojeného. Soukup při této příležitosti připomněl pouta, která stranu vázala k Benešovi, i jeho zásluhy o vznik státu, které měly být i v tomto pozdním jarním slunečném dni zárukami vítězství míru a demokracie v ČSR, Evropě i na celém světě. Smysl tohoto oboustranně sdíleného souznění postihl Soukup touto nadčasovou lakonickou větou: „Děti Masarykovy a vojáci Benešovi defilovali dne 5. června před ním!“ Neméně přesné je Soukupovo postižení nálady pochodujících sociálních demokratů a demokratek: „Zde bylo nutno hleděti i na jednotlivce! Každý co muž a žena, to zde byla vpravdě individualita! Ty vztyčené hrdé hlavy, ty inteligentní rozjásané oči, z nichž mluvily velké odhodlané duše, ty krásné mužné, nádherné postavy, ten jedinečně ukázněný pochod v sevřených řadách proletářských vojáků republiky – ty tisíce statných, vzdělaných a ve svých národních krojích i ve svých úborech pracovních vesměs tak odhodlaných žen, jež s bezpříkladným jásotem zdravily prezidenta a postupovaly Prahou jako hlasatelky míru, ale stejně také jako na smrt oddané obránkyně republiky …“ V řadách DTJ pochodovala i početná delegace německočeského ústeckého ATUS (Arbeiter- und Turnverband) spřízněného německočeského sociálně demokratického hnutí .

Odlesk této nálady zasáhl i následnou veselici na Výstavišti v Holešovicích. Hampl navázal na svůj projev z jednání zastupitelstva strany: „Cizí je nám svato, ale svého nikdy nedáme!“ Obsáhle promluvil předseda slovenské zemské organizace ministr Ivan Dérer: „Naša demokratická republika a jej režim československej jednoty umožnil behem 20 rokov trvania štátu bezpríkladný pokrok a rozkvet Slovenska skoro na všetkých poliach národného, kultúrneho, sociálneho a hospodárského života. Ďakujeme československej sociálne demokratickej strane robotníckej, že i za ťažkých dob bývalého Rakúsko-Uhorska vždy sa ujala ujarmeného slovenského ĺudu, že už vtedy vychovala slovenských súdruhov nielen k triednému uvedomeniu, ale i ku poznaniu československej spolupatričnosti. … Strane a republike verní ostaneme.“

Slavnosti sociálně demokratického jubilea uzavřel, jak již rovněž bylo uvedeno, slavnostní sjezd nejstarších žijících sociálních demokratů, jehož se účastnily i všechny zahraniční delegace. Na prvním to byli Angličané, kterým bylo svěřeno – jak jsem již uvedl – i zastupování Socialistické dělnické internacionály. Tvořili ji mimo již připomenutého předsedy Labour Party Dallase předseda labouristické frakce v dolní sněmovně James Walker a původem dělník lord Snell. Předsedajícími byli Hampl a Soukup. Postupně tu promluvili také zástupci dalších delegací z Francie, Belgie, Holandska, Dánska, Švýcarska, Švédska a Jugoslávie, kteří se plně solidarizovali s ČSSDSD i ČSR. Na závěr sjezdu proslovil svůj bouřlivě aplaudovaný projev předseda německé sociální demokracie v ČSR Wenzel Jaksch.

Po návratu domů byly ve všech více než 400 okresních organizacích postupně pořádány okresní besedy. Pro uchování trvalé vzpomínky uspořádal Svaz Dělnických tělocvičných jednot zvláštní fotosoutěž. Byla bohatě dotována cenami a příslibem publikace nejzdařilejších fotografií. Pořadatelé účastníky jubilejních slavností výslovně nabádali: „Mohutný nástup armády sociálních demokratů bude míti ohlas po celé republice i za hranicemi. Postarejte se ovšem, aby slavnosti byly především vzpruhou nás všech a hlavně rozšiřujte bojovné možnosti sociální demokracie.“ Důraz byl kladen i na získávání nejmladší prvorepublikové generace: „Vzpomeňte si, že desetitisíce mladých lidí ještě není v našich řadách a že v tisíci obcích dosud není samostatné organisace mládeže, která by byla střediskem pro mladé lidi, jež strana hodlá získati pro své ideály. …Až přijdete domů, ustavte organisaci sociálně demokratické mládeže.“

I když tento blog mohl ohlas jubilejních slavností přiblížit jen velmi fragmentárně, je zřejmé, že se jednalo o monumentální slavnosti, které dalekosáhle přesáhly rámec jedné strany. Určitě zasáhly do veřejného dění první Československé republiky a všeobecně byly se značnou pozorností vnímány veřejným míněním, jak naznačuje i Benešova přímá i nepřímá účast na jubilejních slavnostech nebo diapozitivová filmová akce. Nesporně pozitivně ovlivnily horké léto prožívající atmosféru první Československé republiky. Výchozí rekonstrukce těchto událostí však vypovídá o ještě jednom závažném faktu: o až hrůzné autodestrukci historické paměti, která vedla k jejich absolutnímu vyhasnutí v českém veřejném poúnorovém i pozdějším národním povědomí. Jejich jednoznačná nepohodlnost ideová, státotvorná, benešovská jsou jen částečným vysvětlením. Tím zřejmě vyčerpávajícím, které bude muset ověřit historiografický badatelský výzkum, je masivní sovětizace československé společnosti v první polovině padesátých let minulého století provázená hned několika vlnami politických procesů, jejímž smutně proslulým vyvrcholením se stal tzv. boj proti sociáldemokratismu na přelomu první a druhé poloviny padesátých let minulého století.

Těžiště událostí, které následovaly, se postupně posouvalo od prvotních nadějí, jejichž vyvrcholením se stal X. všesokolský slet, k pesimismu Runcimanovy mise, českými zfašizovanými Němci záměrně bržděným jednáním zejména o tzv. Čtvrtý plán a posléze k opakovaným vyděračským systémovým selháním západních demokracií, které krátkozraký deficit vlastní statečnosti a prozíravosti řešily jednostranným, vlastní vitální zájmy hrozivě poškozujícím posílením Hitlerova režimu, jemuž bez jediného výstřelu předaly jeden z nejvýznamnějších válečných arzenálů tehdejšího světa. Od mnichovské konference byl již jen symbolický krůček ke stejně neblahé vídeňské arbitráži a následné okupaci Československa. A posléze i k přepadení Polska a přes mrtvé rameno stejně sebevražedné podivné války také k západoevropskému jarnímu kolapsu na jaře 1940.

Slavnosti ne nejkulatějšího stranického jubilea tak dalekosáhle přerostly svůj původní význam. Staly se totiž velkolepým svodem historické paměti českého i československého sociálně demokratického hnutí. Svodem, který rituálem, historickými fakty v pohybu desítek a stovek tisíců českých, slovenských, maďarských, rusínských, polských, ale i německých a židovských sociálních demokratů vyzářil smysl a misi aktuální i dějinnou československého demokratického socialismu.

Současně se staly výzvou-laťkou pro naše pokračovatele. Za jednoho předpokladu: že nejstarší politická strana a sekulární hnutí českého demokratického socialismu nalezne dostatek pozitivních pohnutek, síly a vůle pokračovat a dosáhnout tam, kde už kdysi byli jejich předkové. Jen tak je možné plně vývojově realizovat program a smysl naší činnosti v době stále silného neo- (staro-) liberalismu a jeho možných historických dědiců.