Na začátku rozhovoru se mluvilo o výročí konce druhé světové války a o tom, zda nám nyní nehrozí nějaký válečný konflikt. „Jako dítě jsem se obával Německa, z té strany již dávno nic nehrozí. Jako dospělý jedinec jsem naplno zažil válečný útok Sovětského svazu, tedy Ruska, a odtud je teď nebezpečí velké,“ uvedl.
Část české společnosti minimálně smýšlením kolaborovala s okupanty celých 40 let
Na otázku redaktorky Jany Machalické, jak je možné, že část české politické reprezentace takové nebezpečí ignoruje, když například Poláci vidí ruský imperialismus jasně, odpověděl: „V Polsku to bylo vždycky jasně vyhraněné. Básník Cyprian Norwid napsal, že krvavé povstání proti Rusům každých pětadvacet let je tradicí polské společnosti,“ konstatoval s tím, že u nás byla společnost rozdělena. Jedna část podle něj minimálně svým smýšlením kolaborovala s okupanty, a to ne dvacet, ale celých čtyřicet let. „Ruský vliv tady byl silný už od roku 1948. I když tu nebyli vojensky přítomni, naši společnost manipulovali skrze policejní a vojenské poradce,“ vysvětlil svůj názor na tento problém s tím, že v současnosti jde tedy pouze o pokračování vnitřního konfliktu společnosti, který ještě nebyl zažehnán.
Otec musel splácet stroje, které mu zničili komunisté
Zavzpomínal také na osud svého otce, který měl před rokem 1948 malou fabriku na vydělávání kůží a kožešnictví. Komunisté mu vše znárodnili. Rok předtím koupil nejnovější italské stroje na zpracování kůží, které komunisté po znárodnění odvezli do šrotu. Protože ale jako kožešník byl uznávaným odborníkem, dovolili mu dál pracovat v oboru. „V roce 1968 si ho státní kožedělný a kožešnický podnik Kara pozval jako poradce a on zde zjistil, že jejich vybavení se ještě zdaleka nedalo srovnat s těmi jeho stroji, které mu komunisti na začátku 50. let předepsali k náhradě, protože prý měl jako odborník jejich zničení zabránit,“ uvedl Oslzlý s tím, že jeho otec stroje splácel skoro dvacet let třetinou svého platu.
Nepodepsali jsme Antichartu. Přesto nás nezakázali
V roce 1976 se stal uměleckým šéfem Divadla Husa na provázku a už o rok později se toto divadlo dostalo do vážného ohrožení, když odmítlo podepsat Antichartu. A co tuto divadelní scénu zachránilo před zákazem? Prý to byla extrémně vysoká popularita. „Prostě jsme rozšířili, že nás chtějí zakázat, což bylo po odmítnutí Anticharty reálné,“ vysvětlil s tím, že se o tom začalo hovořit v různých klubech a radikálnější studenti uvažovali o demonstraci na podporu divadla. „A oni tam měli své fízly,“ naznačil Oslzlý, že komunistická moc se mimo jiné možná zalekla studentských protestů. Pomohly také úspěchy na Západě. „Po úspěchu v Nancy jsme měli také renomé v cizině. Nakonec poznali, že zavřít nás by nebylo jednoduché, a po složitých jednáních jsme se stali experimentálním souborem Státního divadla – a zachránili se.“
Když mu zakázali studovat střední školu, vážně uvažoval o sebevraždě
Zavzpomínal také na dobu svého mládí. Když mu komunisté zakázali studovat střední školu, byl to prý pro něj takový šok, že chtěl reálně spáchat sebevraždu. Naštěstí mu v tom rodiče zabránili.
Vysvětlil také svůj pohled na demokracii a na totalitu. „Demokracie není džunglí, ale je přirozeným prostředím s nejrůznějšími riziky, kdežto totalita nesvobodou v kleci s falešnými jistotami,“ řekl.
Do USA neemigroval kvůli rodičům
Přiznal také, že v prosinci roku 1968 měl skutečnou možnost emigrovat. Tedy byl v Londýně na pozvání největšího evropského hippieského uměleckého centra Arts Lab. Pak získal spolu s dalšími divadelníky angažmá v mezinárodním divadelním klubu, kde měli úspěch a kde hráli celý měsíc. Následně dostal nabídku angažmá do New Yorku i s tím, že by mu byla zaplacena škola angličtiny. „Zvažoval jsem to, možná jsem dnes mohl být americkým hercem a divadelníkem, ale pak jsem to zavrhl… Především jsem si neuměl představit, že bych už neviděl své rodiče,“ vysvětlil, proč nakonec zůstal v Československu.
Havel by chtěl, aby byli imigranti zachraňováni
Řeč přišla i na osobnost Václava Havla. Na něj prý často vzpomíná. Za jeho života prý pro něj bylo vždy důležité vědomí, že s ním bude mít možnost vše probrat. „Po jeho smrti se pro mne stalo útěchou, když jsem si uvědomil, že skrze jeho myšlenkově bohaté dílo s ním můžu být i nadále v živém intelektuálním styku,“ uvedl s tím, že jej často napadá, co by si v současnosti asi Havel myslel. Na otázku, co by si tedy myslel o tématu těchto dní, o běžencích z Afriky a Blízkého východu, uvedl, že by vycházel ze svého humanistického postoje, takže by se zasazoval o to, aby byli imigranti zachraňováni. „A zároveň by systémově přemýšlel, jak jim pomáhat, až nebudou v ohrožení života,“ dodal.
Petr Oslzlý se narodil v roce 1945. Komunisté mu kvůli jeho původu zakázali studium, vyučil se proto kovomodelářem. Teprve v roce 1968 absolvoval divadelní vědu a dějiny umění v Brně. Od roku 1972 byl dramaturgem Divadla Husa na provázku a několikrát i jeho uměleckým šéfem. Ve druhé polovině 80. let organizoval tajné bytové semináře Podzemní univerzita. Byl zakládajícím členem Občanského fóra. V letech 1990–1992 působil jako poradce a asistent prezidenta Václava Havla. Od roku 1993 je ředitelem Centra experimentálního divadla.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
