Pravděpodobný příští premiér Bohuslav Sobotka se rázně vypořádal ve vedení strany s těmi, kdo si mysleli, že by měl nést jako předseda zodpovědnost za historicky nejhorší volební výsledek sociální demokracie. Den po volbách odmítl výzvu předsednictva, aby zvážil svoji rezignaci, a přešel do ofenzívy. Povzbuzením pro něj bylo několik shromáždění na jeho podporu, z nichž to první se konalo v Praze na Hradčanském náměstí ve státní svátek 28. října hned druhý den po výzvě předsednictva ČSSD.
„Důležitým faktorem se hned tu neděli po výzvě předsednictva ČSSD staly sociální sítě. Sobotkovi sympatizanti, ať už z řad členů, nebo nečlenů sociální demokracie, tam začali vyjadřovat radikálně své názory, a tak spontánně vznikl nápad na svolání demonstrace na Hradčany. Ty ostatní už asi byly trošku víc připraveny, ať už lidmi kolem Bohuslava Sobotky nebo jeho sympatizanty. Ale klíčový byl první moment, a to je ta role sociálních sítí,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politolog a historik Jan Bureš.
Fotogalerie: - Za Bohuslava Sobotku
Demonstrace se svým množstvím devalvovaly
Těžko odhadnout, zda zůstanou tato shromáždění v paměti tak dlouho jako demonstrace poslední listopadový den roku 1997, kdy na Václavském náměstí předčítala Livia Klausová před stovkami příznivců svého manžela dopis syna Jana otci Václavovi. „To byla jedna ze tří demonstrací, které mezi lidmi v posledních čtyřiadvaceti letech nejvíc rezonovaly. Další byla v rámci iniciativy Děkujeme, odejděte. Poslední, co mělo ještě širší dopad na veřejnost, byl cyklus demonstrací spojených se stávkou v České televizi,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz politolog Jan Kubáček.
Psali jsme:
Od oné vánoční krize se však už význam takových shromáždění snižuje. „Od té doby vnímám v širším okolí a stejně tak i ve veřejné debatě, že se demonstrace devalvovaly, protože jich pak už byla celá řada. To se potvrdilo například odborářům, kteří dokázali shromáždit na Václavské náměstí významný počet demonstrujících, ale ve společnosti to nijak příliš nerezonovalo, protože už to byla x-tá demonstrace a především byla nátlaková a zájmová. Takže i dnes to veřejnost vnímá, že to je součást politického boje pouze jinou formou,“ vysvětluje Jan Kubáček.
Silné politiky žádný fanklub na náměstí neovlivní
Samotná shromáždění však veřejné mínění či atmosféru ve společnosti neovlivní. „Ale už to ovlivní, pokud se tomu shromáždění na náměstí dostane značné mediální pozornosti. Když to ukáže televize, v novinách to je na nějaké zajímavé stránce, jsou z toho fotky a ještě se o tom mluví, tak to skutečně může vyvolat dojem, že se něco děje. A člověk si může připadat trochu divně, že se toho neúčastní nebo že nemá stejný názor. Ten tlak, který to vytvoří, je značný,“ upozorňuje pro ParlamentníListy.cz sociolog Petr Hampl.
Demonstrace mohou ovlivnit i následná rozhodování politiků. „Je to o tom, jací lidé chodí do politiky. Jestli někdo jde do politiky prosadit nějakou myšlenku, tak se neohlíží na to, jaký fanklub se sešel na náměstí. Naopak když to je někdo, kdo je v politice spíš z kariérových důvodů, který řeší, jestli ho za tohle povýší, nebo nepovýší, spíš takový typ úředníčka, tak potom si umím představit, že na něj to může mít poměrně značný dopad. Tohle svým způsobem i třídí politiky,“ podotýká Petr Hampl.
Pro média jsou díky emocím shromáždění výhodná
Mnohem větší dopad na veřejnost než demonstrace mají různá prohlášení a titulky v médiích. „To je mnohem zásadnější. I média mají ráda vzruchy, emoce, takže tato shromáždění jsou spíše výhodná a zajímavá pro média. Mají o čem psát, mohou události, které jsou velmi často pragmatické nebo taktické, přenášet do určitého emočního rázu, dodávat tomu napětí, dynamiku. Veřejnost už si zvykla, že velmi často mají tyto aktivity vysloveně zájmový až nátlakový charakter, a tak pokud se netýkají široké veřejnosti, jsou přecházeny bez širší pozornosti,“ konstatuje Jan Kubáček.
Četnost demonstrací ale svědčí o tom, že společnost je čím dál aktivnější. „Lidé si už nenechají všechno líbit, začínají věřit tomu, že když chtějí něco změnit, tak že stojí za to jít na náměstí a protestovat. Samozřejmě si nedělám iluze, že ty demonstrace nejsou také někým organizovány a připraveny. Ale přece jenom to ukazuje, že společnost je už daleko vyspělejší ve schopnosti reagovat na události a dávat najevo nějaký protest,“ poznamenává pro ParlamentníListy.cz politolog a historik Jan Bureš.
Větší kontrola ze strany společnosti může politiky brzdit
To může politiky dovést k poznání, že jsou pod daleko větším tlakem veřejnosti. „Větší kontrola ze strany společnosti by přece jen měla brzdit určité dobrodružné aktivity, které by ti politici mohli dělat. Snad to politiky povede k obezřetnosti a opatrnosti alespoň v tom smyslu, že budou daleko víc šetřit a počínat si víc tak, jak od nich voliči očekávají,“ domnívá se Jan Bureš, podle něhož nelze dnešní demonstrace ničím srovnávat s těmi, které se odehrávaly v minulém režimu, ať už šlo o nařízená či naopak zakázaná shromáždění.
„Známe řadu akcí z doby nedemokratického režimu, kdy to ovšem bylo organizováno samotným režimem. To se týká třeba těch demonstrací z února 1948 na podporu Klementa Gottwalda a komunistické strany. Ale to skutečně nebyly čistě spontánní akce, ty byly velmi dobře organizovány komunistickou stranou a jejími složkami. V listopadu 89 byla značná míra dobrovolnosti těch, kteří na protesty chodili. Ale třeba už to shromáždění na podporu Václava Klause byla akce hodně zorganizovaná,“ konstatuje historik Jan Bureš.
Z podporovatelů Schwarzenberga byli úplně jiní lidé
Podle sociologa Petra Hampla se to v posledních letech nastavilo nejen v České republice, ale i v zahraničí tak, že je velký rozdíl, jestli je člověk uvnitř či alespoň sympatizant, nebo jestli je jen přihlížející. „Má to úžasný potenciál z hlediska těch, kteří se toho účastní nebo jsou do toho nějak zapojeni. Vezměte si shromáždění na podporu Karla Schwarzenberga, kolik emocí tam bylo, jak to lidi úplně vzalo. Vraceli se odtamtud úplně proměnění, říkali, že to je jako v listopadu 89 a že jsou úplně jiní lidé, čistější, čestnější a krásnější,“ připomíná Petr Hampl atmosféru prezidentské volby.
Zcela jinak to působilo na ty přihlížející. „Lidem, kteří od toho měli odstup, připadalo, že je tady spíš nějaký nechutný fašizující dav. To je možná přehnané označení, ale nevyvolalo to sympatie. Buď tedy patříte do té skupiny, které se to nějak dotýká, máte v tom nějakou citovou angažovanost, pak vás to samozřejmě vybudí. Pro stoupence je to samozřejmě skvělé. Ale proč by se o to začali zajímat cizí lidé? Pro ně to je jen další pouliční demonstrace kvůli nějakému politikovi, kterého viděli jednou v životě a možná ani to,“ dodává pro ParlamentníListy.cz sociolog Petr Hampl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
