Psali jsme:
(Dnešní zprávy připomněly jeden z drastických případů rané fáze církevních restitucí a tak nemohu nezareagovat na tuto přihrávku na smeč. Je to tajemstvím opředený příběh o tom, jak Voršilky dostaly v restitucích skleněnou přístavbu Národního divadla a jak se naší první scéně podařilo si ji po letech koupit ve dražbě za 290 miliónů od neznámé firmy sídlící na Panenských ostrovech. V novinách se o této zaváté stopě jednoho z polistopadových podvodů píše decentně, con sordino: „Počátkem 90. let nedopatřením v zákoně dostal budovu v restitucích Řád sv. Voršily. Ten pak objekt prodal Themosu." Nebylo by na čase zeptat se dnes na ono „nedopatření" Cyrila Svobody, který jako politik, právník a věrný syn katolické farnosti o tom dobře věděl? Ale kdo by se dnes vracel do prehistorie naší šokové hospodářské transformace, kdo by zkoumal zavátou stopu, když už je, není-liž pravda, zase všecko v pořádku? Ukradené se vykoupilo.)
Lidé, kteří myslí v ryze politických, ekonomických a právních pojmech, budou sledování polistopadových stop prohlašovat za ztrátu času. Velice se přitom dovolávají paragrafů. Soudcovo slovo považují za definitivní tečku za složitými, nejasnými, mnohoznačnými kauzami, včetně žalob, které se podařilo presidentskou amnestií navždy vyřadit ze hry. Muži a ženy v taláru přece nerozhodují, kdo má či nemá pravdu, ale jak se učiní paragrafům zadost: vivat iustitia, pereat mundus. Právníkům někdy nedělá potíže přiznat, že sice jde o podvod, korupci, nečestné jednání, ale že osvobozující výrok se přesně drží mantinelů paragrafů. Tuto sofistiku jsme například slyšeli od právníků Vrchního soudu, kteří osvobodili tři poslance za to, že se za úplatek vzdali poslaneckého křesla. Právníci a ideologové naštěstí nikdy nemohou minulost plně držet ve své moci. Ani když si pro své cíle založí dobře placené ústavy a instituce. Lidé si vždy budou klást otázky vymykající se oficiálnímu, vrchostenskému, mediálně nejhlasitějšímu výkladu událostí. Je to věčná svízel Hamletova – otec na hradbách ho nepřestává strašit a vyzývat k potrestání starých zločinů. Víme, že dnes u nás, na rozdíl od předchozích dvou století, větší úlohu hraje zapomnění než paměť a že některé věci už, bohužel, nejde napravit. Naštěstí platí i to, že minulé věci opředené chvalozpěvy a velebením kritické myšlení zbavuje aureoly. Střízlivé ohledávání stop má vždy šanci zbavit je přemíry dobového písku a ukázat, kam vedou.
Můžeme přijmout tvrzení, že listopadové vítězství nad komunistickým režimem vybojovala hrstka statečných jedinců – disidentů, kteří „holýma rukama", silou pravdy a lásky, přiměli držitele moci, aby jim bez jediného výstřelu předali moc? Je v pořádku, když se po převratu někteří z nich vysmívají Gorbačovovi, že se mu nepodařilo sovětskou říši udržet pohromadě? Měli by mu spíš poděkovat – kdyby Reagan měl při vyjednávání za partnera neústupného dogmatika, bůhvíjak by to dopadlo. Můžeme disidenta, který litoval, že se u nás v roce 1948 nenašel generál, který by s komunisty rázně zatočil, považovat za demokrata? Kolik tisíc lidí s hvězdou na klopě i bez odznaku by musel jeho český Pinochet dát postřílet, popravit, uvrhnout do vězení, aby se země mohla dát tou správnou cestou? Můžeme práci miliónů lidí znehodnotit tím, že je zařadíme do šedé zóny? Můžeme lékaře, stavaře, učitele, herce, dělníky a kohokoli, kdo dělal svou práci dobře, hodnotit jako zbabělce a oportunisty, jen proto, že neriskovali a své kritické mínění o režimu nedávali ostentativně najevo? Můžeme veřejné nadávání bolševikovi v hospodách, zvlášť když bylo povzbuzeno větší dávkou alkoholu, považovat za akt občanské statečnosti? Podobné pochybnosti a otázky vyvolává i dnešní systém politických stran – můžeme je považovat za záruku demokracie, za záruku svobody slova a rovné soutěže myšlenek, názorů, vizí? Můžeme neochotu mnoha občanů zúčastnit se voleb svádět na jejich nedostatečnou občanskou uvědomělost? Není jejich netečnost vůči veřejným věcem dána tím, že nevidí žádnou stranu, která by odpovídala jejich názorům a hájila jejich zájmy? Není přece v pořádku, že se jich nikdo neptá, jde-li o zásadní věci dotýkající se každého z nás, jako bylo – rozbití Československa; privatizace továren, přírodních zdrojů a institucí zaručujících plnění základních funkcí státu; členství republiky v mezinárodním vojenském paktu; přítomnost cizích vojenských základen u nás; regulace přílivu emigrantů ze zemí s odlišnými civilizačními zvyklostmi, které jsou v rozporu s naší kulturou.
2. Naše politiky, politology, sociology, ani právníky rozpad struktury politických stran, pokud vím, příliš neznepokojuje. Nevadí jim, že jejich nestabilita a rychlý nástup hnutí na jednu sezónu není vyvolán zásadními názorovými důvody, nýbrž přesunem mocenských pozic, rivalitou poslanců a jejich touhou být pokaždé blíž k centru moci. Zvláštním jevem na naší politické scéně jsou poslanci, kteří si v napjatých volebních situacích svoji druhořadou pozici zvyšují přestupem k protivníkům. S tím souvisí fakt, který otřásá parlamentní demokracii v základech, že totiž mnohé klíčové zákony procházejí jen tak tak, rozdílem jednoho dvou hlasů. V některých státech nelze zákony, které mají dopad na řadu příštích generací, schválit v jediném volebním období. Tvrdí se, že třídy už neexistují, že třída je zastaralý, navíc marxisty zneužívaný pojem, zvykáme si na to, že dnes už je všechno v pohybu, že to, co platí dnes, zítra už bude zastaralé a překonané. Karel Schwarzenberg, stoupenec tekutosti stran (sám přecházel z jedné do druhé podoben Martinovi z lidové písně, který si chodí „po galánkách, jak ten holoubek po hanbálkách"), rozpad tradičních stran přivítal – řekl, že dnes už minula doba, kdy se lidé po celý život zasvětili jedné krásce, jedné straně. Jako znalec dějin se odvolal na politický systém byzantské říše, kde proti sobě stály dvě opoziční strany; občas se utkaly v gladiátorské aréně; teklo přitom dost krve, jednou to vyhráli bílí, podruhé zelení, dav se nabažil, pobavil a ti nahoře – církevní a pozemkoví magnáti si vesele vládli dál. Pokud strany nebudou svou politiku odvozovat z hlubších společenských, etických, filosofických principů, pokud nebudou s to formulovat dlouhodobé programy a cíle, volič bude stále v rozpacích. Říká se, že dnes už dělení politického spektra na pravici a levici neplatí, že krajní pravice přebírá od socialistů opomíjené sociální otázky a že sociálnědemokratické strany v mezinárodním měřítku se daly do služeb globálního kapitalismu. Je to pravda, ale tyto posuny umožňuje nepřítomnost dlouhodobých stranických programů; strany se soustřeďují na aktuální předvolební hesla – špičkou jejich nosů jsou nebližší volby.
Příval zpráv, kterými masmédia (některá ve vlastnictví toho nebo onoho miliardáře) zahrnují veřejnost, vytvářejí těžko proniknutelnou clonu. Tvrdí se to i ono, jeden případ (nákup letadel ministryně Parkanové) vytěsňuje další (korupce hejtmana Ratha), potom se zase vynoří další (tunelování mosteckých a ostravských dolů) a přitom nic není včas a jasně vysvětleno, potrestáno, uzavřeno. Občan, který má dost starostí sám se sebou a svojí rodinou, je někdy tak ohlušen, že ho nepřekvapí zpráva, že miliardář Bakala zaplatil Václavu Havlovi jubilejní raut, že mu zakoupil dům pro knihovnu a že to byl důvod, proč si mecenáš, nad jehož obchody a transakcemi se vznáší clona nejasností a podezření, vysloužil privilegium stát vedle vdovy na hřbitově při ukládání uren s popelem jejího muže.
Občana proto nepřekvapí zpráva, že náš štědrý dárce přispěl částkou bezmála 30 miliónů na předvolební kampaň tří stran, které, jak se dalo čekat, budou prosazovat zájmy nejbohatších podnikatelů a spekulantů, tedy i jeho. Kdyby se však občan dočetl, že nějaký spolek penzistů a bezdomovců sebral pár miliónů a daroval je jedné nebo dvěma stranám, aby prosadily zvýšení penzí a sociálních dávek, velmi by se podivil – kde jen ti chudáci sebrali takovou částku? V případě pana Bakaly si však takovou otázku nekladou – bylo by to přinejmenším nezdvořilé vůči blízkému příteli pana presidenta, kterého si váží celý svět.
Je tato stopa naší kulhající demokracie dostatečně zaváta?
3. Anton Atkinson, Thomas Piketty, Joseph Stiglitz, Paul Krugman, Branko Milanović a další renomovaní ekonomové hledají odpověď na nejzávažnější otázku dneška – objasnit vznik nekontrolované expanze nerovnosti a hledat cesty k odvrácení celosvětové katastrofy. Jejich odpověď přivodí vlastníkům špičkového bohatství a politikům hájícím jejich postavení úsměšek na rtech i mrazení v zádech. Ekonomové navrhují návrat sociálního státu a obnovu společenského vědomí, které se snaží křiklavé majetkové rozdíly racionálními prostředky zmírnit a odstranit. Jmenovaní odborníci nejsou žádní rebelové na náměstích, netřímají v rukou rudé, ani černé prapory, nejde jim o to převrátit kapitalistický řádu z nohou na hlavu, neprosazují právo silné ruky – přejí si prostě, aby se dodržovala základní pravidla demokracie formulovaná v Chartě lidských práv. Anthony Atkinson, profesor Cambridgské a Oxfordské university, člen předních londýnských vědeckých institucí, vypracoval návrh šitý na míru Spojeného království, který by parlamentní cestou změnil neudržitelný nepoměr nadbytku a bídy, a nastolil éru nového ekonomického i politického pořádku šitého na míru obyčejného člověka. Zní to jako utopie, jako projekt, který dnes britský, ani jiný parlament neschválí, ale není v něm skryto žádné dračí vejce mesianismu, žádná výzva k masám, aby konečně vzaly věci do svých rukou. Atkinson argumentuje věcně, nepíše manifest, ale trpělivě shromažďuje fakta a souvislosti. A má samozřejmě pravdu, když říká, že nejedno ekonomické i politické opatření, které je dnes v demokratických režimech samozřejmostí, bylo zpočátku považováno za nesmysl, výstřednost, provokace.
Program sociálního státu neobnáší nic geniálně nového, není to Kolumbovo vejce, které by jedním ťuknutím nebo zázračnou změnou společenského vědomí přivodilo návrat dávných vysněných rovnostářských utopií. Analytici a kritici ekonomické nerovnosti považují progresivní daň z majetku a z dědictví za neúčinnější způsob, jak nastolit rovnováhu mezi kapitálem a prací. Již přiměřeným zdaněním těch několika vyvolených jedinců, rodin, společností se uvolní obrovská suma peněz, která možní zvýšit penze, dětské přídavky, sociální a zdravotní pojištění a zaručit rovný přístup všech nadaných chlapců a dívek ke vzdělání. (Víte, že studium na Harvardské universitě stojí tolik peněz, že si to mohou dovolit jen děti asi 2 % nejbohatších Američanů?) Ekonomické reformy předpokládají také změnu zákonů, které prosadil presidenta Reagan a premiérka Thatcherová, aby omezili působení zaměstnaneckých rad a odborů. Ekonomové nápravy nerovnosti opakují, že historie dělení bohatství je vždy historií politickou – ekonomická opatření neokonzervativců neodpovídala zájmům celé společnosti, ale pouze prospěchu nejvyšších příjmových skupin, diktovaly je ideologické důvody partikulárního třídního a stavovského zájmu, nikoliv objektivní, racionální ekonomické argumenty. Socialismus podle Friedricha von Hayeka vede k zotročení, a nikdo si prý nezasluhuje většího soucitu, než šťastný otrok, který si neuvědomuje svou situaci. Ale k čemu vede nezadržitelný růst nerovnosti? Nejsou dnešní války, růst terorismu, barevné revoluce, jara nahrazující jednu nerovnost druhou, hrozivě narůstající tsunami uprchlíků i liknavá řešení klimatických hrozeb – tak či onak důsledkem napětí mezi přepychem a bídou?
Ianis Varoufakis říká, že zápas mezi pilnými mravenci a žravými kobylkami se odehrává nejen v rámci států, ale ohrožuje i jejich soužití v celosvětovém měřítku. Některé státy vystupují jako kobylky, jiné hrají podřízenou roli mravenců. Většinu přistěhovalců dnes domácí mravenci považují za saranče, které jim chce sežrat úrodu, a neuvědomují si, že i běženci jsou mravenci, kteří jim mohou předhazovat vinu za vlastní bídu.
Muž, který pronikl do útrob internetových trezorů panamské firmy Mossack Fonseca, uveřejnil milióny dokumentů o tom, jak si během čtyřicti let tisíce klientů ze všech možných zemí ukládalo kapitál v daňovém ráji. John Doe, jak zní jeho dvojznačný pseudonym, odhalení doprovodil manifestem Příští revoluce bude internetová. Není to naštěstí hlas volající na poušti – v mnohém potvrzuje názory, který Janis Varoufakis, řecký bořitel neokonzervativních mýtů, i jiní kritici dnešního globálního kapitalismu vyjádřili ve svých knihách a vystoupeních. Stojí za to ocitovat slova neznámého znalce, který měl odvahu otevřít dveře přísně střežené Pandořiny skřínky:
„Kolektivní důsledek neschopnosti [odhalit finanční podvody] naprosto podkopává zásahy morálního jednání a ve svých důsledcích vede k novému systému, který, ač ho stále nazýváme kapitalismem, stává se již spíš ekonomickým otroctvím. V tomto systému – našem systému – otroci nemají ponětí o svém stavu, ani o postavení svých pánů – ti již zakládají zvláštní svět, ve kterém jsou neviditelná pouta pečlivě zastírána v záplavě tisíců stran popsaných nesrozumitelným právním žargonem.(...)
Historikové snadno vyloží, jak problémy spojené s daněmi a nerovnováhou moci vedly v minulosti k revolucím. Vojenská moc byla tehdy nezbytná, aby si lid podmanila, zatímco dnes omezený přístup k informacím dosahuje stejného, ne-li většího výsledku, protože jde o čin zpravidla neviditelný. My však dnes žijeme v době, kdy neomezená a nepříliš nákladná možnost ukládat a rychle rozesílat zásobu dat v počítači, překračuje národní hranice. Z toho snadno vyvodíme důsledky: příští revoluce bude – od začátku do konce, od počátku po celosvětové mediální rozšíření – internetová."
Nové elektronické prostředky – a jsme spíš na začátku než na konci jejich možností – budou hrát v budoucí revoluci (Karel Kosík hovořil o Prosinci) nepochybně důležitou roli. Její základní podmínkou však bude skutečnost, že milióny lidí, občanů různých států, národů, náboženství, kontinentů, pochopí nutnost změny poměrů, které jejich protektoři vydávají za nezměnitelné.
4. Lao–c', filosof a básník žijící ve 3. nebo 4. století naší éry, v 53. kapitole knihy O Tao a ctnosti, která patří k základnímu fondu čínské vzdělanosti, odsoudil přehánění, nabubřelost, ztrátu míry – nic, co přesahuje míru, není dobré, způsobuje zlo.
Mít paláce přeplněné nádherou,
ale pole zarostlá býlím
a sýpky zející prázdnotou –
oblékat se v přepychová roucha
a k opasku připínat ostré meče –
žít v nadbytku jídla a pití
uprostřed přepychu a bohatství –
tomu se říká chvástat se lupičstvím!
O životě a osobnosti Lao–c' nevíme skoro nic. Ale jeho slova z dob, kdy se krystalizace všelidských ctností teprve rodila z krutých rozporů barbarských poměrů, mají trvalou platnost, i když se dnešní lupičství liší od starověkého otroctví stejně, jako se dnešní rakety liší od ostrých mečů. Přesto jde stále o totéž – překročí-li se lidská míra, prohloubí-li se propast mezi lidmi, třídami, národy, státy, civilizacemi, nastávají zlé časy.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
