Co soudíte o Tomáši Halíkovi?Anketa
Na bratislavské konferenci GLOBSEC zazněla důrazná varování před Ruskem. Polsko si přeje rozmístění vojenských kapacit na území svém i dalších částí východu Aliance; zazněla též teze, že Rusko se snaží rozložit EU, přičemž je mimořádně aktivní i v Česku a na Slovensku. Generál Pavel varoval, že bude jasně řečeno, kteří spojenci v NATO nedodržují předepsaná 2 % HPD na zbrojení. Čímž myslel i ČR. Do jaké míry lze s jednotlivými klíčovými závěry souhlasit?
Nejprve je třeba jasně uvést, co je to GLOBSEC. Z hlediska počtu významných hostů je to bezpochyby prestižní a štědře financovaná událost. Z hlediska otevřené pluralitní diskuze je to však hrubě až bezcharakterně zneužívaný prostor pro nestoudnou propagandu nové fáze studené války těch nejhorších rozměrů. Každý rok tam s obrovskými poctami přivítají někoho, kdo by byl ve spravedlivém světě už dávno odsouzen jako válečný zločinec. Tento rok to byla například bývalá šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová, která sehrála zásadní úlohu v rozbití Jugoslávie a finančně z toho profitovala, když skupovala klíčové podniky v Kosovu, mezi nimi i Telekom. Minulý rok to byl britský premiér David Cameron. Ten je architektem bombardování Libye a následné změny tamějšího režimu, což bylo nejen porušením mezinárodního práva, konkrétně rezoluce RB OSN č. 1973, ale především to způsobilo rozvrat státu a současný rozkvět pašeráctví s lidmi směřujícími do Evropy. A samozřejmě, byl tu i bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili, který je ve své vlasti stíhaný za překročení pravomocí veřejného činitele, podněcování násilí a krvavého potlačení masové demonstrace v listopadu 2007 – nejprve našel útočiště před spravedlností v USA a dnes si užívá ochrany v Porošenkově Ukrajině. A dalo by se pokračovat.
K tématu Ruska na PL:
Slušní lidé do takovéto společnosti nechodí. Proto tu nikdy neuvidíte Jeremyho Corbyna, Bernieho Sanderse, Eva Moralese či Justina Trudeaua. Nebudete tu vidět Josepha Stiglitze, Noama Chomského, Immanuela Wallersteina či Naomi Kleinovou. Je to ohlušující jednostranná událost a takto je třeba ji brát. V této atmosféře nelze vést racionální diskuzi o Rusku, které má své problémy s politickým systémem, soudnictvím, stavem lidských práv atd. – ale není to země, kterou je třeba démonizovat. Je do očí bijící, že na této události nezazní žádná kritika nejbrutálnějších spojenců USA, jako je Saúdská Arábie či některé středoafrické krvavé režimy, ale účastníci se zadusí kritikou o mnoho měkčích režimů v Rusku, na Kubě či ve Venezuele, se kterými se nejenže dá, ale je nevyhnutelné při řešení globálních problémů spolupracovat.
Všimli jste si, kolik má dnes Západ nepřátel? Nutí nás nenávidět a izolovat se od takového počtu zemí, že to překračuje mentalitu z dob sovětského impéria. Ale proč vlastně? Proč by měla být předmětem skandalizace prastará touha lidstva po míru a přátelství se všemi národy světa? Proč bychom měli přijímat tuto žlučovitou informační válku charakteristickou spíš pro psychotické diktatury, ve které se utápějí obě polokoule naší planety? To se týká i, nebo především filozofie Severoatlantické aliance. Je šílené, pokud zmíněný předseda vojenského výboru NATO generál Pavel řekne, že hlavní hrozbou pro Evropu nejsou současné problémy s masovou migrací, ale Rusko. Pokud začnete zpochybňovat bezprostřední zkušenost Evropanů a vytvářet imaginární nepřátele, lidé vás budou považovat za idiota. A dřív nebo později se začnou ptát, před čím nás chrání NATO, pokud ne před reálnými hrozbami, a na co tuto organizaci vlastně potřebujeme, když je aktivovaná jen při narušení amerických globálních zájmů.
Lze připomenout, že často právě ze strany NATO a jeho členů je nám často připomínáno, že nedáváme dostatek prostředků na obranu…
Na příkladu stále brutálnějšího nátlaku na zvyšování vojenských výdajů do výšky dvou procent HDP vidíte absurdnost celé situace. Ačkoli prestižní Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) dlouhodobě varuje, že současné tempo růstu zbrojení je neefektivní, že nepřispívá k bezpečnosti, ale k destabilizaci světového pořádku, většina politiků a analytiků iracionálně označuje jakékoliv škrty za bezpečnostní hrozbu. Zbrojařští lobbisti vám, samozřejmě, budou tvrdit, že všechny takto vynaložené peníze jsou jakousi zárukou či pojistkou proti možnému nebezpečenství. Jenže pokud se dnes chcete pojistit (kdekoliv), musíte nejprve vyhodnotit riziko. Jinak by byly výdaje na pojištění výdaji bez hranice. A přesně takto se mrhá penězi při vojenských výdajích států NATO. Netřeba vysvětlovat, netřeba zdůvodňovat. Netřeba vyhodnocovat efektivitu. Stačí, když si vymyslíte hrozbu a její iracionálnost ospravedlníte bezpečnostními opatřeními. Je to něco podobného, jako byste si každý den kupovali léky – ne proto, že je potřebujete, ale pro případ. Každý občan v demokratické zemi má právo na bezpečnost a stejné právo se ptát, jakým způsobem je jeho bezpečnost chráněná. Pokud všechny rezorty musí zdůvodňovat svoje výdaje, ministerstvo obrany by nemělo být výjimkou. Realita je však úplně jiná. Každá hrozba je definovaná tak, aby omluvila armádní výdaje, ne naopak. Je to vše podivné. Děsí nás výdaje na státní aparát, jsme alergičtí na požadavky odborářů, šetříme na Slovenské akademii věd, na matkách s dětmi a dokonce i na těžce nemocných pacientech – ale nikdo, nikdo nežádá konkrétnější zdůvodňování výdajů na obranu. Jakékoli vyslovené požadavky ze strany zbrojařských lobbistů sledují naše média s téměř nábožnou úctou.
Fakta jsou taková, že státy NATO dnes vynakládají na zbrojení přibližně dvě třetiny celosvětových výdajů. Rusko začalo v posledních letech vydatněji zbrojit, ale stále je to jen pět procent. V konvenční válce by proti takovéto přesile Rusko nemělo šanci, v nekonvenční by neměl šanci nikdo. Tak o čem se tu bavíme? Na druhé straně, Severoatlantická aliance je jediná mezinárodní organizace, u které není veřejnost citlivá na plýtvání. Výstavba nového sídla NATO se tak prodražila, že členské státy si musely připlatit miliony eur. NATO začalo výrazněji tlačit na zvyšování rozpočtu obrany svých členů od začátku roku 2010, kdy se pakt dostal do problémů způsobených nadměrnými výdaji na nesmyslnou válku v Afghánistánu. A tak na jedné straně politici pateticky přesvědčují veřejnost, že nám chybí peníze na modernizaci armády, na straně druhé jsme pomáhali budovat afghánskou armádu, která je díky těmto financím modernější než ta naše. Krmíme zbrojařské firmy bez toho, abychom vyhodnocovali, jaký to bude mít pro naši bezpečnost reálný efekt. Diskuzi, která se u nás o bezpečnosti vede, neurčují odborníci zaměření na mírové řešení a zlepšování vztahů mezi národy, ale zbrojařští lobbisti. Ti považují za mantru jakékoliv debaty na toto téma naše „závazky“ přispívat na obranu NATO vojenskými výdaji ve výši 2 procent HDP. Nevím, zda si většina lidí uvědomuje, jaké jsou to obrovské peníze. V rozporu s tím, co tvrdili obhájci Severoatlantické aliance, alianční obrana není lacinější – většina neutrálních států dnes dává na obranu méně než nejslabší články NATO. Dvě procenta HDP jsou podle mnohých odborníků samoúčelnou hranicí militarizmu, ale my se k tomuto závazku nadále hlásíme. Američtí spojenci nás často vydírají tím, že jejich podíl na vojenských výdajích členských států NATO se neustále zvyšuje. Jenže to je velmi demagogicky postavený argument. My přeci neneseme a nemůžeme nést zodpovědnost za americká válečná dobrodružství a přizpůsobovat jim vlastní výdaje. Svým americkým přátelům můžeme poradit jen to, aby nevedli tolik nesmyslných válek. A jejich výdaje budou nižší. Naše bezpečnostní priority musí být formulované jinak.
Konference GLOBSEC se zúčastnila také exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, která uvedla, že Spojené státy se ve světě musí angažovat a měly by být připravené vyvíjet aktivity po celém světě, a to nejen vojenské. Výzvy na oslabení transatlantického spojenectví, či dokonce k rozpuštění NATO jsou podle ní velmi nebezpečné. A nejlépe na funkci prezidenta USA je prý připravena Hillary Clintonová. Co říci k těmto jednotlivým bodům?
Jen to, že Madeleine Albrigtová obhajovala přesně tu politiku, která dovedla svět k současným problémům. Tu politiku, která rozvrátila Balkán, Afghánistán, Irák, Libyi i Sýrii. Je neuvěřitelné, že ty miliony mrtvých nevedly k žádné sebereflexi, což jen naznačuje, že se nic nezměnilo, že světu vládnou nadále ti samí ctihodní lháři a největší váleční zločinci diktují národům podmínky z vládních paláců. Na poradci (slovenského – pozn. red.) prezidenta republiky Martinu Bútorovi jsem si kdysi vážil jeho smyslu pro občanskou angažovanost a mimořádně kultivované vystupování. V okamžiku, kdy Albrightové odevzdal cenu za – a nyní poslouchejte – „posílení míru“ a nazval ji „zázrakem zosobněným v člověku“, který je třeba uctít, ztratil u mě poslední zbytky respektu. Neboť toto nebyl názor, toto bylo už vědomé vymývání mozků na úrovni politruků z padesátých let. A jednou se za tuto dobu budeme všichni stydět. Podobně je třeba vnímat i její podporu pro Hillary Clintonovou. Tato žena je pro ni totiž zárukou kontinuity, jsou mentálně na té samé úrovni. A tu mentalitu bych shrnul do slavného výroku Madeleine Albrightové, která se ve funkci šéfky diplomacie rozčilovala: „Na co máme armádu, když ji nemůžeme použít?“ V této zdánlivě naivní otázce je filozofie jejího smýšlení. Je to velmi militantní člověk, který víc než umění diplomacie věří síle zbraní.
Vladimir Putin se v rámci své TV show snažil chlácholit ruské občany. Ti naříkali na zdražování potravin a léků, klesající či nevyplácené mzdy, nekvalitu silnic, korupci, drahotu komunálních služeb, svou nemožnost splácet hypotéky apod. V jaké pozici je nyní doma ruský prezident? Jak silný a stabilní je? Čím zvládá odolávat takovému všeobecnému nářku? Bude znovu zvolen prezidentem a dokončí v klidu svůj mandát, nebo se Rusko „nezmátoří“ a zažije turbulence, ne-li revoluci?
Musím se už smát u těchto opakovaných pokusů, když se přání vydávají za fakta. Podobné úvahy, že Putin už už padne, se objevují i u nás, zejména z úst mainstreamových novinářů a proamerických analytiků, ale všechny tyto žvásty usvědčují jejich autory ze žalostně slabé znalosti současného Ruska. V prvé řadě, Putinova popularita navzdory klesající životní úrovni většiny obyvatelstva nadále láme rekordy. Podle agentury FOM souhlasí s Putinovou politikou víc než 81 procent občanů a víc než 70 procent by jej volilo v dalších prezidentských volbách. To je důvěra, kterou si žádný západní politik neumí představit. Jistě se ptáte, čím to je. Jednoduše tím, že popularita ruského prezidenta stoupá ne navzdory, ale i díky ekonomickým sankcím. Ruská duše je už taková. Rusové vždy reagovali na křivdy způsobené nepřáteli své vlasti tím, že přestali útočit na své státní představitele a semkli se okolo nich. Často se poukazuje na moc ruské finanční oligarchie, jenže ta má stejné zájmy za Putina, jaké měla i za Jelcina a jaké mají oligarchové v Bratislavě, Praze, Berlíně nebo ve Washingtonu. Strukturální problémy ruské společnosti jsou podobné jako strukturální problémy jiných kapitalistických zemí – s tím rozdílem, že Rusové mají momentálně mimořádně schopné politické vedení.
Helmut Kohl varoval, že Evropa nemůže pojmout miliony chudých imigrantů a že je třeba jim pomáhat tam, odkud přicházejí. Do jaké míry tím pootočil diskursem v Německu? Jak se vlastně vyvíjí evropský postoj k věci poté, co funguje-nefunguje dohoda s Tureckem a byla víceméně odmítnuta iniciativa Evropské komise na zřízení společného azylu a přerozdělovacích kvót?
Nepřeceňoval bych výroky Helmuta Kohla. Tento starý muž už nedokáže výrazněji ovlivnit veřejný diskurs, neboť mu část Němců po korupčních aférách přestala důvěřovat a kromě toho většina ví, že spor mezi Kohlem a Merkelovou je dlouhodobě osobní. O migrační krizi slýcháme většinou jen silné řeči, ale takto navrhovaná řešení obyčejně nepřežijí první srážku s realitou. Vím, že váš portál se zaměřuje na odpor vůči migrantům, ale nepovím vám, co chcete slyšet. Populističtí politici vytvářejí dojem, že stačí zaujmout nekompromisní tvrdý postoj, nikoho nepustit, vydržet a migrační krize se přežene jako letní bouřka. Jenže ona se nepřežene, naopak, bude se zhoršovat. Ploty jsou jednoduše v této situace absolutně neúčinné, počet uprchlíků navzdory nim roste; a není se čemu divit, neboť pokud utíkáte před válkami, bídou a suchem a investovali jste do toho vše, co máte, nic vás nezastaví. Dohoda EU s Tureckem je morálně a politicky nejen hanebná, ale v prvé řadě neefektivní. Kromě toho, o jaké dohodě Evropské unie tu mluvíme? Celý tento plán připravila v noci ze 6. na 7. března německá kancléřka Angela Merkelová spolu se svým tureckým partnerem, k debatě nebyl pozván ani předseda Evropské komise Juncker, ani předseda Evropské rady Tusk. O takovou Evropu, ve které vládne silnou rukou Německo, které se rychleji dohodne s orientálními despociemi nebo s Ruskem než se svými evropskými partnery a nás všechny jednoduše vynechá ze hry a postaví před hotovou věc – o takovou Evropu bude stát čím dál méně lidí. Turecko není bezpečná země. Netušíme, co se v jeho táborech děje, neboť tam nepustí novináře a uprchlíkům vzali telefony. Víme však, že turecký režim střílí do syrských utečenců utíkajících před hrdlořezy z Islámského státu přímo na hranicích, jak na to upozornila organizace Human Rights Watch, aby si ulehčil situaci. Evropské politické špičky dobře vědí, co se tam děje, a navzdory tomu předseda Evropské rady Donald Tusk vypustí z úst takovou bezcharakterní lež, že Turecko je nejlepším příkladem na světě, jak zacházet s uprchlíky. Celé je to jeden velký podvod. Erdogan si z nás dělá dobrý den a my mu za to ještě platíme. Proto, pokud se mě ptáte, jak se vyvíjí evropský postoj, neumím vám odpovědět, k čemu to povede. Ale umím se vyjádřit tak, že za nejrozumnější a nejperspektivnější návrh uplynulých týdnů považuji prohlášení místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse, který navrhl sjednocení evropských pravidel, jež se týkají uprchlíků. Při řešení této situace jednoduše není místo pro politiky, kteří nemají pochopení pro zájmy celku.
Fotogalerie: - Mezi jdoucími na smrt
Evropou hýbe znepokojení nad jednáním tureckého prezidenta Erdogana. Ten si nejen dovolil žádat Merkelovou o potvrzení stíhání satirika, který ho nazval „kozomrdem“, ale existují i otazníky nad jeho jednáním vůči Kurdům, podporou některých teroristů v Sýrii a samozřejmě i ve věci dodržování lidských práv a svobody projevu. Lze souhlasit s tím, že puštěním stavidel uprchlíků se Evropě mstí za pád Osmanské říše, jak píše turkolog Tomáš Laně, a že v případě neudělení bezvízového styku Turkům do EU stavidla opět zvedne? Jak hodnotit tohoto partnera?
Já tyto názory, které se snaží vysvětlovat práci politiků staletými traumaty, považuji za nepřiměřeně zjednodušující, až vysloveně hloupé. Takto to nikdy nefunguje a historie není služkou politiky. Pokud však jde o samotného Erdogana, už několik let upozorňuji, že pokud máme takovéto spojence, nepotřebujeme ani nepřátele. Erdoganův režim nemá daleko od diktátorského. Minulý pátek začal v Istanbulu proces se čtyřmi univerzitními profesory, kteří jsou signatáři petice kritizující masakr na Kurdech příslušníky tureckých ozbrojených sil. Tito intelektuálové čelí žalobě za „teroristickou propagandu“ a urážku tureckého státu a hrozí jim sedmileté vězení. Erdogan zavírá nepohodlné novináře a mučí politické oponenty, krvavě rozehnal protivládní demonstrace a dovolil pořádkovým silám, aby používaly ostré náboje – a navzdory tomu ho slovenský prezident Kiska nazval svým přítelem a Turecko „ostrovem stability“ (tato vzletná formulace opět zavání rukopisem Martina Bútory). To je šílenství. Jakým právem kritizujeme Rusko, pokud mezi svými spojenci máme o mnoho horší režim a nic proti tomu neděláme? V případě trestního stíhání německého satirika udělal Berlín bezprecedentní skandální chybu. Pokud se shodneme na tom, že Evropa zůstane Evropou jen tehdy, pokud si bude chránit své hodnoty, potom je třeba si uvědomit, že tyto hodnoty neuchráníme tím, že budeme rozvíjet studenou válku proti Rusku nebo Íránu, ale zejména tím, že nedovolíme zpochybňování evropských hodnot a lidských práv uvnitř našeho společenství. Pokud totiž opustíme tento posvátný princip, co bude následovat? Budeme vydávat kritiky americké zahraniční politiky Spojeným státům? Pozor na to, jde o mimořádně nebezpečný trend.
Ve Velké Británii odstartovala kampaň k referendu o setrvání země v EU. Řada politiků i analytiků po celé Evropě před vystoupením Británie varuje, prý by to byla katastrofa pro obě strany a ve finále by došlo také k oslabení vlivu USA v Evropě, což by mohlo mít negativní dopad na naši bezpečnost. Oproti tomu třeba bývalý prezident Klaus řekl, že pokud Britové z Unie odejdou, nestane se vůbec nic. Nakolik je možné jednoznačně říci, jaké důsledky by britský odchod měl nebo neměl?
Odchod Británie by Evropská unie nepříjemně pocítila zejména ekonomicky, jinak si však myslím, že by tento krok Evropě v této fázi spíš prospěl. Londýn byl totiž vždy trojským koněm Washingtonu, brzdil užší sjednocování kontinentu a byl vždy spíše hlasem zájmů Spojených států. Navíc vystoupení Spojeného království z EU by s pravděpodobností rovnající se jistotě znamenalo rozpad Velké Británie. A Brusel by si velmi rychle pospíšil, aby změnil dosavadní slovník a přijal eurooptimistickou část ostrova, tedy Skotsko, do svých řad. Na tomto procesu by nás měla znepokojovat jiná věc. Je zvláštní, že se nikdo z evropských politiků nepozastavil nad tím, že prezident USA Barack Obama přicestoval do Londýna, aby podpořil kampaň za setrvání Británie v EU. Představte si, že by Donald Tusk nebo Angela Merkelová přicestovali na Havaj a podpořili tamější snahy o obnovení nezávislosti anektovaných ostrovů. Myslím, že ve Washingtonu by žádali jejich hlavy. Spojené státy nepřípustně zasahují do vnitřních záležitostí a výlučných pravomocí Evropské unie, dělali to i předchozí američtí prezidenti, když například vyzývali k přijetí Turecka do EU, ale takovéto chování by jasně mělo být označené jako nepřijatelné. Jinak bude Evropa jen tím, čím ji nazval Henry Kissinger: protektorátem Spojených států. Jsou evropští politici dostatečně svéprávní a sebevědomí na to, aby obhájili naši suverenitu? Nebo se budou nadále chovat jako místodržitelé americké moci?
Syrské parlamentní volby vyhrála Asadova strana Baas. Ze Západu zní tvrdá kritika ve smyslu, že volby nejsou legitimní, nemohli v nich kvůli bojům hlasovat všichni voliči, a opozice hrozí, že odejde od stolu mírových jednání v Ženevě. Podle časopisu Foreign Policy jsou USA navíc připraveny na plán B v případě, že příměří padne; mají již přesný seznam zbraní, které budou dodávat protiasadovské opozici. Hradní šéfdiplomat Kmoníček ale varuje, že snaha odstranit Asada bez nalezené alternativy by mohla skončit libyjským scénářem. Jak aktuální vývoj v Sýrii chápat?
Nejprve by nám mohl někdo vysvětlit, co jsou to legitimní volby podle Západu. Protože pokud Západ uznal za demokratické volby na Ukrajině, kde stejně nemohli volit občané z východních oblastí kontrolovaných povstalci, potom je nelegitimní i tato kritika. My prostě uznáváme jen ty volby, které odpovídají mocenským zájmům západních velmocí, a tato politika dvojího metru ničí jakýkoliv patos diskusí o demokratických principech. Je zbytečné zaobírat se takovýmto propagandistickým slovníkem. Pokud jde o libyjský scénář, Spojené státy o něj přeci usilovaly už v roce 2013. Podobně jako v Iráku či Libyi použily lež, že Asad nasadil proti domácímu obyvatelstvu chemické zbraně. Vše bylo připravené, Obama chtěl zaútočit, ale překazil mu to bravurní diplomatický manévr ruského prezidenta. Putin navrhl, aby se syrské chemické zbraně dostaly pod mezinárodní kontrolu; a proti tomu se prezident USA nemohl postavit. A když Obamu varoval i Peking, americký prezident pochopil, že toto nemůže uhrát a formálně požádal Kongres USA, aby mu útok schválil – čímž získal čas na nenápadný ústup. Situaci ovlivňoval aspoň tím, že Spojené státy začaly vyzbrojovat opozici. Je třeba otevřeně říct, že USA hrály od začátku v této válce velmi negativní úlohu. A že dnes jde o velmi výbušný konflikt, který vzdáleně připomíná španělskou občanskou válku v třicátých letech minulého století – i se všemi důsledky. I dnes jsme svědky občanské války, v rámci které se angažují na různých stranách dvě desítky států a není vyloučené, že toto je předobraz nové globální války. To je největší nebezpečí, které z tohoto konfliktu plyne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
