Marek Řezanka: Jak se po válce volá…

Velmi blízko k blýskání (rozhodně ne na lepší časy) bylo v době tragického stoletého výročí od vypuknutí první světové války. Ale k bouři se schylovalo mnohem dříve – vlastně už když G. W. Bushovi prošlo nesmyslné nálepkování v podobě tzv. Osy zla, kam byl zařazen i Írán.

Od 11. 9. 2001 jsme vychováváni v duchu pohádky o „střetu civilizací“. Byly zde vážné snahy vedení USA obvinit z těchto útoků S. Husajna – a i když to nevyšlo, byl Irák stejně na základě smyšlených a vykonstruovaných důkazů napaden.

Plody dračí setby sklízíme dodnes. K tomu se přidaly rozvrácení Libye či snaha Západu odstavit od moci B. Asada - a to doslova za jakoukoli cenu, tedy i za cenu vzniku stvůry s názvem „Islámský stát“.

V poslední době jsme pak byli svědky dvou atentátů s podobným počtem obětí – nejprve v Ankaře – a následně v Paříži. K prvému došlo 10. 10., ke druhému (jednalo se o sérii útoků) následně 13. 11. 2015.

Všimněme si řady otazníků, jež se vznášejí jak nad atentáty v Paříži, tak v Ankaře.

Paříž jako zlom? (Postřehy Václava Bláhy)

„Zneužívají, znečišťují, vydělávají! V ohrožení je společnost a podnebí,” hlásal jeden z transparentů před klimatickým summitem. Jak bude na demonstranty, jež rozháněla policie, nahlíženo? Jako na teroristy, kteří představují bezpečnostní riziko? Pro kohopak? Pro ty, kdo stojí za neúnosnou situací, která vedla například k požárům indonéských lesů?

Vraťme se však k útokům v Paříži.

Václav Bláha se ve své stati Paříž a Sýrie 2015: Válka klepe na dveře zabývá událostmi, které útokům předcházely: Třicátého září 2015 zahájilo Rusko nálety na tzv. Islámský stát. Téhož dne bylo Rusko obviněno USA z útoků na syrské rebely podporované CIA. Druhého října 2015 francouzská média předpovídala, že si Francie prožije své „jedenácté září“. Šestého října 2015 vyzval americký stratég Zbigniew Brzezinski k ještě více konfrontační politice vůči Rusku v Sýrii. Sedmadvacátého října 2015 americký ministr obrany Ashton Carter oznámil, že Pentagon zvažuje pozemní operace v Sýrii a Iráku, prý proti IS. Čtvrtého listopadu 2015 zástupci 9 evropských zemí požádali o trvalou vojenskou přítomnost NATO kvůli údajné agresivní politice ze strany Ruska. Pátého listopadu 2015 bylo oznámeno francouzskou Radou ministrů, že letadlová loď Charles de Gaulle bude vyslána do Perského zálivu, údajně proti IS. 11. listopadu 2015 saúdský ministr zahraničí sdělil, že syrskou krizi vyřeší pouze odchod prezidenta Asada. 13. listopadu 2015 ráno došlo v Paříži ke cvičení pro případný scénář teroristického útoku, kterého se účastnili záchranáři, zdravotní personál, policie a hasiči.

V pátek třináctého listopadu 2015 prezident Francie ve svém projevu oznámil, že se ví, kdo je viníkem, zatímco vyšetřovatelé teprve události rekonstruovali. IS se přihlásil k útokům později.

V. Bláha dále píše: „Dlouhodobě je hlavním cílem na Blízkém východě Írán, kterého je Sýrie spojencem. Proto se ji Západ se svými spojenci snaží odstranit pomocí subverze. Přímým napadením jednoho z těchto států může vzplát na Blízkém východě válka s globálními nedozírnými následky. Jistě stojí za zmínku, že po válce s Íránem dlouhodobě volá Dick Cheney.“

Podivuhodná liknavost?

„Stát, který má informace i o tom, kudy letí pták, a ví o každém mávnutí jeho křídel, není schopen zabránit masakru v centru Ankary?“ táže se velmi příhodně Selahattin Demirtas, předseda opoziční strany HDP. Ta se podílela i na pořádání manifestace desátého října.

Dodal, že podle zdrojů HDP je počet obětí vyšší, než se uvádí. Hovoří o 128 obětech. Vláda se proti obvinění okamžitě ohradila.

K útoku se podle vládních představitelů nikdo nehlásil. Premiér Ahmet Davutoglu však uvedl, že hlavními podezřelými jsou stoupenci Islámského státu, Strany kurdských pracujících či zakázané extrémně levicové Revoluční strany pro lidové osvobození.

Výbuchy v Ankaře zazněly před plánovanými mírovými protesty, které svolala odborová Konfederace pracovníků ve státních službách společně s dalšími levicovými organizacemi. Účastníci této akce chtěli protestovat proti narůstajícímu násilí mezi tureckou armádou a kurdskými separatisty.

Pokud by turecká vláda podezírala z útoků Islámský stát, nebylo by namístě podpořit ruské jednotky proti Islámskému státu bojující?

Turečtí představitelé se ovšem nějakým vyšetřováním nezdržují. O viníkovi bylo jasno jaksi předem.

Zasaženy a zničeny byly podle turecké armády pozice PKK (Strana kurdských pracujících) v oblastech Metina a Zap na severu Iráku. Už 10. 10. turecké letectvo zaútočilo na pozice PKK v provincii Diyarbakir, přičemž údajně zemřelo 49 lidí.

Cui bono?

Ptáme-li se „Cui bono“ – v čí prospěch, nemůžeme si nevšimnout, že Turecko dlouhodobě postupuje proti Kurdům. Ostatně, podobně postupují izraelští představitelé vůči Palestincům. Současně je důležité dodat, že žádný národ ani žádné etnikum nejsou homogenní. Je tedy třeba odsuzovat ty politické frakce – na všech stranách, které tíhnou k terorismu a násilí. V žádném případě ovšem nelze ospravedlňovat agresi vedenou proti většině, jež touží žít důstojně a v míru.

Například bychom měli zaregistrovat, že v nedávné minulosti „Turecko předalo šest zraněných kurdských bojovníků syrské větvi Al-Káidy an-Nusrá“, jak uvedly v prohlášení YPG (Lidové obranné jednotky). Islamisté z an-Nusrá stejně jako organizace Islámský stát usilují o vytvoření v chalífátu.

Za pozornost stojí mimo jiné též ekonomická podpora tzv. Islámského státu.

Dvojí metry v deklarované podpoře…

Karel Schwarzenberg se na jednu stranu tváří jako přítel Kurdů, na stranu druhou ovšem neváhá podporovat síly, které proti Kurdům stojí – a to zcela nepokrytě.

„…Navíc se objevily zprávy, že Američané v touze dostat Turecko na svoji stranu, jak v boji proti Asadovi, tak proti IS, údajně s útoky na Kurdy tiše souhlasí. Je-li tomu tak, jde o nejhorší zradu, které jsme v posledních letech byli svědky. Je to zrada vůči našim spojencům a spolubojovníkům proti Islámskému státu, kteří byli vražděni nejen IS, ale i jinými extremisty. Je-li toto dílo Západu, tak můžeme jen vzpomenout na velkého francouzského politika knížete Talleyranda, který o jednom z Napoleonových skutků prohlásil: „Je to horší než zločin, je to blbost.“ Toto je bohužel oboje.“

O zradě již K. Schwarzenberg ovšem nehovoří v souvislosti s „Dudajevovým praporem“, oddílem čečenských džihádistů, s nimiž bojují islamisté i z jiných kavkazských oblastí, ale k nimž se přidali i Ukrajinci.

Zatímco naše „nová levice“ bude tleskat Schwarzenbergově větě: „Jsem zhnusen, když se z obětí dělají vrazi“, již se nikdo nebude příliš zabývat, nakolik se počínání zmíněného politika s uvedenou větou slučuje. Připomíná mi to pohádku Sůl nad zlato, kde král řeší čistě verbální projev svých dcer (jako co ho mají rády), aniž ho porovnává s tím, jak se o něho skutečně starají.

Odtržení vysloveného od reálného chování původce výroku je nebezpečné. Vyslovenému totiž čím dál více lidí přestane věřit, i kdyby byl výrok stokrát pravdivý.

Nehoda, náhoda – nebo dohoda?

Bylo sestřelení ruského SU-24 náhodné?

Sestřelení ruského bombardéru připomíná vše, jenom ne nehodu či náhodu. „Pokud turecké stíhačky od soboty létají nad severem Sýrie, pravděpodobnost, že se „incident“ se sestřelením ruského bombardéru udál nad Sýrií, jen sílí. V době, kdy turecká parlamentní opozice i západní mainstream přiznávají, že právě turecká tajná služba spolupracovala na chemických masakrech v Sýrii, které měly být připsány Bašáru Asadovi a měly vést k americké intervenci do Damašku, by takový „false flag“ nebyl ničím divným.“

Pokud se turecká strana odvolává na nějaká pravidla, měla by je sama dodržovat. Podíváme-li se ovšem na incident v roce 2012, zjistíme, že se ze strany Turecka jedná o čiré pokrytectví.

„Ruské letadlo Su-24 sestřelila raketa vzduch-vzduch, kterou vypálil turecký stíhací letoun F-16," poznamenal Vladimir Putin.

Dodejme, že po atentátech v Paříži byl aktivován článek 42.7 – tedy něco ve smyslu hesla tří mušketýrů: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Konají se všechny ty tanečky jenom proto, aby bylo Rusko zataženo do války?

„Je to vážná situace. Je to situace, která si žádá, abychom byli všichni opatrní a přispěli ke zklidnění," prohlásil Stoltenberg. Jinými slovy se NATO snaží vše zamést pod koberec.

Jedna černá ovce, nebo černá organizace?

Shrňme si nyní důležité otázky ohledně sestřelení ruského bombardéru Su 24:

Kde byl vlastně letoun sestřelen (v jakém vzdušném prostoru)?

Kolikrát a zda vůbec byli piloti varováni?

V rozmezí jakého časového úseku tato varování zazněla (v případě, že vůbec zazněla)?

Jednalo se o separátní akci Turecka bez vědomí NATO?

Kdo z této situace může těžit?

Odpovědi nechám na každém čtenáři. Za základ považuji tyto otázky si vůbec položit. Obávám se ale, že sestřelení ruského letounu bude vyšetřeno asi se stejnou pečlivostí jako sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou nebo bombardování Lékařů bez hranic v Kunduzu.

Svůj hněv bychom ale primárně neměli zaměřit na Turecko, jakkoli v celém dramatu svou nezanedbatelnou roli hraje.

„Při pohledu na výše uvedená fakta se nelze vyhnout názoru, že islamizující se extrémně nacionalistické Turecko představuje z dlouhodobého hlediska pro Evropu a evropské obyvatelstvo větší ohrožení než ISIL, který se může pod vojenským tlakem Ruska, Francie, vojáků prezidenta Asada a Kurdů rozplynout (a následně zformovat s podporou Saúdské Arábie v jiné zemi).“ M. Koller – a není zdaleka sám - se zde snaží navodit dojem, že v jinak funkční a potřebné organizaci NATO se našla jedna černá ovce, jíž je třeba se zbavit. Tak ovšem realita nevypadá.

Nezapomínejme na bombardování nemocnice v Kunduzu, jež je válečným zločinem. Lékaři bez hranic jsou přesvědčeni, že nemocnici bombardovaly síly NATO vedené Američany. USA sdělily, že incident vyšetřují. Podle NATO vyšetřování potrvá řádově dny. Vyšetřovatelem je tedy sám obviněný – velmi zajímavá situace.

Toto již pan Koller nezmiňuje, podobně jako nerozebírá bombardování Bělehradu v roce 1999 či dění na Ukrajině nebo v Libyi. Nezabývá se otázkou, kdo je úhlavním nepřítelem NATO a proti komu je primárně tato organizace zaměřena.

V. Bláha upozorňuje na fakt, že v souvislosti s konfliktem v Sýrii se i v českém prostředí vyrojila řada dezinformátorů, kteří se snaží aktivovat veřejnost pro válečné tažení, které pochopitelně není v jejím zájmu. „Tito dezinformátoři ovládají oba hlavní proudy – stoupence imigrace i odpůrce imigrace. První skupina podporuje imigranty a tvrdí, že islám nevadí a současně štve proti Rusku a Sýrii. Druhá skupina má oproti první jednoznačně konfrontační tón proti islámu jako celku a nekompromisně podporuje Izrael. Její část, která je naoko pro Rusko, pak začne tvrdě bubnovat proti Íránu, který bude bráněn ze strany Ruska. Jejich cílem není hledat pravdu, ale podpořit politiku Západu a být kukaččím vajíčkem v pomyslném košíku aktivismu. Tím v konečném důsledku obě skupiny nabuzují české občany ke stejnému konfrontačnímu cíli Západu s Východem. Nelze vyloučit, že takovýchto dezinformátorů se v současné situaci mohou nechat z ekonomických důvodů zlanařit až stovky a jejich snažení bude na demonstracích a sociálních sítích zřejmé.“

Svalovat veškerou vinu na Turecko s tím – ejhle, je to islámská země – je nesmysl. Turecko není žádným individuálním kůlem v plotě – ale pouze jedním z mnoha kůlů, které plot vytvářejí. NATO se ho zastalo – nevystoupilo proti němu. To mluví za vše.

To však neznamená, že si Turecko své hry nehraje. Jeho představitelé vedou zcela nepokrytou protikurdskou politiku s tím, že nějaký „Islámský stát“ pro něj hrozbou číslo jedna opravdu není.

„Požaduji, aby válka, boje, zbraně a vojenské operace zůstaly mimo tuto oblast,“ pronesl advokát bojující za práva Kurdů Tahir Elçi před svou smrtí ve městě Diyarbakir na jihovýchodě Turecka. Bude jeho vražda řádně prošetřena?

Není jistě náhodné, že k atentátu v Ankaře došlo v době, kdy levice demonstrovala za mírové řešení, ani že byl Tahir Elçi zavražděn ve chvíli, kdy vysílal mírový vzkaz.

Kdo chce válku, posly míru nemůže potřebovat.

Bojujte – ale za co?

Dění v Sýrii až hrozivě připomíná dějiště světového konfliktu. USA, Rusko, Turecko (ale za bukem i Čína s Izraelem), Francie (chystají se Británie s Německem) – ti všichni jsou na scéně znamenající válku. Jsou-li Syřané vyzýváni, aby bojovali za svobodu, mělo by jim být nejdříve v nějakém manuálu vysvětleno, s jakou velmocí po boku se jí dočkají. Uvědomme si, že partikulárních cílů (a současně protichůdných) je v této válce více než dost – a nad všemi pak ční spor zásadní. Jako za „zlatých dobrých časů studenoválečného běsu“ proti sobě opět stojí USA a Rusko – s tím rozdílem, že se navrch tváří jako spojenci. Spojenci se zcela protichůdnými cíli.

Bubny nadnárodních korporací a vlivných finančníků ženou lidi do válek, které nejsou jejich. Do válek, jichž je spousta – ale ani jedna není bojem za posílení občanských svobod a sociálních práv. Bylo by naivní ptát se, proč tomu tak je. Zopakujme si tedy, co je triviální: Stávající systém není humánní ani demokratický. A jeho podstatou není mír. Parafrázoval bych zde známé přísloví o volání do lesa s tím, že jak se po válce volá, tak se potom z války ozývá. Nejsou to ale nadnárodní korporace, kdo potom trpí na bitevních polích – a chcípá pro jejich lesk a slávu.

Závěrem zde zanechám několik svých veršů:

Označit prstem viníka je snadné

pod svícnem tma

pak stačí akorát

zveřejnit cíle

na něž úder padne

Prohloubit sráz

či jámu zakopat?

Připoutat strachem – strategie častá

ten kdo má strach

svých práv se lépe vzdá

Stane se právě, co nemělo nastat

Kdy slepí zří?

Je psáno ve hvězdách…

Nad sudem prachu zápalkou se škrtá

obraz je křivý

poslouží i črta

zloba musí plát

Zloděje chyťte – zloděj často křičí

nejenom doma, také v zahraničí

to není dávno

žádný unikát