Premiér Sobotka na Foru 2000: Musíme obnovit důvěru ve vzdělání

Ve svém vystoupení předseda vlády zdůraznil, že stále vzrůstá počet dětí ve školním věku, které nemají přístup ke vzdělání. To se následně odrazí i na jejich pracovních a občanských životech.

Zároveň upozornil na stále rostoucí výši školného na vysokých školách ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii, kvůli které se mladí lidé stále častěji dostávají do dluhů. „Jde o vážný systémový problém, který dopadá na celé generace,“ uvedl předseda vlády.

Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotka na konferenci Forum 2000:

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové,

děkuji za příležitost vystoupit na tomto fóru se svým příspěvkem. Chtěl bych především ocenit pořadatele za volbu tématu. Vztah demokracie a vzdělávání i ve světle současného dění nabývá na aktuálnosti, zřejmě největší aktuálnosti od konce druhé světové války. Myslím, že není příliš nadsazené tvrdit, že stát, který dnes nemá vzdělávání jako svou prioritu, tak hazarduje se svou vlastní budoucností.

Počátek nového tisíciletí je poznamenán globálními změnami, které v celosvětovém měřítku tíhnou k rozevírání ekonomických, sociálních nůžek také nůžek v oblasti životního prostředí. Jedno procento nejbohatších vlastní téměř polovinu veškerého světového bohatství. A 14 procent lidí na tomto světě žije za méně než 1,25 USD denně, téměř miliarda lidí žije v extrémní chudobě. Každý den umírá 16 tisíc dětí mladších pěti let.

Navzdory znatelnému posunu od roku 2000 čelíme tomu, že vývoj v
jednotlivých zemích a vývoj na jednotlivých kontinentech je nerovnoměrný.
Globální čísla někdy mohou zakrývat a nivelizovat podstatné nerovnosti. Ty pak ústí v jevy, které představují zásadní výzvu nejen pro vyspělé státy, nejen pro západní civilizaci, ale pro celý svět.

Klimatické změny způsobují nedostatek pitné vody, nadměrný rybolov ztrátu přirozeného zdroje potravy. Chudoba, nedostatečné hygienické podmínky, nedostatek jídla, nemožnost obživy, nedostupná zdravotní péče nebo právě nedostupné vzdělání jsou i v 21. století stále realitou. V takových podmínkách se lidé nemohou cítit bezpečně a spokojeně, takové podmínky ústí v sociální nepokoje, ústí ve války nebo v migrační vlny.

Rozvojová pomoc, kterou poskytují nejbohatší země, dokáže poskytnout jednorázovou a také trvalejší zdravotní pomoc, dokáže zajistit dodávky potravin nebo dodávky pitné vody. To jsou velmi podstatné věci, které umožňují přežití.

Zejména v oblastech zasažených konflikty, infekcemi nebo klimatickými změnami bychom měli v rámci rozvojové pomoci pomáhat intenzivněji. Ale dobré vzdělání umožňuje víc než jenom přežit: vzdělání je cestou k důstojnému životu, k občanství, k budování společnosti. Proto byl jedním z rozvojových cílů tisíciletí, které si OSN předsevzalo naplnit do roku 2015, také závazek zajistit univerzálně alespoň základní úroveň vzdělání.

Je potřeba říci, že se podařilo situaci do jisté míry zlepšit. Ve státech subsaharské Afriky za posledních 15 let stoupl podíl dětí, které navštěvují základní školu, o pětinu. V roce 2000 bylo na celém světě 100 milionů dětí ve školním věku, které do školy vůbec nechodily, v letošním roce je to pravděpodobně něco kolem 50 milionů, tedy méně než polovina. Zároveň ale přetrvávající nerovnosti a současný společenský vývoj ke dvěma zásadním
zjištěním: dosažené cíle i v oblasti vzdělávání jsou křehké a pravděpodobně byly málo ambiciózní.

Násilné konflikty a řada z těchto konfliktů probíhá i v bezprostředním okolí Evropy přinutily do konce roku 2014 téměř 60 milionů lidí, aby opustili své domovy. Jak víme, každým dnem toto číslo narůstá. V zemích, které jsou zasaženy konflikty, se automaticky zvyšuje počet dětí, které
nechodí do školy. S narůstající intenzitou migrace, s každým dnem
přetrvávajícího válečného konfliktu a násilí na obyčejných lidech bude stoupat počet dětí a mladých lidí, jejichž budoucnost bude poznamenaná tím, že nedostaly dobré, nebo dokonce alespoň nějaké vzdělání. Odrazí se to v jejich pracovních i občanských životech.

Ambice našich cílů souvisejí právě s pojmem dobré vzdělání. Pro rozvojovou agendu po roce 2015 jsme si stanovili jako cíl zajistit rovný přístup k inkluzivnímu a kvalitnímu vzdělání a podporovat také celoživotní vzdělávání pro všechny. Je to reflexe skutečnosti, že globálním podmínkám nebude stačit staré školské trivium. Říkáme tím také, že si uvědomujeme, jaké rezervy máme sami jakožto vyspělé země v dostupnosti kvalitního vzdělání.
Že ani u nás beze zbytku neplatí, že je vzdělávání otevřené ve stejné míře skutečně všem. A odstraňování nespravedlivých bariér v přístupu ke vzdělání zůstává tedy nadále naší prioritou.

Stále ještě existují skupiny lidí, kteří se setkávají s překážkami, a to na základě náboženských, ideologických nebo politických důvodů. Loňská držitelka Nobelovy ceny míru, Malála Júsufzaj, je jejich dobrou reprezentantkou. Ve svém boji čelí protivníkovi, který proti ní neváhal použít fyzické násilí. Takový postup přirozeně nemá s demokracií nic společného.

Překážky ve vzdělání mohou být ale i ekonomické a sociální, a s těmi se setkáváme i v demokratických podmínkách, v podmínkách vyspělých zemí.
Pohled na stále rostoucí výši školného na vysokých školách ve Spojených státech amerických nebo ve Velké Británii nás také nutně musí vést k otázce, zda jsou takové náklady a jejich setrvalý růst udržitelné. Zda je udržitelné zadlužení mladé generace, která má následně problém najít práci a založit rodinu. Nejde o příběh, který je srovnatelný se statečným bojem mladé Malály, ale jde o vážný systémový problém, který dopadá na celé generace.

Podobně musíme přemýšlet o situaci mladých lidí po krizi v dalších demokratických zemích, jako je třeba Řecko nebo Španělsko. V loňském roce byl v těchto zemích bez práce každý druhý člověk do 25 let. Jen o málo menší podíl nezaměstnaných mladých hlásila v té době Itálie nebo Chorvatsko. Je nutné hledat odpověď na otázku, jak by na takovou situaci měl reagovat vzdělávací systém.

I když vzdělávání nevyřeší všechny problémy krizí zasaženého hospodářství, je to nepochybně cesta dopředu.

S těmito problémy na pozadí dnes zejména evropské státy velmi intenzivněji diskutují o kvalitě vzdělávání. Nepanuje odborná a politická shoda na přesném vymezení, co to kvalita vzdělávání je. Jisté je, že kvalita má souvislost s relevancí vzdělání pro život. Na jedné straně se stále častěji ozývají hlasy, které do popředí staví koncept takzvaných klíčových či generických kompetencí, jejichž osvojením by člověk měl především osvědčit schopnost se dál samostatně učit a hledat samostatně informace. Na straně druhé je tady oprávněný a také pochopitelný tlak na vyšší profesionalizaci a znalostní specializaci ve vzdělávání, protože konkurenceschopné pracovní prostředí vyžaduje dobře připravené profesionály.

Diskuse se vede o tom, jaký typ vzdělání a na které úrovni umíme a vůbec máme společensky zajišťovat. Chtěl bych zdůraznit jeden aspekt, který v těchto diskusích někdy bývá opomíjen. Nezaměstnanost mladých lidí nejen ve středomořských státech, zklamání a deziluze absolventů, to vše vedlo mimo jiné k oslabení důvěry ve vzdělávací systém, ve školství za které odpovídá stát.

Základní výzvou pro vzdělávání do budoucna je proto tuto důvěru obnovit, a jejím prostřednictvím nabídnout otevřené dveře co nejširšímu okruhu lidí.

Vážené dámy, vážení pánové, vzdělání musí znamenat smysluplnou perspektivu.

A nabízet takovou perspektivu je především veřejnou zodpovědností.

Děkuji Vám za vaši pozornost.