Zdeněk Slanina: 20. březen - Den českých skeptiků | ParlamentniListy.cz

Každý jasnovidec, který by správně určil jejich obsah, měl získat sto tisíc korun A otevření trezoru bylo určeno na magické datum 20. března, magické nejen kvůli zatmění Slunce. Naštěstí nezasáhla neviditelná ruka korupce, a tak jasnovidci vyšli naprázdno, a naopak racionalita i tentokrát zvítězila nad mystifikacemi, pavědami, šarlatánstvím - aktivitami shrnovanými pod společnou střechu paranormálna (tedy šedé zóny za hranicemi normálna).

Boj s iracionalitou, vírou v nadpřirozené síly má dlouhou tradici např. v Americe. Zde byl v roce 1976 založen Výbor pro vědecká přešetřování tvrzení o paranormálnu (The Committee for the Scientific Investigation of Claims of the Paranormal - CSICOP). Po třiceti letech byl název zkrácen na Výbor pro skeptická přezkoumávání (The Committee for Skeptical Inquiry - CSI). Na jeho aktivitách se podílí i řada laureátů Nobelovy ceny. Činnost je podporována dary a z předplatného dvouměsíčníku Skeptical Inquirer. Výbor se zaměřuje na kritické vědecké zkoumání tvrzení ze sféry paranormálna a pseudo-vědy, a na rozšiřování informací o těchto kritických analýzách jak pro akademickou komunitu, tak do širší veřejnosti. Mezi zkoumané paranormálno či pseudo-vědy patří třeba telepatie, levitace, psychotronika, spiritismus, astrologie, alternativní medicína, převtělování, homeopatie, Bermudský trojúhelník, UFO, atd.

Ještě staršího data jsou aktivity racionálních skeptiků v Belgii zásluhou tamního Comité Para založeného v r. 1949 pro vědecké zkoumání tvrzených paranormálních jevů. Motem tohoto výboru se stalo: Neodmítej nic a priori, neprohlašuj nic bez důkazů. V roce 1994 byl založen nadnárodní Evropský concil skeptických organizací (ECSO), jehož zakládajícími členy se stala sdružení vědeckých skeptiků z Belgie, Holandska, Německa a Španělska. Členem ECSO je i Český klub skeptiků Sisyfos založený na jaře 1995. Mezi jeho aktivity patří i každoroční udílení Bludných balvanů jednotlivcům a družstvům za matení české veřejnosti - letos už po sedmnácté.

Do určitě míry paralelní s hnutím skeptiků je udílení Cen Ignáce Nobela (či Nobelovských anticen, dnes ale běžněji Ig Nobel Prizes), každoročně konané od roku 1991 na Harvardově univerzitě, vždy těsně před ohlašováním řádných Nobelových cen. Ty byly původně koncipovány jako posměšně-satirické honorování výdobytků lidského ducha v nejrůznějších oblastech jeho nasazení, splňujících požadavek, že jde o výdobytky, které nemohou či neměly by být reprodukovány. Na akci se otevřeně podílí několik laureátů řádné Nobelovy ceny, a další ji podporují inkognito. V této koncepci byly Ceny Ignáce Nobela blízké zaměření Bludných balvanů. Později se pořadatelé soutěže rozhodli modifikovat základní nominační kritérium, a sice za vědecké výsledky, které sice prvně lidí rozesmějí, ale pak je přimějí se zamyslet, čímž původní fokus na oponování pseudo-vědeckým výzkumům ustoupil do pozadí, byť humorný až recesní aspekt zůstal zachován.

Jak už receceno, datum 20. března má magický význam. Z hlediska české vědy či spíše pseudo-vědy však ještě jiný, než jen to, že letos na něj připadlo zatmění Slunce. Bylo to totiž památné noci z 19. na 20. března 2012, kdy jeho eminence Prof. Dr. Karel Bezouška pod pláštíkem tmy podloudně vnikl do uzamčené laboratoře, aby manipuloval s nezávislým kritickým testem svého nikdy nefungujícího analytického postupu. Dobře věděl, že už jen podvodnou záměnou vzorků může zabránit tomu, aby pravda o jeho nepoctivé vědě vyšla najevo. Nevěděl však, že jeho nečestné počínání je zachycováno utajeným kamerovým systémem. A tak 20. března 2012 v 5:10 ráno bylo s pomocí kamer ve věci vpodstatě jasno - zbytek je už známá historie, která dala vzniknout jednomu z českých vědeckých skandálu, kterým se dostalo i dosti značné mezinárodní publicity.

Akademik Bezouška však není jediným z profesorů staroslavné Univerzity Karlovy, jehož pseudo-vědecká sláva se až nebes dotýkala. Svým způsobem ještě větší paskvil v tom ohledu byl neexistující objev smyšlených elementárních částic pokřtěných mentiony. Ty usilovným přemýšlením, leč bez základních učebnicových znalostí, objevil někdejší ministr školství Prof. Dr. František Kahuda (1911-1987). Ten si totiž někdy na začátku sedmdesátých let usmyslel, že myšlení se realizuje pomocí částic, mentionů, a předávání těchto částic kupř. mělo vysvětlovat telepatii. Kahuda o věci čile publikoval a nikterak se nenechal odradit kritikou že strany fyzikální obce. Nezlomilo ho ani, když se ozývaly hlasy, že taková fraška se nemůže provozovat pod hlavičkou univerzity či Státního plánu základního výzkumu (SPZV). Když mu jeho výsledky nechtěli publikovat ve fyzikálních časopisech, našel si cestu do časopisů lékařských. A když i lékařské časopisy se staly neprůchodné, Kahuda přešel na vydávání vlastních tisků (které jsou dnes asi cennými bibliofiliemi v knihovnách našich telekinetiků a fyzikálně orientovaných léčitelů). A dál vytrvale prováděl pokusy se senzibily, kteří mu čile roztáčeli mlýnky i na vzdálenost z Košic do Prahy, takže ex-ministr Kahuda mohl i 'změřit', že mají rychlost světla. Ku Kahudově cti je ale třeba uvést, že není znám nějaký postih jeho kritiků, dokonce ani to, že by měli problémy s přijetím svých kritik k publikaci. Svému životnímu omylu zůstal učenec věren až do smrti, jeho Czech-made termín mentiony ho přežil, a stal se dnes kapitolkou v historii pseudo-vědy.

Ač je to, abychom tak řekli, hrubě nepřístojné a ironické, jako jeden z mála českých badatelů si Kahuda tak nakonec zajistil svého druhu nesmrtelnost. Jeden bonmot totiž říká, že opravdu významným vědcem se člověk stane tehdy, když se přesune z jmenného do předmětového rejstříku. Nic naplat, máme Heyrovského polarografii, či Purkyněho jev, a v oboru pseudo-vědy pak Kahudovy mentiony. A též máme Rukopisy kralevodvorský a zelenohorský - leč od dodnes neznámého autora. Kahudovým odpůrcům se sice zdařilo vytěsnit ho z UK i ČVUT, ale nikdy za jeho života ze SPZV. Z této domény byli vypuzeni jen jeho žáci až dva roky po smrti svého guru - zásluhou ad hoc působící jednotky vědeckých skeptiků jako doc. Pátý, dr. Pekárek, či dlouholety vědecký redaktor Vesmíru prof. Koryta. Dodnes však koncepce mentionů zůstává drahokamem ve stavbě pavěd o telepatii a telekinezi, který dnes vytrvale leští členstvo Česke psychoenergetické společnosti ČEPES. Je takřtka nemožné, aby během mnohaletých Kahudových hektických aktivit se některý z jeho řady pseudo-objevů nevázal k 20. březnu, a členstvo ČEPESu ho jistě vbrzku lokalizuje.

Ale i kdyby se nenašel, má česká věda i tak jiný krásný pseudo-vědecky výplod, taktéž smyšlený v hlavách z řádných akademických institucí, a sdělený národu právě toho magického 20. března, jmenovitě roku 1993. Stalo se tak v našem nejčtenějším listě, kde tomu věnovali celou jednu tiskovou stránku s graficky náročným nadpisem Krakaten a textem odvíjejícím se od mimořádně zajímavého sdělení: 'Vymysleli jsme sloučeninu, která je dosud nejsilnější známou klasickou výbušinou. Stokrát, možná i tisíckrát silnější než trinitrotoluen, dynamit či nitroglycerín.' Pro nové superexplozivo bylo vymyšleno sofistikované jméno – Krakaten, příkladně čerpající z nejlepších tradic české literatury. Po asi jeden a půl roce se pak ona informace objevila i v angličtině v publikaci, kde oba senior autoři byli uvedení na prvých dvou místech tradičně vyhrazovaných hlavním původcům díla. Žádný jiný výsledek z Akademie s takovým velkolepým expozé oznámen nikdy nebyl. A pak už nic, roky úplné ticho po pěšině.

Oznámený objev byl z těch, o kterých se říká, že laik žasne a odborník se diví. Ze židlí ta zpráva skutečně mohla zvednout jak laiky, tak odborníky. Ale ty druhé v údivu, v údivu nad omylem, ke kterému došlo. V zásadě každému studentu prvního, nejpozději třetího ročníku chemického studia by mělo být jasné, že něco v těch úvahách není v pořádku. A lidem, kteří jsou takříkajíc od fochu, bylo hned toho památného 20. března 1993 jasné, že se jedna o nesmysl a klam, že k vůbec žádnému objevu nedošlo. Jenže Akademie byla jiného názoru, a věc se dál slavila, navrhovala se ocenění, objevitelům proudily granty, dokonce byla snaha o udělení Masarykova řádu za přínos vědě, věc přešla do učebnic a encyklopedií. Naší studenti tehdy již vyjížděli do světa a tam s rozzářenýma očima vyprávěli, jaký že veleobjev se v Praze udál.

Především ale ta zpráva o nové supervýbušine vyšla i v angličtině v seriózním vědeckém časopise, a svým způsobem skutečně zaujala. Zaujala i jednoho nositele řádné Nobelovy ceny (tedy ceny Alfréda ne Ignáce). Nobelisté mají samozřejmě ve vědě zvláštní postavení, a přirozeně též hrají i roli nejvyšších morálních autorit. A celá ta věc s Krakatenem oslovila toho řádného Nobelistu do té míry, že podal nominaci Krakatenu na tu tehdy ještě posměšnou cenu. Česká věda tedy byla v naději dostat svou první Cenu Ignáce Nobela za pseudo-vědu. Leč soutěž se tehdy už začínala profilovat směrem k výsledkům, co nejen rozesmějí, ale i přimějí se zamyslet. A do této definice už ten Krakatenový nesmysl nezapadal. Ale o té naší explosivní pseudo-vědě zato vyšel speciální report v onom renomovaném časopise Skeptical Inquirer.

Jenže obratní manipulátoři v Čechách tu nominaci na satirickou Cenu Ignáce Nobela dokázali obrátit na hlavu - škrtl se ten Ignác a začalo se prostě chladnokrevně tvrdit, že ten významný objev byl už i nominován na řádnou Nobelovu cenu. Fraška dokonána!
A tak v Praze je to pořád dál démant z národní klenotnice poznání. Kritika je podnes nepřípustná, a dokonce se jako prevence zavedlo sledování emailu, ba došlo i na postihy kvůli obsahu. Pochopitelně, něco takového je v civilizaci absolutně nemyslitelné, a tak o těch podivných, zatuchlých pražských poměrech racionální skeptici z Holandska vytvořili zdařilý satirický článek.

Takže tím protiprávním sledováním emailu se tomu Krakatenovému nesmyslu opravdu nakonec v očích zbytku světa akorát nasadila pětikoruna. No, a takové zásluhy o českou akademickou pseudo-vědu by měly být skutečně nějak trvale oceněny i ve vlasti - když holt nevyšel ten Ignác. Tedy u příležitosti Dne českých skeptiků udělením každému z obou senior autorů Czech-made akademické pseudo-vědy s krycím jménem Krakaten po honorabilní čepičce se sofistikovanými rolničkami z 24-karátového titanu (garantovaná životnost 1Mly*).

Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním známým Caucasianem (jak Japonci říkají Evropanům, apod.), který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenova věda a nanotechnologie, ale v seznamu jeho kurzů na graduační škole figuruje i vědecká etika.

*Mly - čti milión světelných let; je to sice jednotka délky a ne času, ale právě proto se to s tím krá-krá-krakatenovým neumětelstvím docela dobře rýmuje.