Uznávaný historik Šebek: Rusko je agresivní a ukřivděné. Nicméně Putin dělá jistou důležitou věc, nad kterou se i my musíme zamyslet

8. 8. 2014 7:14

Na jednu stranu je třeba řešit problémy jednáním, nikoli válečným konfliktem, ale na druhou stranu nás historie učí, abychom v žádném případě neustupovali agresi, abychom neustupovali snaze jiného státu získat území souseda, říká docent Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovoří historik o pocitech ukřivděnosti Rusů ze ztráty vlivu jejich bývalé velmoci, obratné manipulaci ruského prezidenta Putina i o konfliktu v Gaze, právu Izraele na obranu a příčinách protisemitských nálad v západoevropských zemích.

Uznávaný historik Šebek: Rusko je agresivní a ukřivděné. Nicméně Putin dělá jistou důležitou věc, nad kterou se i my musíme zamyslet
Foto: Radim Panenka
Popisek: Demonstrace proti fašismu na Ukrajině a na podporu Ruska

Když se díváte na konflikt na Ukrajině a dlouhou váhavost Evropy postavit se Rusku kvůli anexi Krymu, napadá Vás nějaká paralela z minulosti, z níž bychom si měli vzít poučení?

Myslím, že vždycky je možné si vzít poučení z minulosti. Současná situace může připomínat částečně situaci před sto lety, ovšem vzdáleně, kdy nebyla vůle, především před vypuknutím první světové války, najít nějaký konsensus, a tak se všechny problémy, které se nahromadily, řešily válečným konfliktem. Poučení z historie je v tom, abychom se snažili nevyhrocovat mezinárodní situaci a snažili se hledat řešení, které by bylo spíš v rovině dialogu, v rovině jednání, nikoli v řešení prostřednictvím válečného konfliktu. Ale k tomu bych chtěl říci jednu důležitou věc: Je těžké kdykoliv vidět současnou situaci prostřednictvím nějakých historických analogií, protože každá historická událost, i ta, která se odehrává v současné době, je svým způsobem jedinečná a vždycky se odehrává souhrou jedinečných faktorů. Nikdy to není tak, že se jedná o nějakou totožnou záležitost s tím, co jsme zažili v minulosti.

To poučení tedy je rozhodně v tom, aby, pokud je to možné, se hledaly cesty řešení konfliktních situací v jednání, nikoli válečnými konflikty. Současně je také ovšem třeba říci, že historie nás učí, abychom v žádném případě neustupovali agresi, abychom neustupovali snaze jiného státu získat území třeba svého souseda.

Ale tomu přece někdy nejde zabránit jednáním, o jednání musí být zájem z obou stran?

Tady je velká zodpovědnost na politicích, aby se snažili najít rovnováhu mezi oběma těmito skutečnosti, na jedné straně řešit situaci jednáním, na druhé straně dát jasně najevo, kde je právo a kde je spravedlnost. A to je myslím v současné době nejvážnější úkol, který vidím před představiteli Evropy, ale obecně i před světovým společenstvím. Protože v současné době ta největší ohniska napětí a možného rozšíření válečných konfliktů jsou nejen na Ukrajině v její východní části, ale samozřejmě také v rámci blízkovýchodního konfliktu po současné operaci v Gaze, která navíc může zvednout silný protiizraelský tlak v Evropě.

Po celém světě se po operaci izraelské armády v Gaze zvedly protiizraelské nálady, ale nemá Izrael právo na ochranu svých obyvatel, když je neustále ohrožován Hamásem?

Mám pocit, že izraelsko-palestinský konflikt je přesně o tom střetu mezi tím, kdy je třeba nutně ukázat míru obrany, protože podle mne začátek konfliktu je na straně palestinských militantů, kteří unesli a zabili tři izraelské mladíky a zahájili ostřelování izraelského území, a mezi tím, že Izrael je do jisté míry tlačen k tomu, aby nedával najevo jen snahu řešit tento konflikt vojenskou cestou, ale aby projevil mírové úsilí, snahu, aby se konflikt řešil jinou cestou než ozbrojenou intervencí. Ale je zřejmé, že Izrael je ohrožován různými militantními skupinami z různých stran a má logicky právo na svoji obranu.

Jak si tedy vysvětlujete protiizraelské, protižidovské nálady, které se v této souvislosti objevují v Evropě? Je to ovlivněno tím, že v mnoha evropských zemích jsou silné arabské menšiny, nebo tím, že v části evropské společnosti antisemitismus dřímá stále někde v podvědomí a při nějakých příležitostech se znovu objeví?

Řekl bych, že jde o mix různých faktorů. Nesmíme zapomenout na to, že v řadě západoevropských zemí je poměrně velmi silná islámská komunita, která se snaží vystupovat právě v tom protiizraelském duchu, navíc do toho vstupuje faktor různých propalestinských aktivistů, kteří v těchto zemích působí. To je dáno tím, že i v minulosti byla ve Francii řada aktivistů, která vystupovala v duchu arabských zájmů. A pak je tu ještě další faktor, že právě v těchto zemích navíc roste i podpora extrémně pravicovým uskupením, které v sobě často mají i určitý antisemitský podtext. Přesně tyhle faktory dávají dohromady takové nálady. Tady se obecně nabízí jedno z důležitých poučení z minulosti, a to, že v okamžiku ohrožení demokracie nelze sahat k jednoduchým laciným řešením a receptům. To znamená nevidět zjednodušeně ani konflikt na Ukrajině, ani konflikt v Gaze. Tohle všechno jsou věci, které nás mohou z minulosti poučit. Není možné vzít jednoduché měřítko na žádnou z mezinárodních událostí, ale stejně tak nebrat zjednodušené měřítko ani na události na domácí scéně.

Jedno asi mají tyto konflikty, na Ukrajině a v Gaze, společné – oba vyvěrají z minulosti, jsou důsledkem dlouhodobě neřešených problémů…

Ano, to je přesně ono, že i při pohledu na vývoj těchto událostí je třeba vzít ten nezjednodušený pohled, který právě často tkví v problematické minulosti těchto regionů. Při řešení těchto otázek je třeba také přihlédnout k tomu, že oba ty regiony měly velmi komplikovanou minulost, mají komplikované sociální a nakonec i náboženské vztahy a tohle všechno hraje svoji roli. Takže zjednodušeně řečeno: Myslím si, že právě při pohledu na tyto události si nelze vzít ideologické brýle a dívat se na ně prizmatem zjednodušeného rozdělení rolí na dobré a zlé.

Takže podle Vás ani v rusko-ukrajinském konfliktu není možné jednoznačně ukázat na jednoho viníka konfliktu?

Ta situace je samozřejmě komplikovaná a zodpovědnost nesou obě strany konfliktu. Ale je třeba zároveň zdůraznit jednu důležitou věc, že Rusko čím dál víc zvyšuje svoji agresivní rétoriku vůči Ukrajině a často už je vidět, že hodně sází na nárůst nacionálních tendencí ve vlastní zemi. A díky tomu je tady určité riziko, že právě vliv Ruska může situaci na Ukrajině eskalovat v nějaké další konfliktní situace. Ale zároveň nelze přehlížet, že také na Ukrajině jsou poměrně silné nacionální tendence. Myslím, že tady je potřeba situaci zklidnit a hledat taková řešení, která nebudou vyvěrat z nacionálních emocí, ale povedou ke koncensu.

Vidíte nějakou naději? Poslední zprávy nejsou příliš příznivé, hovoří o tom, že Rusové shromažďují u hranic s Ukrajinou vojsko.

Myslím si, že i v průběhu ukrajinské krize probíhají často tajná jednání, například teď se ukázalo, že o situaci na Ukrajině jednali kancléřka Merkelová a prezident Putin. Nakonec se může stát, že se na bázi mezinárodní diplomacie najde řešení. Je ale třeba vzít v úvahu, že tyto konflikty mají své historické kořeny a že při jejich řešení není možné opakovat nějaké staré historické chyby o rozdělení mocenského vlivu.

Ale snaha rozšířit mocenský vliv hraje na straně Ruska nepochybně významnou roli. Vzpomeňme, jak ruský prezident Vladimír Putin prohlásil, že největší katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Nepovažujete tento postoj za nebezpečný zejména ve světle anexe Krymu a jeho připojení k Rusku v rozporu s mezinárodním právem?

Je to i reakce na to, že Rusko se dlouhodobě po roce 1989 cítilo upozaděné v těch mezinárodních otázkách, že jeho vliv není tak výrazný, jako byl v minulosti. A je to reakce právě na tento pocit často křivdy mezi ruským obyvatelstvem, které bylo zvyklé na důležitost své země v minulosti. Řekl bych, že tady je vytvářen určitý mix pocitů ukřivděnosti, pocitů opětovného získávání národní hrdosti a pocitu sebevědomí, který se odráží i na politické rozhodování ze strany současného Ruska. Putinovo vedení velmi dobře manipuluje s obrazy minulosti, aby zlegitimizovalo svoji politiku. A tady bych zdůraznil ještě jednu věc, která se v našem prostředí málo připomíná, ale je velmi důležitá, a to je velmi obratné manipulování Vladimíra Putina s náboženskými otázkami, kdy on se stylizuje do role člověka, který hájí křesťanské hodnoty, křesťanské zájmy, hájí je proti dekadentnímu Západu v očích řady svých spoluobčanů a který se stylizuje do role, že hájí křesťanské zájmy před vlivem islámu. A to jsou všechno věci, které mu mohou přinášet poměrně značnou popularitu mezi vlastním obyvatelstvem. Ale tady se musí také Evropa zamyslet sama nad sebou, že totiž Evropská unie není jen o ekonomických otázkách, o ekonomickém směřování, o nějaké ekonomické unii, ale že je to také otázka hodnotová o tom, že Evropa by měla mít nějakou vizi, i co se týká jejího ideového směřování. Myslím si, že by také měla dávat najevo, že je to kontinent, který vychází z křesťanských kořenů a křesťanských hodnot.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Martin Konvička představuje plán na odvolání Babiše: Pokud by Okamura spolupracoval s ANO...

19:11 Martin Konvička představuje plán na odvolání Babiše: Pokud by Okamura spolupracoval s ANO...

ROZHOVOR Aktivista Martin Konvička tvrdí, že Andrej Babiš dovedl profesi obchodního a sňatkového pod…