Volební výsledky v Řecku jsou v Evropě přijímány různě. Zejména neoliberální kruhy dávají zřetelně najevo své zklamání a znechucení. Slyšíme, jaký že je ten Tsipras komunista a radikál, populista a demagog. Prý slibuje nemožné a chová se nezodpovědně. Je mu předhazována neslušnost, neboť prý nechce platit dluhy.
A každý čestný zodpovědný člověk přece své dluhy platí. Právě tady ale vyvstává jádro pudla – či, jak by řekli jiní – zde je zakopán pes.
Debata totiž není založena na otázce, zda dluhy platit či neplatit, ale podstatou problému je fakt, kdo koho zadlužil – a komu byl následně předložen účet. Syriza poukazuje na fakt, že zbrojařské koncerny, vládnoucí kruhy a spekulanti, jež ke katastrofální situaci výrazně přispěli, jaksi nejdou v čele průvodu těch, kdo mají krvavě platit. Účet byl sice vystaven, ovšem ten, kdo se na něj nyní skládá, není tím, kdo hodoval a popíjel.
Šéfka Mezinárodního měnového fondu, Christiane Lagardeová, již zvedla varovný ukazováček: „V eurozóně existují vnitřní pravidla, která se musí dodržovat.
Nemůžeme vytvářet zvláštní kategorie pro takovou nebo onakou zemi.“
Jistě, zvláštní kategorie se neudělují zemím, ale určitým skupinám a kruhům. Aneb ti, kdo zadlužují nejvíce, dostávají příležitost k dalšímu zadlužování.
Vítězství Tsiprse a Syrizy znamená pro čelné představitele stávající Evropské unie trn v oku. Jednak proto, že se na scéně objevuje hráč, který odmítá pod nátěrem levicovosti schvalovat tvrdé asociální kroky namířené proti většině populace. Za druhé potom pro odlišný pohled na dění na Ukrajině. Syriza odsuzuje stupňované protiruských sankcí jako hrozbu pro celou Evropu. V květnu 2014 na své návštěvě v Moskvě poukázal Tsipras na „demokratický deficit“ Unie a upozornil, že politika EU vůči Řecku a Ukrajině vykazuje podobné rysy s tím, že nepomáhá zdejším občanům. Odsoudil fašistické projevy na Ukrajině a zmínil referenda jako nástroj, díky němuž by ukrajinští občané měli rozhodnout o své budoucnosti. Byli to mj. členové Syrizy, kteří v roce 2014 hlasovali proti asociační dohodě s Ukrajinou v podobě, v jaké byla navržena.
Vítězství Syrizy není pro Evropu hrozbou – naopak, může být pro ni nadějí. V případě, že se jí podaří zavést diskusi o podobě základů, na nichž je projekt sociálně stabilní a mír zabezpečující Evropy uskutečnitelný.
Tato diskuse zatím povážlivě chyběla. Mnozí lidé sice tuší, že takovými základy jen stěží mohou být transatlantické smlouvy omezující práva občanů a posilující zájmy nadnárodních korporací, ale zatím postrádají řešení.
Co ale vzbuzuje naděje, může zároveň v případě selhání vést k velké deziluzi. Otazníky vzbuzuje již sama podoba rýsující se koalice. Může snad autentická levice (která si pouze nenechala obal pro vytunelovaný obsah) vytvořit koalici s krajně pravicovým subjektem? Nepřinese pakt Syrizy s Nezávislými Řeky diskreditaci strany, která slibuje konec „ponížení a bolesti“? Mluví se o společném zájmu zmírnit dopady ekonomických ran na řecké občany. Jenže společný zájem ještě neznamená společné řešení, společná východiska.
Neměli bychom zapomínat na pozici hnědého Zlatého úsvitu, který může posilovat již jen proto, že ti, pro něž je nejhorší variantou Tsiprasova vláda, podpoří právě tento subjekt. Nebylo by to ostatně v naší novodobé historii nic nového pod sluncem.
To jenom na českých školách se bude dávat mechanické rovnítko mezi komunismus a fašismus s tím, že jinak se budeme pozastavovat nad drobnými historickými nepřesnostmi těch, kteří si s jednoduchými rovnítky nevystačí.
Je otázkou, proč pro Syrizu byli Nezávislí Řekové přijatelnější než řečtí komunisté. Nestála snad za úvahu menšinová levicová vláda s tichou podporou právě komunistů? Bála se Syriza rudé nálepky? A nezíská takto nálepku naopak hnědou?
Již proto, že vystupuje proti fašistickým tendencím na Ukrajině, lze očekávat, že bude diskreditována právě jako strana „extremistická“.
Stojíme na křižovatce, která nabízí v podstatě pouze dvě cesty. Jedna vede k posílení občanských práv a demokracie, je neslučitelná s transatlantickými smlouvami a zájmy nadnárodních korporací, klade důraz na sociální stát a humanismus. Druhá znamená vytvoření přísně hierarchizované struktury se silným vůdcem v čele, znamená osekání demokratických principů na minimum, je neslučitelná se svobodou slova a sociálními právy lidí.
Jenom na okraj – je poměrně smutným zjištěním, že kromě českých komunistů je naše politická scéna z vítězství Syrizy rozpačitá. Místo rozborů, co může tato strana znamenat pro podobu (a možná přímo záchranu) Unie, slyšíme, že „dluhy se musí platit“a že zvítězili „populisté, kteří nebudou moci plnit své sliby“.
Čeští komentátoři a politologové budou zdůrazňovat, jak „dnes demokratická levice se svými krotkými recepty bude zákonitě nejen pod tlakem konzervativní politiky, ale i v ohrožení ze strany radikálních levicových populistů, jako jsou španělští Podemos nebo řecká Syriza a že v ohrožení se tak ocitne i evropská demokracie.“ Po těchto řádcích jistě uroní nejednu slzu za Hollanda, který takzvanou demokratickou levici dokázal svými činy zdiskreditovat v obdivuhodně krátké době. A to natolik, že mnozí teď kroutí hlavou, co je na ní levicového a co demokratického. Stejně jako řada Řeků marně dumala nad tím, čím je vlastně levicová takzvaně socialistická strana PASOK.
Teprve čas ukáže, zda se Syriza zařadí do zástupu oněch promarněných a zneužitých šancí, kde se krčí „revoluce pánví a hrnců“, Majdan, ale i volba Hollanda jako „levicového“ politika.
Již proto, že Unie je pacientem, který potřebuje smysluplnou léčbu jako sůl, doufám, že se Syriza nestane jenom dalším placebem. Ponížení a bolest by totiž nabraly na intenzitě – a hnědému přívalu by v cestě nestála již žádná pořádná hráz.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
