Republika československá přežila smrt svého hlavního budovatele zhruba o rok. A hned druhá republika, onen paskvil plný katolicky laděné intolerance (její ozvuky vidíme po generaci existence ČR), z něj učinila „lžifilosofa“.
Masarykovský kult, anebo aspoň povědomí o TGM však nevymítila ani tato nenávist, ani následná nejtěžší doba našeho národa, nacistická okupace. Již ostatně přisluhovali i někteří významní činovníci první republiky, frustrovaní z bolestného přijetí mnichovského diktátu. O něm se i proto právem říká, že národu zlomilo páteř.
Památku prvního prezidenta nakrátko plně oživila poválečná třetí republika, jež měla jinak vlastnosti zásadně odlišné od své plnohodnotné předchůdkyně. Další zlom nastal po Vítězném únoru, neboť většina státostranické vlády KSČ (zejména s důležitou výjimkou roku 1968) se nesla v duchu snahy zostudit nebo přinejmenším (po)zapomenout tuto „buržoazní hlavu státu, která dávala střílet do dělníků“. Tak se to alespoň říkávalo.
Kýčovité fangličkaření na téma Tomáš G. Masaryk, leckdy v podstatě zástěrka pro politické či hospodářské machinace, dostalo po desetiletích „půstu“ zelenou po takzvané sametové revoluci. Zlými jazyky přezdívané „textilní převrat“. V jejím přímém důsledku byl za krajně pochybných okolností rozbit společný stát Čechů a Slováků (druhdy Národa československého). Pročež nezbylo než znovu zahájit budování státu.
Zrod České republiky však věru nebyl výsledkem hledání a nalezení ideje (nebudeme-li sarkasticky připomínat touhu po Nobelově ceně za kupónovou privatizaci), jako tomu bylo v případě Československa. Zrodila se vlastně zásluhami hnedle o dva státy, v důsledku čirého pragmatismu. Pragmatismu pokleslé, nefilozofické formy. Což je bohužel na posledním výhonku „balkanizace" střední Evropy dost znát.
Pikantní na tom je, že hlavní „duchovní otec" ČR, ustavené tváří v tvář pokračující evropské i světové integraci, a současně odpůrce masivní veřejné podpory kultury či ochrany přírody, pravidelně verbálně bojuje za obranu národních hodnot. Entity natolik dezorientované, že mluvit dnes o nějaké nové verzi masarykovské „české otázky" působí v lepším případě nevhodně.
Přitom prudké státoprávní nebo společenské změny po osmdesátém devátém, pověstném „roce zázraků“ nás vybízejí k pomyslnému návratu zpět: k novému hledání identity našeho společenství. Záležitosti tolik potřebné pro menší pospolitost ve sjednocující se Evropě a světě. Nepřehlednějším ještě o dost více, než za časů zakladatele naší moderní státnosti, Tomáše Garrigua Masaryka.
Pavel Kopecký, politolog a publicista
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
