Zbyněk Fiala: Džin z lahve

Nejpozoruhodnějším zjištěním z pařížských atentátů spočívá v tom, že evropská metropole Brusel, sídlo NATO, je hlavním centrem evropského džihádismu. Ohnisko je na dohled od Evropské komise, ve čtvrti Molenbeek, pár minut pěšky. Tamější chlapci prý představují nejpočetnější skupinu evropských bojovníků v Sýrii.

Pochází odtud také Abdelhamid Abaaoud, muž, kterému policie připisuje roli hlavního organizátora série útoků v Paříži. Jeho otec je drobný marocký obchodník, ale on sám už se narodil v Belgii. Když prý Abaaoud loni odjížděl do Sýrie, podobně jako dva tucty dalších mládenců ze sousedství, nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Kluci hledali dobrodružství, co má být?

http://www.nytimes.com/2015/01/25/world/europe/belgium-confronts-the-jihadist-danger-within.html

Teď je džin z lahve, a těžko ho dostávat zpátky. Abaaoud prý vedl i lednové útoky na Charlie Hebdo a byl zapojen do srpnového nezdařeného pokusu o ozbrojený útok na rychlovlak z Paříže do Bruselu. Momentálně se prý pohybuje někde po Evropě. Jiní tvrdí, že je zase v Sýrii.

Chytit se nepodařilo ani Salaha Abdeslama, který v Paříži vedl střelbu v ulicích z vypůjčeného černého golfu. Další muž jménem Mostefai, jeden ze čtyř Francouzů, kteří byli identifikováni jako účastníci pařížské akce, odešel před dvěma lety do Turecka a turecká policie na něj dvakrát po sobě upozornila francouzské kolegy. Bez odezvy.

http://www.nytimes.com/2015/11/17/world/europe/paris-terror-attack.html

Pařížské útoky jen potvrdily, jak nebezpečné jsou hrátky tajných služeb s islámskými fundamentalisty, kteří měli nejprve svrhnout syrského prezidenta Asáda, aby se nakonec sami pobili v sektářských bojích. Proto se jim nechávala volná ruka. Právě Francie velice tvrdošíjně rozlišovala „umírněnou“ protivládní opozici a bojovníky Islámského státu. Pravidlo tolerance „nepřátel našeho nepřítele“ se promítlo i do odmítání ruského zásahu na straně vládních sil. Počáteční americká i setrvalá francouzská reakce na ruské operace v Sýrii působila dojmem, že Rusové jim kazí hru.

Ivo Šebestík na Altpressu píše, že základní a hlubinné příčiny celého stavu vězí ve zvrácené geopolitické strategii gigantického nadnárodního kapitálu, jehož bezohlednou politiku uskutečňují Spojené státy americké ve spolupráci s bývalými evropskými koloniálními mocnostmi.

Kdybych z toho vyškrtal emotivní výrazy, zbude mi hierarchie, kdy nahoře je geopolitická strategie nadnárodního kapitálu, potom USA, pod nimi bývalé evropské koloniální mocnosti, a pak ti ostatní. Máme tomu věřit? Hodně se odehrává pod pokličkou, ale testovat se to dá i událostmi, které lze sledovat veřejně. Třeba porovnáním dějiště konfliktů a ložisek nerostných zdrojů. Nebo nerovným poměrem hájení otevřenosti obchodu (žádné reálné omezení finančních toků a pašování ropy ve válečné zóně) a svobod občanů (rušení práv, zachování extrémních nerovností).

Ředitel CIA John Brennan si teď postěžoval, že zpravodajce ochromily úniky informací o tom, jak agentura NSA plošně odposlouchávala internet a telefony. Po odhaleních Edwarda J. Snowdena mají tajné služby „svázané ruce“ novými zákony, které by teď chtěl Brennan zase zrušit. Možná se to podaří, ale třeba databáze záznamů o všech telefonních hovorech byla zrušena nejen proto, že vyvolala obrovské pobouření veřejnosti. Chyběl taky důkaz, že skutečně pomohla nějaký teroristický útok odvrátit.

Otevřená je i otázka, kdo ještě terorista je, a kdo už ne. Válka v Sýrii byla dlouho vnímána pozitivně, jako jedna z barevných revolucí. Dokonce i teď lze narazit na veřejné pobouření, když se připomene, že to, co se stalo v pátek v Paříži, děje se v Sýrii každý den. A taky v Iráku, Afghánistánu, Jemenu, Libyi, Izraeli a Gaze. Výčet válek by byl bez konce. Jen v Africe operuje 188 ozbrojených skupin ve 27 zemích.

http://www.warsintheworld.com/?page=static1258254223

Francouzský prezident Francois Holand nazval teroristické útoky z 13. listopadu v Paříži válečným aktem, v tom případě by připadalo v úvahu použití článku 5 smlouvy o NATO, podle kterého lze vyžádat pomoc dalších smluvních států, neboť „ozbrojený útok proti jednomu nebo více členských států v Evropě nebo Americe je považován za útok proti všem“. Podle New York Times už vedoucí představitelé Severoatlantické smlouvy začali jednat o možné odpovědi. Nasadí NATO v Iráku a Sýrii pozemní síly?

Americký prezident Barack Obama je proti. Znovu to zopakoval na summitu skupiny G20 v turecké Antálii: „Řekněme, že pošleme do Sýrie 50 tisíc vojáků. A co se stane, když další teroristický útok vzejde z Jemenu? Pošleme vojáky i tam? A třeba i do Libye?“

Nadále chce vystačit s leteckými útoky a zpravodajskou a logistickou podporou místních bojovníků. „Nechci dělat nějaké akce jen proto, že by se mohly dobře politicky prodat nebo vyvolávaly představu, jaká je ta Amerika tvrdá nebo jak já umím tvrdě jednat.“

Podle NYT americký prezident věří, že jeho pozice je velice blízká neochotě domácí veřejnosti nechat se zatáhnout do další pozemní války na Blízkém východě. „Byla by to chyba,“ řekl. „Ne snad, že bychom nedokázali vstoupit do měst Mosul, Raqqa nebo Ramadi a dočasně je vyčistit od ISIL, ale protože by se opakovalo něco, v čem už jsme byli.“ Vysvětluje, že „vítězství nad teroristickými skupinami není možné, dokud se místní obyvatelstvo nezřekne ideologie extrémismu. Jinak bychom museli být připraveni k trvalé okupaci těch zemí.“

Prezident Obama ani nemůže říci nic jiného, protože se v této pozici nechtěně zakopal televizním rozhovorem v předvečer pařížského útoku, když tvrdil, že Islámský stát v Sýrii a Iráku se daří „zadržovat“. Hillary Clintonová na to reagovala slovy, že Islámský stát nestačí zadržovat, ale je třeba jej porazit.

Jiná věc je, kdo to má udělat. Největší soupeř Clintonové mezi demokratickými uchazeči o nominaci na prezidentského kandidáta Bernier Sanders zásadně odmítá účast amerických sil v konfliktu. Tedy i „bezletovou zónu“, na kterou se obvykle svezou úvahy o dalším zapojení USA. Sanders prosazuje, aby byl boj proti Islámskému státu přenechán okolním muslimským zemím. Vypadá v tom osaměle, ale obecně se soudí, že Clintonovou sice neporazí, ale ta ho musí brát vážně, chce-li jednou oslovit i jeho voliče.

Do debaty o roli Spojených států na Blízkém východě nečekaně vstoupil také bývalý prezident George Bush starší, který se poprvé vyjádřil kriticky k politice vlády svého syna. Vyplynulo to z odpovědí na otázky jeho životopisce Jona Meachama, jehož kniha Destiny and Power: The American Odyssey of George Herbert Walker Bush právě vyšla.

Bush starší vidí zdroj chyb hlavně ve viceprezidentu Dicku Cheneym, který se prý hodně změnil od let 1989 – 1993, kdy ho měl ve vládě jako ministra obrany. Zejména pokud jde o intervenci do Afghánistánu a Iráku, Bush mladší prý podlehl skupině viceprezidenta, zatímco sám by dal přednost diplomatickému řešení. K Cheneymu se vyjadřila také jeho vládní kolegyně, ministryně zahraniční věcí Condoleezza Rice, a označila ho za „ultra-jestřába“ jednajícího na vlastní pěst.

Klíčová byla reakce na 11. září, říká Bush starší a tituluje Cheneyho výrazem „iron-ass“. My slabší angličtináři to překládáme jako železná prdel, ale přitáhlo to debatu lingvistů, kteří dospěli k názoru, že funkční je pouze ono železo, zatímco zbytek slova má být dokladem otevřenosti mluvčího a jeho snahy oslovit běžného Američana. Ono „železný“ pak znamená tvrdý, nekompromisní, neoblomný, bezohledný, arogantní a tak.

Takže Bush starší o Cheneym říká: „Je to prostě iron-ass. Snažil se podobat těm agresívním borcům, co si chtějí všechno vybojovat, prosazovat naše zájmy na Blízkém východě silou.“ Viceprezident prý podléhal vlivu své ženy Lynne, konzervativní historičky, která podle Bushe staršího představovala jakousi „šedou eminenci“ administrativy Bushe juniora. Byla někým, kdo tahá za nitky a je ještě tvrdší („iron-ass“) než on.

Podobně kriticky se Bush starší vyjadřuje k Donaldu Rumsfeldovi, který byl ministrem obrany v době druhého útoku na Irák. Kladl prý příliš velký důraz na americký unilateralismus, pohrdal diplomacií a soustavně oponoval ministru zahraničních věcí Colinu Powellovi. Byl to přímočarý jestřáb, který tvořil spolu s Cheneym ultrapravicové jádro americké vlády.

„Myslím, že prezidentovi posloužil špatně,“ řekl Bush otec. Prezidenta dokonce „poškodil, když na všechno prosazoval ten svůj iron-ass pohled. (…) Chyběla mu skromnost, nedokázal se vcítit do kůže jiných. Byl spíš zásady, nakopni je a ptej se, kdo kolik dá.“

V originále to zní: „He’s more kick ass and take names, take numbers.“

Ta poslední věta je další překladatelský oříšek. Prý je to idiom z policejního prostředí, kde facka předchází otázku (pak by to bylo snad Bac je a sbal je) nebo podle jiných z vojenského prostředí, když stojí zajatci v řadě a netřeba se mazlit. Nebo možná z mafiánského prostředí, kde se kasíruje.

Hledal jsem pomoc, kde se dá, je to živá řeč, a napadl mne taky Jaroslav Hašek a jeho sapér Vodička v Királyhidě, když rázně velí známé: „Vinnej, nevinnej, ber to po řadě.“

To má logiku i navazujícím vysvětlením: „Každej Maďar může za to, že je Maďar.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.