Soudci nedodržují soudcovský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Z toho jednoznačně plyne: Soudce se může ke každému sporu vyjádřit pouze jednou. Jestliže jednou vysloví své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit, protože by ho změnil na pokyn či žádost někoho třetího. Rozhodl by závisle, a tím porušuje svůj slib.
Soudci někdy ignorují, že rozhodnutí musí být pravdivý výrok. Spravedlivé rozhodnutí je takové, které je pravdivé k oběma stranám sporu. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Co soudce odebere jedné straně sporu, musí přidělit druhé straně. Opakem pravdy je lež (čili nepravda). Spravedlivě rozhodovat se soudci naučili už v antické době. Soudce hledá pravdu v žalobě, nikoliv v zákonných předpisech. Zákony mohou být pokřivené. Pouze morální úroveň soudce je zárukou spravedlivého výroku.
Rozhodnutí soudu musí být obdobné v obdobných případech, bez ohledu na to, který soud případ řešil. Nové případy mají řešit soudy, které se danou problematikou zabývají, bez ohledu na místní příslušnost žalovaného. Právní předpisy a soudci nepřesně vykládají termín „Zákonný soudce“. Totalitní systém vložil do předpisů, že se „zákonný soudce“ určuje podle místa bydliště žalované strany. Ústava ČSR z roku 1920 praví: „Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.“ V případě, kdy se pachatel zase dopustí nepravosti, musí ho opět soudit stejný soudce. Musí vzít na vědomí jeho předcházející provinění. To je také logické vysvětlení termínu „zákonný soudce“. Soudce, který odsoudil pachatele, stává se jeho zákonným soudcem. Nemůže nastat případ, že provinilec je současně souzen v několika místech republiky.
Ústava (článek 82) nařizuje: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Žádný soud nemá právo nařizovat jinému soudu. Ani soud odvolací (druhého stupně) nesmí ohrožovat rozhodnutí soudu prvního stupně. Každý soud musí samostatně rozhodnout o předmětu sporu. Odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí soudu. (Soud nesmí používat termín „závazný právní názor“. To je výmysl totalitní justice, umožňující měnit rozhodnutí soudce. Ta rozhodovala na základě „vědeckého poznání, že dělnická třída zvítězí na celém světě“. Proto je stav justice tristní.)
Soudci někdy soudí podle předpisů, které jsou uvedené v Občanském soudním řádu. Ten soudcům dovoluje, aby některé předložené důkazy ignoroval. Proto je třeba přikázat soudcům, aby se vyjádřili ke každému důkazu, který je uvedený v žalobě.
Základy demokratického státu spočívají na vzájemném uspořádání vztahů mezi mocí výkonnou (prezident, vláda, policie, armáda), mocí zákonodárnou (Poslanecká sněmovna, Senát) a mocí soudní.
Soudní moci se musí podrobit každý účastník sporu, samozřejmě i stát. Soudní ochrana občanů před zvůlí státu je v demokratických státech samozřejmá. Hnutí ANO mělo takový závazek ve volebních slibech již v předcházejících volbách do Parlamentu: "Pro důvěru občanů ve stát je klíčová spravedlnost. Soudy tu nesmějí být pro soudce a advokáty, ale pro občany. Zasadíme se o zrychlení nekonečných soudních stání a o vymahatelnost práva. A soudní procesy se nesmí táhnout neuvěřitelných 10 nebo 15 let." Hnutí ANO je již druhé období ve vládě, ale slib občanům zůstává slibem.
Naši poslanci v Parlamentu vyšetřují (což je povinností moci výkonné) a výkonná moc ignoruje nestranné a nezávislé rozhodnutí moci soudní. Státní zástupci se neustále odvolávají proti rozhodnutí soudů.
Dochází ke zjevnému porušování Ústavy. Někteří zákonodárci to možná nechtějí vidět, protože stávající systém jim umožňuje zasahovat do moci výkonné, a tím ovládat přísun finančních prostředků jak pro jednotlivé strany, tak také pro některé "občany s právnickým vzděláním".
Státní zástupci nyní podléhají ministru spravedlnosti a neuznávají princip hierarchie. Z toho titulu se někteří domnívají, že mají právo zasahovat do soudního řízení. Nepatří mezi soudce, ale zasahují do nezávislého rozhodování moci soudní. Přisvojili si pravomoc zasahovat do všech soudních sporů, obracet se přímo na Sněmovnu a úkolovat poslance. Ústava takovou pravomoc státním zástupcům nikde nepřidělila. Prezident Zeman v případě Tluchoř připustil tento postup.
Státní zástupci jsou státní úředníci, kteří ve sporech občan nebo instituce versus stát, mají zatupovat stát. Do sporů občan versus občan, nebo občan versus instituce nemá stát právo vstupovat. Není účastníkem řízení. To je zasahování moci výkonné do moci soudní.
Státní zástupci musí podléhat ministru vnitra. Mají dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázáni mlčenlivostí, a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých skutečností. Musí platit hierarchie v pravomocích jednotlivých státních zástupců. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, odvolání musí řešit nadřazený státní zástupce. Do sporů, ve kterých není stát účastníkem řízení, nesmí státní zástupci vstupovat. Vláda by měla institut Státního zastupitelství přeřadit z Ministerstva spravedlnosti do Ministerstva vnitra.
Z činnosti vyšetřovací komise při Poslanecké sněmovně nemohou vzejít žádné použitelné výstupy. Poslanci a senátoři mají diskutovat o tom, jak je možné, že moc soudní selhává (kauzy Parkanová, Rath, H-Systém, spadlý most ve Studénce, atd) a hledat způsob, jak ukončit vládu všehoschopných právníků.
Soudcům je třeba připomenout literu Ústavy a soudcovský slib. Zákonné předpisy musí soudci brát v úvahu podle jejich důležitosti. Stačí k tomu třeba toto upřesnění:
§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:
(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),
(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.
§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.
§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.
§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce a rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.
Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.
Státní zastupitelství respektuje hierarchii a náleží do ministerstva vnitra. Právo na odvolání, nebo dovolání má pouze v těch případech, kdy je stát účastníkem řízení. Do soudního řízení mezi jinými subjekty, nesmí stát zasahovat.
Ekonomický přínos navržených kroků by byl značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená jak pro stát, tak pro občana.
O bezúhonném občanovi nemůže nikdo hovořit, že je trestně stíhaný, pokud o tom nerozhodl soud. Všehoschopní právníci vsugerovali občanům, že lze veřejně pomlouvat bezúhonné občany. Soudci by měli dokázat, že dodržují literu Ústavy. Tím, že plní přání prezidenta, to rozhodně nečiní.
Pravda musí být kriteriem spravedlnosti. Jestliže prezident tvrdí nepravdu, soud má odložit patřičné rozhodnut na dobu, kdy mu vyprší prezidentský mandát. Ústava bere prezidenta jako nejvyššího představitele moci výkonné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
