Veřejnoprávní Česká televize (ČT) nám připomíná už několik měsíců stoleté výročí vypuknutí první světové války. Oslovuje nás přívětivým mottem »Naše Velká válka«. To motto častým opakováním kouzlem nechtěného souzní poněkud komicky s dřív obdobně častou sebeprezentací ČT jako »Naší, tedy České televize«. Laskavý přívlastek naše válka v leckom ale nutně vyvolá i více či méně uvědomovaný pocit nepatřičnosti.

Kdo zná novodobé dějiny a místo Čechů a Slováků v nich, ví, že první světová válka byla pro naše národy vším možným, jen ne »naší válkou«. Jako svou si ji připravovali a vedli rakouští Habsburci a militaristé ve spolupráci s Německem. Jako svou válku ji brali a podporovali nacionalisticky podněcovaní Němci a Maďaři. A ani ti zdaleka ne všichni. Pro český národ a pro Slováky válečná jatka, která Rakousko-Uhersko a Německo rozpoutaly, nebyla naše nikdy.

Byla to pro naše předky válka cizí. S každým dalším dnem stále zřetelněji to byla válka těch nahoře, válka trůnů, impérií, militaristů, zbrojařů a šmelinářů, kteří poddané a spoluobčany použili jako spotřební válečný materiál k naplnění svých zájmů.

Češi a Slováci jim vnucenou a pro ně cizí válku i přes drakonické popravy dezertérů a bohatě uplatňované válečné soudy a tresty smrti hrozící »vlastizrádcům« v týlu chápali jako strašlivou katastrofu. Naději na mír a přežití začali spojovat s porážkou Rakousko-Uherska a jeho zánik začali chápat jako příležitost k plné národní a politické emancipaci.

Lze s odstupem jednoho století »adoptovat« Františkem Josefem I. vyhlášenou válečnou trestnou výpravu proti Srbsku, která přerostla ve světový válečný běs, jako »naši« válku? A jen tak mávnout rukou nad komičnem televizních titulků i laskavými nálepkami a shovívavým vyzněním mediálních debat o »starém dobrém a perspektivním Rakousku« a o svedeném stařičkém mocnáři a jeho pokrokovém nástupci toužícím po míru a rovnoprávnosti národů Rakousko-Uherska? Nebo bychom měli být přece jen kritičtější? A to nejen při interpretaci událostí a dějů sto let starých.

Mimořádně naléhavé i dnes je hledat poctivě odpověď na stejnou otázku, tedy na otázku, zda cizí války mohou být našimi válkami. Troufám si směle tvrdit, že Česká televize by získala na důvěryhodnosti nejen tehdy, pokud by si odpustila komické motto »Naší velké války«, ale především tehdy, pokud by ctila informační demokracii a respektovala protiválečné postoje v současné české veřejnosti. Vždyť řada dnešních kapesních válek, které ČT označuje a mnohdy oslavuje jako »naše války«, jsou pro podstatnou část české veřejnosti nikoli naše, ale cizí.

Déle než desetiletí už trvá barbarskými metodami vedená krvavá trestná výprava Spojených států proti Afgháncům. Statisíci obětí a miliony uprchlíků byla zaplacena trestná výprava Washingtonu proti Iráku, která rozhodně nepřinesla regionu stabilitu a bezpečnost. V neposlední řadě i bombardovací výprava letectva NATO, která přispěla k devastaci a rozvratu Libye, nebyla naší válkou. Čeští občané jsou politickými elitami a médii i zahraničními protektory přesvědčováni, obdobně jako za Rakouska, že prý jde o bohulibé trestné výpravy, o »naše války«. Není tomu tak. Ty války neučinily svět bezpečnějším. Přinesly a přinášejí ohromné počty obětí, ukazují nás jako moderní barbary a eskalují nová rizika. Ty války nejsou naše a je nutné to důrazně a jasně říct.

Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)

publikováno 5. 8. 2014 v deníku Haló noviny