Lži nás jednou zničí všechny. Analytička Ryšánková probrala propagandu kolem Ukrajiny, co neumí Putin a v jakém stavu jsou naše, ruská i západní média

20. 8. 2014 8:02

Západ od začátku šikovně určoval, jak bude svět vnímat dnes již půlroční krizi na Ukrajině, přičemž mu k tomu pomohl obraz Ruska jako věčného zloducha. Putin neumí dělat chytrou a šikovnou „soft" propagandu. A i prestižní zpravodajské agentury se nechávají strhnout politickým aktivismem, protože na dobrou novinařinu už prostě není čas. I to sdělila v odpovědích pro ParlamentníListy.cz zkušená mediální analytička Irena Ryšánková.

Lži nás jednou zničí všechny. Analytička Ryšánková probrala propagandu kolem Ukrajiny, co neumí Putin a v jakém stavu jsou naše, ruská i západní média
Foto: Hans Štembera
Popisek: Na Václavském náměstí proběhl protest Za vaši i naši svobodu-Ne ruské okupaci Ukrajiny

Anketa

Který evropský národ máte nejraději? (Hlasování od 14.4.2016)

52%
1%
2%
32%
1%
2%
0%
hlasovalo: 9097 lidí

Bylo řečeno a napsáno mnohé o informační válce, která doprovází ukrajinskou krizi již od počátku, tedy demonstrací na Majdanu, přes anexi Krymu, válku na Donbase, pád malajsijského letadla MH17 až doteď. Jednoduše řečeno, jaké zbraně a jak zdařile jednotlivé strany používají?

Pro zjednodušení budu nazývat strany jako „proevropské“ a „proruské“. Jednoznačně navrch má, či alespoň téměř dosud měla, ona „proevropská“. Její způsob „pouštění informací“ a jejich formulování bylo takové, že bylo jasné, že mají poradce. Navíc začala informovat jako první, masivně a plošně.

Nesouhlasíte s článkem, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla SchwarzenbergaAlexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody, Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové či Džamily Stehlíkové.

„Proruskou“ stranu fakticky donutili jen se bránit stále novým a novým verzím domněnek o událostech, které nikdo ze čtenářů nemá možnost relevantně ověřit. Tato strana také určila další slovník popisu událostí, přičemž využila faktu, že mezi prostými a méně vzdělanými konzumenty médií - a těch je statistická většina - je Rusko stále vnímáno jako zlo. Konkrétně vzhledem k vyslání okupačních vojsk v roce 1968, později do Afghánistánu. Prostě Rusko je v myslích mnohých ještě dnes ztotožňováno se Sovětským svazem a kvůli tomuto oslímu můstku zaujímáme postoje jako za studené války.

V komunikaci „proevropských“ už dávno před klíčovými událostmi, které působily jako spouštěč, dokonale fungovaly všechny nástroje řízené komunikace. Událostmi se vždy ofenzivně určila agenda (agenda setting) a ta se vnutila druhé straně. Násilnými kroky (střelba do demonstrantů na Majdanu, sestřelení letadla, zmasakrování „konvoje s uprchlíky“) se do jinak racionálně posunovatelného konfliktu zapojily emoce. Nastavil se tak referenční rámec vnímání informací (framing) vázaný na „náš“ vztah ke stranám. Určilo se bipolárně a bez vazby na fakta, kdo je dobrý a kdo je zlý („chtěli jen vstoupit do EU“, „chtěli jim zabránit v cestě za svobodou“, „už zase bijou naše děti“). Na tomto hřišti se pak hrála hra na „ty dobré“ a „ty zlé“. Fakta se nezávisle a nezaujatě neanalyzovala, protože byly vždy vytvořeny okolnosti, které tomu bránily. Podle mého názoru nemohlo nikdy jít a nešlo, pokud jde o způsob informování o dějích na Ukrajině, o nějakou „věc lidu“. Na Majdanu nebyl „lid“, ale političtí aktivisté a bojůvkáři. Plus žoldáci. Naivové a intelektuálové, kteří se přidali, velmi rychle zase vycouvali poté, co začala téct krev. Profesionalita ukazuje spíše na dobré poradce.

Anketa

Která strana nejvíc vybouchne v komunálních a senátních volbách? Kde bude největší zklamání ze zaostání za očekáváním?

6%
52%
1%
21%
14%
0%
5%
0%
hlasovalo: 23028 lidí

Rusko prohrává a prohrávat ještě dlouho bude. V Kremlu ani na Ljubljance totiž nejspíš nečetli základní příručky od amerického profesora z Harvardu Gene Sharpa, i když ta první v angličtině vyšla poprvé v roce 1973 pod názvem „Politika nenásilných akcí“, jeho stěžejní kniha „Od diktatury k demokracii“ vyšla o dvacet let později v souvislosti s lidovým povstáním v Bangkoku, a v ruštině byla oficiálně vydaná v roce 1993 - po rozpadu SSSR, kdy neprošla nominace Jegora Gajdara na funkci premiéra Ruska, moci se ujal Jelcin, proti němu vystoupili pučisté a mělo dojít k občanské válce, která by definitivně smetla „říši zla“. Nevyšlo to tenkrát, ale bylo to o chlup. Do ukrajinštiny pak byla kniha „Od diktatury k demokracii“ přeložena v roce 2004 v souvislosti s Oranžovou revolucí.

Rusko po století uplatňování „tvrdé moci“ nerozumí vytváření a uplatňování „měkké moci“. Neumí tudíž ani nevládní diplomacii, kterou je potřeba finančně a organizačně podporovat, zaplést do podpory hvězdy popkultury, univerzity i nadace, komerční firmy i neziskové organizace. Rusko mělo a stále ještě má nevýhodu své pověsti, ačkoliv je zemí, do níž většina evropských zemí vyvážela či s níž spolupracovala. Díky ruskému plynu a ropě svítíme, jezdíme a topíme. Pro mnohé lidi v Evropě to jsou stále ale oni „Rusáci“ ze srpna 1968, zachvatčiki, zpití vodkou. A mnozí „noví Rusové“ tento sovětský stereotyp potvrzují. Dávají ostentativně najevo své bohatství a stejně ostentativně pohrdají zákony. Nelze se tedy ani moc divit.

Anketa

Bude koncem roku 2017 Andrej Babiš ještě v politice?

hlasovalo: 6372 lidí

Již během zimy i po pádu Viktora Janukovyče začala česká blogosféra či sféra alternativních" médií namítat, že informovanost o majdanských událostech" v České republice je zmanipulovaná, proukrajinská a selektivní, například pokud jde o utlumování zpráv o agresivitě majdanských demonstrantů a maximalizace informování o tvrdosti postupu policejních složek. Byly tyto nářky směrem k českým médiím oprávněné?

Částečně byly a ještě i jsou. Ale to je právě problém onoho průběhu informační války, kterou Rusko prohrává. Důvodů onoho naklonění se ke kyjevské vládě je několik. Jednak je to její deklarace vymanění se z obětí ruského medvěda a přijetí evropských pravidel, jednak převaha profesionálně připravených informací proukrajinské strany, které média přebírají. Informací je třeba a koho jsou, ten je má a může je poupravit. Nikdo ze současných novinářů netouží dělat opravdu nezávislou válečnou žurnalistiku a ono to dnes vlastně nejde. Dříve nebo později potřebujete nějaký ferman, dříve nebo později potřebujete profesionální informační zázemí. A tehdy spadnete do pasti „embedded journalism“. Dnešní média navíc nemají mnoho času zamyslet se, elektronický online svět se hrne kupředu a uzávěrka o půlnoci je něco, nač my, pamětníci, už jen vzpomínáme. Dnes je uzávěrka každou minutu. Vždycky říkám, že Karel Čapek by neměl už šanci. Vydavatelské domy chtějí levnou pracovní sílu, tedy mediální dělníky u pásu, kteří bezmyšlenkovitě hrnou zprávy. Blogeři jsou většinou buď sami analytici nebo lidé, které téma z nějakého důvodu zajímá a jsou v něm angažováni. Čili nejsou nestranní. Dokonce i renomované agentury do první linie posílají najaté místní, o jejichž profesní minulosti ani názorech nemají ani ánunk. A tak pod hlavičkou vrcholů válečné žurnalistiky vídáme mnohdy aktivismus lokálních novinářů, agenturami najatých a technicky vybavených.

Ale v poslední době vidíme už i změnu. I mainstreamová média se začala zamýšlet nad etikou své práce. Možná proto, že někteří reportéři BBC už začali vydávat informace, které tak zcela neodpovídají „revolučnímu nadšení“. O fašismu Pravého sektoru, o zkorumpovanosti oligarchů, o bezzásadovosti představitelů vlády.

Ukrajina navíc informační válku poněkud přehání. Způsob, jakým se vyjadřují prezident Porošenko a premiér Jaceňuk, začal být neúnosný. Prohlášení o likvidaci konvoje, k němuž neexistují žádné důkazy, fotografie ani jiné záznamy a další excesy z posledních dní ukazují, že se informování začíná poněkud vymykat a vládní mašinerie dostává trhliny. Pokud by ukrajinská armáda zničila ruský konvoj, to by si to nenafotila? To by nepřivlekla mrtvoly, jejich vojenské průkazy a uniformy? To by neidentifikovala čísla zbraní? Neprofesionality si nelze nevšimnout. Pamatuji, jak Saakašviliho ministr tvrdil, že Rusko použilo v Gruzii balistické rakety Točka. Akorát že jejich dopad někdo příliš špatně zinscenoval. V České republice je ale vztah k Rusku apriorně negativní, nebo alespoň nedůvěřivý, náš pocit křivdy z toho, co nám „Rusáci“ (resp. Brežněvův Sovětský svaz) udělali, se přenáší na generace a generace lidí, kteří už Pražské jaro 1968, natož roky předešlé, nepamatují.

Také je problém dnes zjistit, na čí straně je pravda a kdo lže. Lže usvědčený lhář ve chvíli, kdy říká, že lže jeho protivník? A nemůže mít tentokrát pravdu? Jak to zjistíme, když ve válce zcela logicky lžou všichni…?

Problémem je, usvědčí-li pravdomluvného ze lži fakta – jako se to stalo při uniklých fotografiích sestřeleného malajsijského letadla. Kulaté, přesně do plechu vytlačené otvory o průměru 30 milimetrů všem, kteří znají střely Buk, ukázaly, že letoun nebyl patrně sestřelen raketou, ale kabina pilotů byla zasažena palubními kanóny bitevníků. Dvou bitevníků. Nyní už je třeba pouze zodpovědět otázku, čí výsostné znaky bitevníky nesly a kdo dal jejich pilotům příkaz k palbě.

Jak Rusko prostřednictvím apelů na soudržnost ruského světa", tak EU a USA s odkazem na evropské a západní hodnoty dle některých názorů mobilizovaly sympatie na jedné straně v obyvatelích dnes válčícího Donbasu či na Krymu, na druhé straně ve zbytku Ukrajiny, zejména na západní Ukrajině. Která strana dle vašeho názoru tuto propagandu" prováděla intenzivněji? A s jakými následky? Jak reagovat na tvrzení, že ruská televize prostřednictvím nacionalistických nenávistných pořadů (např. show Dmitrije Kyseljova) rozdmýchala občanskou válku na Donbasu?

Mobilizace sympatií se měří čím? Potleskoměrem? Počtem mrtvých té „druhé" strany“? Nedomnívám se, že válku na Donbasu rozpoutá show někoho, kdo je známý nacionalista, jako Dugin či Kyseljov, případně na druhé straně Porošenko či zakuklenci Pravého sektoru. Morálku bojujících jednotek je třeba upevňovat za pochodu. Vojáci, špatně placení, musí vědět, proč bojují a za co umírají. Pokud jsou dvě válčící strany, je logické, že jedna i druhá podléhají utvrzující propagandě. Na obou stranách jse vyrábí oprávnění k masakru „těch druhých“. Na obou stranách bojují historici, mýtotvorci a ideologové. Nesmíme ale zapomenout, že „válka o Ukrajinu“ je také ekonomická válka. O vytlačení z trhnu a o nové ekonomické uspořádání světa. Bojuje se o plyn a o ropu. Bojuje se o uhlí a ocel. To vše stálo u kolébky Evropské unie i u moci Ruska. Ukrajina (spíše její poradci) umí propagandu lépe. Evropa i Spojené státy totiž jsou vždycky více nakloněni příběhům o obětech velkoruské rozpínavosti. Čili emoční výhoda byla od začátku na straně Ukrajiny.

Pád letadla MH17, další kapitola celé krize. Co k tomu mediální analytička má říci? Kdo předložil přesvědčivější důkazy, která ze stran konfliktu se zachovala poctivěji? A co ruská, česká a západní média?

Základním pravidlem žurnalistiky je, že poctivému komentáři musí předcházet zpravodajství, které přinese fakta, ne dohady a spekulace. Údajný fakt, že letadlo sestřelili proruští povstalci, se objevil až příliš překotně. Viník byl určen málem dříve, než se zjistilo, že nějaké letadlo spadlo. Letecký dispečer, kdo první hlásil sesetřelení letounu, byl umlčen agendy SBU. V tomto případě se nezachovala poctivě ani jedna strana. Letadlo spadlo doprostřed války a tak to prostě je. Možná bychom si měli klást otázku, co vyzkoumali experti z černých skříněk a proč se najednou o jejich obsahu mlčí. A proč je kolem toho všeho najednou tak zvláštní ticho. Sestřelené letadlo dokonale zapadlo do obrázku „zlých Rusů“ a „zločinných separatistů“. Česká a zejména západní média se ráda nechala svést ke komentářům. Mezitím Ukrajincům sestřelili několik dalších letounů.

S jakou mediální a PRovou" pověstí vychází z celé ukrajinské krize Rusko? Politoložka Veronika Sušová-Salminen napsala, že arzenál ruské ,,soft-power" je prakticky zničen. Má Rusko šanci v následujících letech budit alespoň nějaké sympatie u západní veřejnosti? A naopak, lze říci, že pokud jde o ruské veřejné mínění, je nechuť k USA či Západu obecně vybroušena na maximum?

Jde Rusku o veřejné mínění v zahraničí, nebo na něj už dávno rezignovalo? Rusko umí klasickou „hard power“ propagandu. Arzenál „soft-power" nikdy nemělo. Putin jako příklad mužnosti a nezlomnosti, na koni, na rybách, s tygřicí, na jaderné ponorce… „Soft“ propaganda jim zoufale nejde. Neumí ji a hlavně u nich nemá vůbec žádnou tradici, jakkoliv Putinovi radí americká píárovka. „Soft power“ se musí dělat systematicky, v rukavičkách, se znalostí psychologie. Ruská propaganda je silová. Spojené státy, navzdory všem svým problémům, budí navenek dojem zaslíbené země. Rusko, navzdory mnoha svým úspěchům, vypadá pořád jako chladná temná velmoc. Na druhé straně ale Russia Today je vynikající počin. Vysílá čtyřiadvacet hodin v ruštině, angličtině, arabštině a španělštině a má zásah přes miliardu lidí.

Pokud jde o ruská média... Jistě nelze předstírat, že v Rusku panuje mediální pluralismus v západním slova smyslu. Co tedy Putin s ruskými médii za léta své vlády provedl? Podle jakých pravidel fungují, co lze říci či napsat bez problémů, co s problémy a za co hrozí postih?

Na Západě panuje mediální pluralismus? A v čem spočívá pluralismus?

Západ dospěl do stadia, kdy si (stejně jako Rus) můžete na internet napsat, co chcete, ale nikdo to nečte. A když už si to přečte, nevěří tomu a nekoná podle toho. Rusové mohou stejně jako vy svobodně cestovat, pokud na to mají peníze. Mohou podnikat i bankrotovat. Mohou chodit do kostela. Mohou se dívat nerušeně na satelitní televizi a sledovat necenzurovaný internet. A co? Je to znak podílu občana na faktické moci v zemi, což by měl být význam slova demokracie? Aktivismus čtenářů a silná, autoritativní média, jaká jsme znali před třiceti lety, vystřídala lhostejnost na jedné straně a cynismus řízené komunikace na straně druhé. Trolling a virální marketing pak znejistěl všechny. Dnes lze kdekoliv – u nás i v Rusku – úspěšně manipulovat názory kohokoliv. Bez možnosti obrany.

Ruský mediální svět je zvláštní kapitola. Ano, rozhodně není většinově protiputinovský, ostatně, proč by měl být? Putin je po ožralém Jelcinovi první zachránce ruské hrdosti, moci do té chvíle upadající země. Putin dokáže s médii kreativně pracovat. A s těmi, která mu lezou do soukromí, vcelku rychle zatočit, jak by potvrdil bulvární deník Moskevský korespondent, který byl uzavřen poté, co zveřejnil článek o tom, že si bude brát gymnastku. List je finančně ztrátový, prohlásil jeho majitel. Na druhé straně vedle státní televize nechal Putin vytvořit televizi veřejné služby, i když ne včetně koncesionářských poplatků, protože chuť platit v Rusku neexistuje. Ale s garancí nezávislosti. Ostatně, Russia Today dnes patří mezi jednu z nejlepších zpravodajských stanic, vedle CNN a BBC. Rusko je zemí, které při povrchním pohledu těžko porozumíme. Směsi až anarchistické demokracie a vlády pevné, místy velmi kruté ruky. Demokracie nemusí vždy přinášet svobodu. Sám Putin mluví o řízené demokracii a do určité míry tak reflektuje esej Fareeda Zakaarii Neliberální demokracie z časopisu Foreign Affairs ze začátku roku 1998.

Je pravda, že Kreml si hlídá zejména šéfy státních médií a agentur. Šéfkou nové státní agentury Rossija Segodňa je například bývalá šéfka zpravodajství Russia Today. Na pluralitní mediální tok ovšem Kreml vliv nemá, a nikdy mít už nebude. O to ale hůř. Protože dřív alespoň platilo, že to, co psali v novinách, nemohla být stoprocentní lež. Dnes už není jistota nikde. Peníze, lži a manipulace se staly globální zbraní hromadného ničení této civilizace. Zničí Ameriku, zničí i Rusko. Nikdo nebude věřit nikomu. A vlastně už nevěří.

Irena Ryšánková, politická a mediální analytička. Do roku 1990 pracovala v továrně, vyrábějící turbíny. Dodnes je považuje za krásná stvoření a továrnu za nejlepší skolu, jaké se jí mohlo dostat, ačkoliv tehdy to tak možná nevnímala. Poté začala pracovat v Design Centru České republiky, nejprve jako překladatelka odborných textů a poté jako redaktorka časopisu Design Trend. To nasměrovalo její cestu k novinařině. Pracovala v domácí rubrice Rovnosti, listu Prague Business Journal a postupně se přesouvala k politickým a mediálním tématům. Odborně se zabývá fungováním vysílacích médií nejen v Evropě. Své názory nepovažuje za zjevenou pravdu, spíše za podnět k zamyšlení, snaží se na věci dívat ze všech stran a vyprovokovat diskusi, byť je to někdy těžké, protože diskuse je těžká disciplína.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: nep

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Erik Best: Sobotka mohl uzavřít s Merkelovou tajnou dohodu. Prouza porušuje zákon. A jestlipak se Zeman postaví tomuto...

4:41 Erik Best: Sobotka mohl uzavřít s Merkelovou tajnou dohodu. Prouza porušuje zákon. A jestlipak se Zeman postaví tomuto...

POLITOLOGOVÉ Sobotka mohl klidně uzavřít s Merkelovou tajnou dohodu. Politický analytik a novinář Er…