Číšnici jsou slepí
Hosté kavárny Potmě přispěli na dobrou věc. Peníze, které zde utratili, jsou určeny fondu Světluška, který pomáhá nevidomým. Někteří lidé si neuměli ani představit, jak taková kavárna funguje: “Chtěla jsem si dát kávu, ale bála jsem se, jak mi ji bude číšník v takové tmě servírovat. Moje kamarádka byla naopak zvědavá, nebála se a teplou kávu si objednala. Já se pak zastyděla. Číšník tuhle objednávku zvládl skvěle. Hrnek s kávou ji přímo vložil do dlaní a ona ho pak už neodložila,“ ocenila umění slepé obsluhy zákaznice Petra Římanová z Brna.
Někomu se může zdát posezení v takové netradiční kavárně drahé, ale hosté tím tak přispěli na dobrou věc a zároveň si kromě nevšedního zážitku odnesli také hrníček nebo skleničku. První nápoj, bez ohledu na to, jestli si host objednal kávu, čaj nebo juice, stojí vždy 100 korun českých. Každý další pak třicet korun.
Nevidomá Jana: Není tak špatné být slepá. Někdy je lepší ty věci, co se dnes dějí nevidět
Jana z Brna je také slepá, ale do kavárny přišla podpořit své kolegy. Jako nevidomá moc dobře ví, jak těžké je nalézt pracovní uplatnění: “Díky svému postižení mám velmi omezené možnosti, kde mohu pracovat. Často také narážím na soucit ostatní, který mi není moc příjemný. Není moc činností, kterým se mohu věnovat, ale nějaké přeci jen jsou. Jenže lidé mají, ať dělám cokoliv, mají obecně pocit, že jsem chudák a že vlastně nic nezvládnu. Být slepé je strašné, ale já se tak narodila, nic jiného neznám, tak mi to tak strašné nepřijde. Znám i jiné lidi, kteří přišli o zrak v důsledku úrazu, zhoršující se oční vady a podobně. Přijít ze světla do věčné tmy, je pro ně velmi těžké. Musí na vše, na co dříve spoléhali, zapomenout a naučit se žít úplně jinak. Všechno se učí od znova, dovedu si představit, jak jim musí chybět všechna ty věci, o kterých já jen slyšela, ale oni je skutečně zažívali, přišli jim možná dokonce i tak samozřejmé. Třeba slunce. Já nic z toho nikdy neviděla, pro mě je život ve tmě přirozeností. Co oči nevidí, srdce nebolí, znáte to. Nevím, o co vlastně přicházím, když od narození nevidím. A je to tak lepší. I když myslím, že v dnešní době, by někteří lidé také nejraději nic z toho, co se děje neviděli,“ žertuje Jana.
Zatímco ostatní po odchodu z autobusu oslepilo slunce, Jana rozdíl nepoznala. Ale měla radost, že podpořila lidi jako je ona sama.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Irena Ševelová
