Takže shrňme známá fakta…
Obrana vnějších hranic schengenského prostoru zcela selhala, přestože „technické prostředky“ pro její zajištění jsou nepochybně k disposici.
Kancléřka Merkelová slíbila přijmout každého a EK nabízí řešení, která nic neřeší.
Proč se tak děje je otázkou – osobně se přikláním tomu, že kromě obvyklé neschopnosti řešit v EU cokoliv systematicky (tedy snad kromě tuleňů a žárovek) jde v dlouhodobém horizontu o snahu EUroelit zrušit národní státy a vytvořit EUronárod. A k tomu se lidé, bez jakéhokoliv vztahu k historii, tradicím a kontinuitě státu ve kterém budou žít, velice dobře hodí.
Pokud blížeji pohlédneme na přístup Německa, nelze než dát za pravdu baronce Thatcherové, která ve své knize „Umění vládnout“ napsala „Němci jsou kulturní a talentovaný národ, ale v minulosti se u nich projevovala výrazná neschopnost omezovat vlastní ambice či respektovat své sousedy“. Což se opět děje. A protože už dávno neplatí slova lorda Ismaye, že cílem NATO je "keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down," nikdo Německo v jeho krocích (k naší škodě) nijak neomezuje. A vážně se obávám, že díky tomu bude Německo zase strůjcem nového konfliktu.
Nicméně jaký může být další vývoj? Nabízím dva možné scénáře.
1) EUroelity včetně Merkelové pochopí, že dále „tlačit na pilu“ není možné, k čemuž by mohly přispět visegradské země svým nekompromisním a zcela jednoznačným postojem. Také obyvatelstvo „starých“ zemí EU už začíná poněkud reptat.
Bohužel, vzhledem k minulému chování EUroelit v toto řešení – ostatně by bylo jen odkladem problému – moc nevěřím.
2) Německo bude dále uplatňovat své vize a vnucovat je okolním zemím a EK využije ustanovení Lisabonské smlouvy a „kverulanty“ přehlasuje, případně je donutí k tomu, že „nařízení“ přijmou dobrovolně. Ostatně s povinnou dobrovolností máme své zkušenosti.
Musím se přiznat, že tento scénář pokládám za pravděpodobnější a je na každém z nás, jak na něj reagovat. Moc možností není.
a) Jednou z nich je, že nátlak, jako již několikrát v historii, přijmeme a opět se staneme „nesvéprávným územím pod správou cizí moci“ tentokrát navíc s rizikem, že se z nás časem stanou cizinci ve své vlastní zemi.
b) Druhou variantou je, že se pokusíme opět vzít „správu věcích svých do svých rukou“ i za cenu případného vystoupení z EU. To by bylo nepochybně spojeno s řadou ekonomických a dalších problémů. Nicméně obhajoba suverenity a samostatnosti je vždy spojena s ochotou jít „do hrdel a statků“. Priority si musí každý určit sám.
c) Poměrně obvyklá reakce typu „necháme to vyhnít“ ke které se řada občanů a politiků z pohodlnosti často uchyluje, znamená v tomto případě vlastně variantu a).
Odpovídající reakci si musí vybrat každý sám, s plným pochopením všech následků a důsledků včetně toho, že rozhodnutí ovlivní vývoj našeho státu a národa na dlouhou dobu.
A nelze vyloučit, že okamžik rozhodnutí nastane dříve, než si myslíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
