Karol Hrádela: Bojujme za to, co je skutečně důležité. Politické hrátky naší zemi nepomohou

Dopady pravicových vlád s ministrem Pospíšilem na běžné občany nás ještě dlouho budou provázet. Ptejme se například, proč jejich vlády dopustily, že místo kvalitních soudců přísedících často rozhodují soudci-důchodci, kteří jsou rádi v kontaktu s kýmkoliv. Zatímco v minulosti přísedící pobírali odměnu větší či alespoň rovnou průměrné mzdě, dnes de facto na službu státu doplácejí a mají z toho i problémy v rodinách. O právu jako přísedící čím dál více tak rozhodují profesionálové či státní úředníci resp. zaměstnanci obcí místo lidí, kteří chtěli hájit spravedlnost a dokázali vnášet do rozhodování i laický prvek a lidskost s praxí. Nepřekvapuje mne, že přísedící odcházejí, když musí živit rodiny a nemohou si dovolit dotovat stát. Snaha ombudsmana Otakara Motejla řešit diskriminaci přísedících a chránit laický prvek v justici vyšla na prázdno. Nebyly to snad právě pravicové vlády, které chtěly likvidovat obtížně ovladatelný prvek lidskosti v naší justici- přísedící.

Nesvědčí o tom dopis náměstka mistra spravedlnosti Pospíšila z 2. 1. 2009 v této věci ombudsmanovi?

Pokud by vůbec měla nějaká vyšetřovací komise být, tak spíš k tomu, jak jsou chráněna základní práva občanů - ne slovně, to umíme, ale proč se obhájci začínají bouřit proti nerespektování základních lidských práv.

Proč mne jako obhájce nepřekvapí, že kolegové napsali:

"Založili jsme Unii obhájců. Založili jsme ji proto, že se, převážně jako obhájci, ale nikoliv jen ve „svých“ klientských věcech, setkáváme s postupy orgánů činných v trestním řízení, k nimž máme vážné odborné výhrady.

Založili jsme Unii obhájců, protože v demokratickém právním státě má být potřeba každé represe, každého mocenského postupu posuzována v kontextu se stejně naléhavou potřebou respektu k lidským a občanským právům. Poněkud zjednodušeně řečeno, represe a občanská práva mají být v rovnováze.

Založili jsme Unii obhájců, protože máme intenzivní pocit, že přesně toto u nás momentálně chybí. Pomyslné vahadlo (kyvadlo?) se naklonilo trvale a značně na stranu represivních složek, což je problém sám o sobě. Možná ale ještě horší je, že se tak děje za obdivu nemalé části veřejnosti, medií a jak už to v takových případech bývá, i řady politiků."

Proč mne s ohledem na vývoj několika posledních let již nezaráží, že například jeden z nejlepších českých právníků exkancléř Václava Havla doktor Lžičař například řekl: "Rozhodl jsem se, že se občanskému právu přestanu věnovat, protože to je obrovské riziko. Při jedné návštěvě na Ministerstvu spravedlnosti jsem si pročítal jejich věstník. Měl tam úvodník současný ústavní soudce Jaromír Jirsa. V něm jsem si s hrůzou přečetl, že se stále více dostáváme do stavu právního chaosu a marasmu. Soudci nejsou schopni vnímat právo komplexně. Tak co mohou chtít po obyčejném občanovi? Vždyť se říká, že neznalost zákona neomlouvá." Nedivím se mu. Znám klienty, kteří opustili kvůli našim zákonům ČR s tím, že mohou investovat jinde. Konec konců, když sněm České advokátní komory požádal o odročení účinnosti občanského zákoníku, nikdo nejvyšší orgán všech advokátů nevzal vážně a tvrdilo se, že jich tam bylo málo. Byli tam ti, kterým záleželo na budoucnosti.

Pouze kritika hazardu s budoucností našich občanů v důsledku legislativy pravicových vlád se pravicově orientovaným politikům a jejich věrným spolupracovníkům v médiích nelíbila.

Nerozumím tomu, jak je možné, že je judikatura tak rozkolísaná, proč nedokážeme často odhadnout, jak soudy dopadnou, jak je možné, že soudy prokazatelně mnohdy postupují k různým lidem různě a nemám na mysli specifika jejich duševního stavu či věku. Jak se může stát, že stížnost na předsedkyni soudu postoupí krajský soud k vyřízení této předsedkyni? Proč upozorňování na možnou trestnou činnost nejen mně připadá jako házení hrachu na zeď a ne jako seriosní podnět státnímu zastupitelství k plnění jeho elementárních funkcí?

Místo řešení zásadních problému v justici čteme o soudcovské samosprávě, o novém zákonu o státním zastupitelství atd., ale základem všeho je přece obyčejná lidská spravedlnost a slušnost a plnění základních povinností představiteli státu a ne to, aby někdo z ústavních činitelů rozhodoval o sobě či svých spolupracovnících. To, jak je tvořena struktura státních orgánů, přeci neznamená, že se tím odstraní chaotičnost a pošlapávání lidských práv.

Nemohu se smířit s tím, že vznikají vážná podezření, že někteří kvůli špatnému výkonu spravedlnosti nežijí jako běžní občané. Co si máme myslet o kauze muže, bývalého policisty, který tvrdí, že něco na něj bylo nastrčeno a pak spáchá sebevraždu. Kdo vysvětli otci, který přišel o syna, že syn nesprávně jednal a nepochopil svoji vinu a že neměl pravdu, když dle otce: „Ztratil víru ve spravedlnost. Napsal, že nepůjde sedět do vězení za něco, co neudělal. Skálopevně jsem přesvědčen, že do toho spadl. On nemlčel, to byla jeho největší chyba a zjevně někoho řízl do prstů,“

Co si máme myslet o tom, že je někdo odsouzen pro vraždu a až nejvyšší soud upozorní na zásadní chyby procesu? Jak je možné, že se tvrdí, že obžalovaný nepotřebuje mít možnost vypovídat za účasti obhájce, protože by to protahovalo soudní řízení, když by soud počkal v pátek odpoledne půl hodiny. Místo toho stanoví státem ustanovenému obhájci čas k dostavění se na soud, za který je technicky nemožné dojet na soud. Jako obhájci známe řadu případů, kdy se stydíme, že jsme právníci.

Dodnes nedokáži vysvětlit studentce, jejíž zastupování jsem převzal po kolegyni, která nechápala co se na soudech děje, že byla odsouzena. Ptá se mne: „Proč, když uvádím, jak to mohlo být, se tím nikdo nezabýval. Odsoudili mne proto, že jsem se nepřiznala a chtěla spravedlnost a očistit své jméno.“ Odmítla tzv. odklon, tj. možnost, že by se přiznala a nic se jí nestalo. Dokonce i v hlavním líčení státní zástupce na tuto možnost upozorňoval. Ta naivka si myslela, že v naší společnosti se hájí zájmy spravedlnosti. Již se poučila. Škola se jí prodloužila o rok, protože místo studia a práce musela ještě dělat veřejně prospěšné práce, přišla tak jako sirotek o pár desítek tisíc. Již nevěří ve spravedlnost a v to, že státní zástupci a soudci i ji hájí.

Nedávno mi odsoudili klienta nejen na 4 roky nepodmíněně. Přijde s rodinou o střechu nad hlavou, živí 5 lidí. Do konce života nebude nic mít. Chápal bych to, když by se soudci vypořádali s argumenty obhajoby. Odsouzení obžalovaného není nic mimořádného a advokáti se s tím umí vyrovnat. Slyšet, že se neprokázalo to, co tvrdí obhajoba, a přitom odmítnout obžalovanému provést důkazy, nechat o obžalovaném rozhodnout soudce z jiného soudního oddělení, nechat v jeho věci rozhodovat na soudě v prvním stupni deset různých lidí, bránit mu v přístupu k důkazům atd., to vyžaduje velmi silný žaludek.

Právo u nás dostává často za vyučenou. Jako advokáti na to upozorňujeme. Zajímá to však naše politiky či pravici, která se chce nyní zabývat relativní marginálií dokonce ustanovením vyšetřovací komise? Tím netvrdím, že směrem ke spravedlnosti není co šetřit. Spíše naopak.

Místo peněz do justice dáváme peníze z veřejných zdrojů na různé tzv. obecněprospěšné společnosti. Zrovna dnes zveřejnily sdělovací prostředky, že jedna z nich, která v minulosti obdržela několik milionů z veřejných zdrojů, dala trestní oznámení na jednu z parlamentních stran. V minulých senátních volbách statutární ředitel jiné obecně prospěšné společnosti, která obdržela desítky milionů z veřejných zdrojů, tvrdě podporoval jednoho senátního kandidáta. Dokonce ten, kdo této organizaci předem odmítl poskytnout informace o své kampani, byl veřejně hodnocen jako netransparentní. Jaksi se opomenulo uvádět, že tento podporovaný kandidát a teoreticky i možný příjemce nejtajnějších informací o volební kampani protikandidátů je její spoluzakladatel a bývalý statutární představitel. Veřejné prostředky se často vynakládají na pofidérní politické cíle místo na ochranu našich občanů a jejich základních práv.

Chraňme občany a bojujme za to, co je skutečně důležité. Politické hrátky naší zemi nepomohou. To platí i o vytvoření vyšetřovací komise ve věci Fajád.