Mediální agendu ovládá uprchlická krize. Nicméně, jak si na tom stojí ještě nedávno těžce zkoušená evropská ekonomika? Vidíme pěkné statistiky, nicméně ozývají se i varovné hlasy před novou krizí, například v souvislosti s poklesem průmyslových zakázek v Německu. V jakých ohledech jsme na tom tedy dobře a v jakých špatně?
Ony statistiky tak pěkné zase nejsou, spíše se ekonomická témata dostala trošku do pozadí. V rámci vyspělých zemí jako celku pozorujeme dlouhodobé problémy – pomalý ekonomický růst, deflační tendence, slabý či žádný růst mezd, pracující chudobu. V rámci EU jsou mezi zeměmi rozdíly, ale celkově je situace ještě víc zhoršená nefunkčností eurozóny. Problémy se neřeší, spíše odsouvají „na potom“, horko těžko se prosadí i nějaké krátkodobé opatření. V rámci EU, kromě řady jiných krizí, zuří boj o to, jak se bude dál ekonomicky vyvíjet. Francie by si přála solidárnější Unii, která by měla i nějaký silnější přerozdělovací rozpočet. Německý ministr financí Schäuble dává zcela nepokrytě najevo, že si přeje malou eurozónu, ve které se především budou dodržovat německá pravidla. Na ta nejenže doplácí Německo samo, ale především k nesnesení škrtí ostatní země, např. Itálii. Kromě, řekněme, objektivních ekonomických problémů, tu navíc máme nekompatibilní politické postoje, přičemž ten převažující vliv Schäubleho má pro evropskou ekonomiku destruktivní účinky. Eurozóna je příliš velká na to, aby mohla růst jen díky čistému exportu.
ČR je poněkud v jiné situaci. My tvoříme periferii vyspělých zemí, což na jedné straně znamená, že máme prostor pro dohánění a vyšší růstová tempa. Na straně druhé, ta naše pozice není národohospodářsky výhodná a jsme zacykleni v kruhu nízké přidané hodnoty, nízkých mezd a vysokých odlivů zisků.
Častokrát upozorňujete, že reálné mzdy v USA klesají již od 70. let a tento trend se rozšiřuje na celou západní ekonomiku. Hovoříte o fenoménu tzv. prekarizace práce, čili uzavírání neplnohodnotných pracovních úvazků. Jaké statistické údaje máte k podepření těchto tvrzení v rámci ČR i Evropské unie jako takové? Který ekonomický ukazatel se dle vás nejlépe hodí k posouzení vývoje životní úrovně?
Ve Spojených státech máme k dispozici podrobné statistiky, které se týkají jak pracující chudoby, tak nedobrovolných částečných úvazků. Pracující chudobu eviduje samozřejmě i Eurostat a také náš ČSÚ – takže se o nějaká skrývaná data nejedná. Čtenářům bych ještě doporučila výstupy Mezinárodní organizace práce, kde je možné najít globální pohled a dlouhé časové řady – a tam je vývoj ve vyspělých zemích vidět bohužel až příliš zřetelně.
Myslím, že životní úroveň nelze posuzovat jen pomocí jednoho ukazatele, jako např. HDP na hlavu, který, protože je to průměr, bude v zemích s vysokou nerovností velmi zkreslující. Určitě je potřeba se dívat na vývoj disponibilního důchodu domácností, resp. mezd. Většina lidí žije ze mzdy, je to klíčový ukazatel, kterému se u nás nevěnuje stále tolik pozornosti, kolik by mělo. A doporučuji spíše sledovat medián než průměr. Zajímavý je rovněž rozdíl mezi mediánem žen a mužů (nejen v ČR). A v rámci globálního srovnání stojí za pozornost Index lidského rozvoje, příp. i další indexy jako je „wellbeing“ či index štěstí – je to sice vnímáno jako subjektivní a trošku zvláštní, ale přesto nás výsledky těchto ukazatelů mohou zajímavě překvapit.
Jedna z agend, která byla překryta vývojem stran uprchlické krize, je Řecko a jeho ekonomická situace. Jak se nyní s odstupem jeví dosažené řešení a jak se žije Řekům? Jaký sentiment panuje ohledně naděje, že „bude líp“? Mimochodem, rýsuje se nám v Evropě nějaké nové „Řecko“, tedy stát, který je na hraně rozpočtové propasti?
V první řadě bych zpochybnila, že se jedná o „řešení“. Žádné řešení to není, je to prostě další memorandum, které z Řecka před zraky celého světa učinilo nesvéprávnou zemi a které začne být postupně aplikováno. Představa, že ze strukturálních přebytků rozpočtu překračujících 3 % HDP může vzejít „bude líp“, je ekonomicky negramotná. Řecko není na hraně rozpočtové propasti, ale už dávno za ní. Přijímání dalších memorand nic nevyřeší, Řecko mělo projít defaultem. Koneckonců na neudržitelnost situace již delší dobu upozorňuje i MMF, což není zrovna progresivní instituce, která by nějak soucítila s dlužníky. Jedním z problémů Řecka je nefunkční státní správa a slabá ekonomická struktura, což se žádnými škrty a rozprodejem národního majetku nevyřeší – tedy pokud definitivním cílem není z Řecka – jako z výstrahy pro ostatní – učinit loutkovou zemi ovládanou Trojkou, což bohužel nelze zcela vyloučit.
Ministr financí Babiš sám sebe chválí za výběr daní a libuje si, že ekonomika roste. Jde o dlouhodobě udržitelný růst? A jak jsme na tom v zásadních ukazatelích ve srovnání s předkrizovým obdobím?
Pan ministr má velké štěstí v načasování toho, že ekonomika po řadě let stagnace znovu roste. Bylo by tristní, kdyby se obnovená růstová dynamika neodrazila ve vyšším daňovém inkasu. Růstová tempa jsou pěkná a je i obnovená naše konvergence – přibližování k průměru EU. (Za pravicových vlád jsme ztratili zcela zbytečně sedm let!) Velmi mírně rostou mzdy, roste spotřeba i investice. Je potřeba toto období – které je poznamenáno také tím, že se realizuje odložená spotřeba i investice – využít k zásadní změně v české ekonomice. Jak píšu ve své nové knize – Jak jsme se stali kolonií – za 25 let jsme měli maximálně náznaky skutečné národohospodářské politiky. Je nejvyšší čas s tím něco dělat. Kurz koruny vůči euru je šílený a nesmyslný, vrací nás k počátku 90. let, a dělá z nás v zahraničí žebráky. Je to dramatické odchýlení od parity kupní síly, což v praxi znamená, že část své práce vyvážíme prostě zdarma. To jsou vážné skutečnosti, které ohrožují náš budoucí vývoj. Disproporce mezi mzdami a HDP v evropském kontextu indikuje mimo jiné závislou pozici naší ekonomiky. Takže shrnuto: krátkodobě to vypadá dobře. Ale nepromeškejme dobré období a posuňme se z pozice nerovnoprávné, závislé ekonomiky do situace větší soběstačnosti i přidané hodnoty, které umožní dlouhodobý růst mezd.
Máme místopředsedu vlády pro vědu a výzkum, stát zdůrazňuje potřebu vzdělání a znalostní ekonomiky. Zároveň se často mluví o robotizaci a automatizaci, tedy o snižování počtu pracovních míst. Laicky řečeno: Můžeme doufat, že vytvoříme dostatek „znalostních“ pracovních míst, která nám nahradí možný výpadek těch míst eliminovaných technickým pokrokem?
Poněkud cynicky řečeno, nová podoba práce se bude řešit jinde než v ČR. K nám vlna dojde se zpožděním. Technický pokrok je v současné době tak masivně pracovně-úsporný, že i mainstreamová média se zabývají „světem bez práce“. Najdeme celou řadu návrhů, jak se s rostoucí automatizací vypořádat. K těm lepším patří 4denní pracovní týden, koncept nepodmíněného základního příjmu či rozvoj individualizovaných potřeb a lokalizace ekonomiky potřeb. Je možná i kombinace různých řešení.
Musíme si ovšem uvědomit, že současná politicko-mocenská struktura není stavěna na člověka, který má více volného času, a tím pádem i větší prostor pro to, myslet – a třebas i kriticky – o systému. Toho se elity velice bojí a budou se tomu bránit. Proto v černých scénářích nelze vyloučit využití přebytečných lidí jako „kanónenfutru“ pro vedení dalších a dalších válek, či vznik různých pracovních táborů.
Moderní technologie mohou posloužit k emancipaci člověka, kdyby to nebylo v rozporu se zájmy elity. Proto je potřeba na širší souvislosti automatizace a vůbec změny světa práce upozorňovat.
S tím souvisí ještě jiná věc. Zaměstnavatelské svazy zdůrazňují potřebu znovupozvednutí učňovského školství. Můj dědeček, který celý život pracoval jako vrchní mistr na učilišti, odešel do důchodu s pocitem, že společnost vede mládež k naprosté prioritizaci životní cesty, kdy člověk nemusí „dělat rukama“. Již zmínění zaměstnavatelé přitom vábí teenagery na vysoké platy v řemeslných oborech. Bude tedy paradoxně zárukou dobré kariéry znalost řemesla? A jak by se to slučovalo se zmíněným trendem mizení manuálních pracovních míst? Není to protikladné?
Kategorie „učňovského školství“ je příliš široká a asi by bylo vhodné ji posuzovat poněkud podrobněji. Koneckonců, bráno dle evidence na úřadech práce, právě absolventi učňovských oborů – jako celku – mají podstatně vyšší nezaměstnanost než vysokoškoláci. To ovšem neznamená, že řada firem dlouhodobě nepociťuje nedostatek řady oborů – koneckonců soupisy volných pracovních míst a s nimi určitou představu najdeme i na webech MPSV.
Myslím, že společenské vnímání těch, kteří „pracují rukama“ je nízké už řadu let. Je to neuctivé a hloupé k tomu, ale kdy a jak dojde ke změně posílení společenské prestiže, je velká otázka.
Některá řemesla samozřejmě již jsou (a dále budou) automatizací vytlačována. Je to postupný proces, který k nám dojde s určitým zpožděním a nebude se bezesporu týkat všech řemesel. A koneckonců, nemylme se, rozvoj moderních technologií ohrožuje i řadu „bílých límečků“, jak se dočteme v řadě prognóz.
Pokud se vrátíme k uprchlické krizi a povzneseme se nad neradostný aktuální vývoj, jak vnímáte debatu o užitečnosti imigrantů z Blízkého východu a severní Afriky? Je to možná otázka „na komoru“, ale jaké statistiky o procentech příjemců sociálních dávek, průměrného platu či kriminality berete vážně, pokud jde o v Evropě již žijící muslimy? A pokud jde o syrské uprchlíky, stojí proti sobě konstatování, že jde o vzdělané a sekulární lidi, a statistika německých pracovních úřadů, která tvrdí, že kvalitní zaměstnání většina z nich nedostane. Čili, kde je pravda?
Nějaké statistiky najdeme a zde obzvláště platí, že kdo hledá, najde něco, co bude podporovat jeho názor. Je potřeba odlišit, že jiná je socio-ekonomická situace, kdy se jedná o pozvolný příchod, a jiná, kdy se jedná o masivní a rychlou vlnu. Taková zvyšuje náročnost pro stát – v oblasti organizační, finanční a také psychologické, která se často podceňuje.
Nejsem si jistá, že některé části elit vítají uprchlickou krizi proto, aby tito lidé dostali dobré zaměstnání. Spíše je to úvaha směřující k tomu, aby fungovali podobně jako Hispánci ve Spojených státech – sráželi celkovou mzdovou úroveň dolů. Ke kvalitnímu zaměstnání patří samozřejmě také jazyková znalost, a ta se bude lišit.
V mainstreamu českého ekonomického komentariátu panuje názor, že ruská ekonomika se co nevidět zhroutí, zejména v důsledku nízkých cen ropy. Tak tedy... Posílení rozmanitosti odvětvové struktury, seškrtání rozpočtu, stav rezerv, zajištění financování státního rozpočtu např. z Číny, zajištění investic na podporu slabších regionů (zejména Dálného východu), boj s korupcí a rozkrádáním... Jaké vysvědčení vystavit Vladimiru Vladimiroviči Putinovi za poslední dobu? Hrozí skutečně pád ruského obyvatelstva do chudoby?
U českého mainstreamu velmi často pozorujeme „přání otcem myšlenky“. Rusko bezesporu kvůli poklesu cen ropy není v dobré ekonomické situaci, ale přeci jen má jinou ekonomickou strukturu než řekněme země Blízkého východu. Ty se spoléhají na své velké naakumulované rezervy, ale v tom nespočívá dlouhodobě udržitelné bohatství země – to je záloha pro elity. Z ruských dějin víme, že jejich „výdrž“ není měřitelná západním pohledem a jednak to, že umí pracovat spíše pod tlakem. Ruská ekonomika nemá nějak špatnou ekonomickou strukturu, ale bohužel postavení oligarchů je často takové, že blokuje nutnou modernizaci země.
K velkým problémům Ruska patří masivní odliv kapitálu do zahraničí a nadměrné využívání dolaru. Vzhledem ke zkušenosti z děsivých 90. let tomu rozumím, ale budoucnost v tom opravdu není. Dálný východ je jednou z nejperspektivnějších oblastí na světě, nejen z hlediska blízkosti Číny, ale také kvůli surovinové základně včetně – a to chci zdůraznit – vody. Zatím nad tím máváme rukou, ale to nás možná brzy přejde.
A co Čína? Slýcháme, že jakous takous dynamiku růstu drží jen díky přímým vládním investicím. Je ohrožena cesta Číny k pozici částečného hegemona? A vůbec, co důležitého nevíme o tomto miliardovém kolosu, který možná nejsme schopni podrobně monitorovat díky jazykové bariéře a bariéře abecedy? Jak se díváte na alianci některých českých ekonomických kruhů s Číňany, zajištěnou Milošem Zemanem?
Nemyslím si, že Čína usiluje o pozici hegemona, její uvažování v oblasti mezinárodních vztahů je „nezápadní“, protože prosazuje politiku win-win kooperativním způsobem, včetně nových institucí.
Netrápila bych se tolik s růstem HDP – jistě je potřeba ho sledovat, ale ekonomika se netočí jen kolem jednoho čísla. Důležitější dle mého názoru je, jestli dochází k obratu v čínské struktuře ekonomiky (posílení spotřeby domácností, menší nerovnost), který je nesmírně obtížný a najdeme jen málo zemí, které si úspěšně takovou ekonomickou situací (je to vlastně past středněpříjmových zemí) prošly. To, že to nebude hladká cesta, je jasné. Čína kromě toho řeší celou řadu dalších úkolů – ať již v oblasti znečišťování životního prostředí, demografického vývoje apod. K pozitivním zprávám patří růst čínských mezd, který ovšem zase vede k tomu, že některé výroby (např. textil) se přesouvají do levnějších zemí jihovýchodní Asie.
Pro ČR jako pro malou zemi platí, že je vhodné mít co nejvíce přátel a žádné nepřátele. Politika všech azimutů je pro nás výhodná, důraz kladený na dodržování mezinárodního práva a diplomacii jako řešení konfliktů zásadní.
{relatedarticles title="Psali jsme:" articles="405740,405255,401925,399557,398891,398545,383930,383446,383171"
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
