Každý občan by měl umět střílet. Kolaps kvůli migrantům může nastat každým dnem, varuje advokátka Samková

Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Předně je nutno říci, že jsme se v odpovídání na výše položené otázky nedostali v podstatě nikam. Je to dáno tím, že odpovědi hledáme na nesprávných místech. Neuvědomujeme si, že finanční a bankovní systém, krize kapitalizmu, kterou vidíme v západní Evropě, jsou pouze projevy jistého směru, který přináší – ostatně jako vždy – právě tyto negativní výsledky. Zapomněli jsme, že ekonomický úspěch stojí především na osobní svobodě jednotlivce. Ekonomického rozkvětu dosáhla západní civilizace nikoliv proto, že by k tomu byla nějak geneticky předurčena, to v žádném případě, ani proto, že by byla nějak bohatá na suroviny – to přesně naopak. Hlavní příčinou evropského úspěchu byla osobní svoboda, osobní motivace, kreativita, podpořená systémem nedotknutelnosti vlastnických práv, a úcta, kterou po dlouhá staletí požívala práce. Úsilí a práce si vždy zasluhovaly úcty.

Dnes se tyto hodnoty dramaticky mění, především systémem vzájemného uplácení, tedy korupce, jejímž vrcholem je samozřejmě celý dotační systém Evropské Unie. V momentě, kdy se na tento systém podíváte jako na systém korupční a zároveň omezující svobodu, musí být každému jasné, že dobrý úmysl přináší svými vedlejšími efekty zničující plody. Ruku v ruce s tímto trendem přestává práce požívat úcty; tu začínají požívat ti, kteří systém nějak přechytračili a přišli si na své. Bohužel, i USA se podílejí na omezování lidské individuální svobody, a to jak na poli mezinárodním, tak vnitrostátním. Jdou tedy zcela přesně proti úhelné idei svých zakladatelů. Takže to nemůže dobře skončit. Pokud svoboda bude omezována něčím jiným, než svobodou druhého, nelze očekávat zlepšení stavu. Naopak, můžeme očekávat pokles úrovně života na všech frontách a ten ekonomický bude tím nejméně bolestivým. Mluvme také o možnosti zvratu v medicíně, v technologiích. Chápu, že se to zdá být nepravděpodobné, ale já ty náznaky a jádra zmaru už kolem sebe vidím a jsem z toho velmi smutná.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem a takto nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Předně se vůbec nedomnívám, že v minulých letech byl pojem válka ztotožňován s Ruskem. Na to je svět válkami příliš bohatý. Mně osobně se třeba velmi dotýkala válka ve Rwandě, dlouhodobě mám oko upřené na Afghánistán. Ptát se na vztah mezi Ruskem a Evropou je totéž jako se ptát na evropské dějiny posledních 1000 let. Rusko je neměnná země. Je to dědic byzantského císařství a zprostředkovaně Římské říše. Rusko si bude vždy chránit svoji integritu, a to jakýmikoliv prostředky. Rusko bude také ochraňovat svoje strategické zájmy tak, aby se cítilo bezpečně a aby jeho integrita ohrožena nebyla. To je také jádrem dnešních konfliktů. S jistou nadsázkou si troufám tvrdit, že Evropa je Rusku ukradená. Oni chtějí své. Svoje území, svoje – samozřejmě velmocenské – zájmy. Nemůžeme přehlédnout skutečnost, že Rusko je legitimním dědicem carské zahraniční politiky, která byla po celé 19. století dobyvačná. Dnes ale, domnívám se, nejde o dobývání cizích zemí v klasickém slova smyslu.

Podle mého názoru jde o vliv, který ovšem opět slouží pouze jednomu – zachování integrity Ruska. Co se týká „promyšleného kroku Západu k oslabení Ruska“, pak takový krok se podařil, pokud vím, pouze jednou, a to panu Reaganovi. A my toho Reagana dnes nemáme. Z čehož také, bohužel, vyplývá i mnohé ostatní.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda – od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?

Obávám se, že schopnost naší armády ubránit naši zemi se limitně blíží nule. Mám významné pochybnosti o tom, že NATO, když by opravdu šlo „z ouzkejch do tenkejch“ by za nás skutečně táhlo do boje. Ostatně, s mezinárodními smlouvami a pakty o vojenské pomoci a spolupráci máme své bohaté zkušenosti. Pokud by došlo k jakémukoliv konfliktu, tak se, obávám se, staneme „pouze“ přeletovou zónou, jejíž skutečný osud nebude nikoho zajímat. U vědomí vývoje posledních měsíců a let bych uvítala masový – a nutno říci, že dobrovolný – výcvik obyvatelstva. Lekce první pomoci, základy branné výchovy, dobrovolné výcvikové kurzy obrany. Každý občan by měl umět střílet. Každý by měl umět základy sebeobrany. Každý by měl vědět, že v dnešní době válka může dostat ráz masové pouliční kriminality. Proti takovéto válce nepomůže žádná sebesofistikovanější vojenská technika. Tam pomůže jen osobní nasazení. A na toto nasazení bychom se měli přichystat.

Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Nu, vidíte, na tuto otázku jsem nechtěně odpověděla již shora. Především si myslím, že nikdo z nás vlastně neví, o čem se to pořádně mluví. O systému civilní ochrany? A kdo z běžných obyvatel o ní něco ví? Některé krizové a nouzové procesy jsme si malinko nacvičili v sérii povodní, která ČR postihla v minulých deseti či patnácti letech. Přiznejme si, že to nic oslnivého nebylo. A teď si představte jeden jediný teroristický útok, kterým by byla protržena hráz Orlíku a celá vltavská kaskáda by se zbortila. Dovedete si představit, že by zafungoval systém včasného varování, že se valí ničivá vodní hradba? Já ne. Já si dovedu představit, že by zasedla vláda ve Strakově akademii a radní na magistrátu, a ti by byli vzápětí smeteni, což by bezpochyby bylo jedno z mála pozitiv, které by taková katastrofa přinesla.

Jsem přesvědčena o tom, že se znovu musí stát hodnotou, že se každý bude umět na nějaké úrovni ubránit. Zda by tomu tak mělo být i ve formě základní vojenské služby, nemohu říci. Ale jestliže ano – a osobně nejsem několikaměsíčnímu vojenskému výcviku nenakloněna – pak by se měl rozhodně týkat i dívek a žen.

Nad ruským nebezpečím v současné době převládá nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: polovinu Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má ve svých základech povinnost dobýt celý svět. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Toto nebezpečí vnímám jako největší nebezpečí současného světa, jako nebezpečí, vedle kterého jsou záležitosti s Ruskem hádkami na dětském pískovišti. Vojenské konflikty s Ruskem totiž nejsou ideologického charakteru. Jsou to tak říkajíc konflikty „starého typu“, ve kterých jde „pouze“ o moc a nadvládu. Ideologie je však nepodstatná, případně žádná není. V případě Islámského státu ideologie – kterou prostě přes všechny výhrady a výmluvy JE islám – je na prvním místě. Moc a nadvláda jsou pouze prostředky pro rozšíření ideologie. Proto je také nesmysl předpokládat, že by se Islámský stát někdy sám zastavil a určil svoje hranice. Přirovnání Islámského státu k nacismu, jak jej zmínil prezident Zeman, je ještě zcela nedostatečné s tím ovšem, že ideologie islámského státu je nepoměrně nebezpečnější. Němcem se totiž nebylo možno stát na základě vlastního rozhodnutí. Tím se člověk narodil, anebo ne, maximálně mohl být uznán za nositele árijských znaků a tím se „zhodnotit“. Naprostá většina světa se však „Němci“, tedy Hitlerovým vyvoleným národem, stát nemohla.

Tuto biologickou selekci islám překonal. Bojovníkem ISIS se může stát kdokoliv bez ohledu na národnost a na zemi, ve které vyrostl. Ideologie ISIS, tedy islám, je globální. V tom je její nesmírné nebezpečí. Ortodoxní islám, praktikovaný ISIS, jde přitom proti všemu, co vytvořilo západoevropskou a euroamerickou civilizaci a co přineslo úspěch. Mám na mysli techniku, medicínu, vzdělání, nepopiratelný ústup chudoby a bídy i v těch nejzaostalejších místech světa. Někdy si představuji, jak by vypadali bojovníci ISIS, kdyby nebylo západní civilizace. Auta byla vynalezena v Evropě a masově vyráběna v USA. Látky šatů jsou utkány na supermoderních tkalcovských stavech, které prakticky odstranily lidskou práci a které se vyvíjely celé 19. století zejména v Anglii. Zbraně, kterými bojují, byly vynalezeny v Evropě, včetně ruského kalašnikova. Zranění bojovníci jsou ošetřování euroamerickými chirurgickými postupy, nikoliv např. indickou ajurdévou nebo akupunkturou. Bojové povely jsou předávány pomocí techniky vynalezené v Evropě a v Americe... Zkuste si bojovníky ISIS představit bez těchto výdobytků západní civilizace – a zbudou vám nahatí zarostlí muži s velbloudy. Je mi líto, ale je to tak. Z tohoto hlediska vnímám dva aspekty tohoto stavu jako nepochopitelné:

1) že si to euroamerická civilizace nechá líbit... Máme tady bandu zločinců, která ohrožuje miliony či spíše desítky milionů lidí, a to s pomocí techniky vynalezené lidmi, proti kterým bojují, ale ti si s agresorem neumí poradit.

2) že to nedochází bojovníkům samotným... Ale zřejmě zde nastupuje kognitivní disonance takového rozsahu, že to není možno po nich chtít.

Je na místě si uvědomit, co jsou bojovníci Islámského státu zač: že to jsou bojovníci, jejichž ideologie je postavena na apokalypticko-gnostických základech. Proti tomuto pojetí světa jako hnízda zkaženosti, jež je nutno očistit – to na straně jedné – a k očištění kterého je možno přispět vlastním sebeobětováním, které zároveň zaručí dosažení skutečných nebeských sfér – to na straně druhé – je nutno postupovat opět pouze ideologicky. Naší ideologií je svoboda. Úcta ke každému člověku doprovázená odporem vůči každému, kdo tuto základní úctu k lidskosti druhého neuznává. Třetí „svátostí“ naší ideologie by kromě svobody a úcty měla být PRAVDA. A dlužno říci, že zde jsme sami se sebou na štíru. Tady nás Islámský stát nachytal na švestkách. Dokud totiž neopustíme ty naše pseudodiplomatické hrátky a nalhávání si do kapsy, tak jsme to my, kdo naši civilizaci zásadně ohrožuje; a Islámský stát je pouze nástrojem, kterým je toto ohrožení realizováno. Buď se vzpamatujeme a naše slova a činy nabudou opět jednoty, anebo můžeme dekadentně po vzoru Byzantské říše jen očekávat, kdy na nás dojde řada...

Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme, a místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpetace?

No to je úplně blbá interpretace. Porno a alkohol určitě nejsou naším bohem. Jak alkohol, tak pornografie jsou průvodními jevy naší civilizace. Přiznám se, že ta pornografie, pokud není dětská, mi vadí nepoměrně méně než alkohol. Vychází totiž ze sexuálních pudů a domnívám se, že je lépe si tyto odreagovat pornografií než násilím, jak tomu jsme, mimochodem, svědky ze strany vyznavačů Mohameda. Spotřeba alkoholu a drog ukazuje na depresi národa a samotných uživatelů. Kromě toho říkat, že kdo žije bez Boha, tak žije bez víry, to je více než zavádějící. Pokusím se tuto otázku trochu obrátit a vyslovit svůj názor z poněkud jiného úhlu pohledu:

Islám je ideologie. To je víc než náboženství. Je to soubor příkazů, týkajících se každodenního života i v těch nejintimnějších sférách. Je to velmi bigotní ideologie a velice mocensky podložená ideologie. Troufám si tvrdit, že křesťanství takovým způsobem nezasahovalo do soukromého života svých vyznavačů ani v té nejzarytější kalvínské podobě. Co se týká nadřazenosti, pravděpodobně bychom se měli obrátit na psychoanalytiky, aby nám tento pocit nadřazenosti vysvětlili. Osobně se domnívám, že tato nadřazenost je obranou proti rozsáhlému pocitu méněcennosti, kterým islámští bojovníci trpí. Nikdo, kdo si je jist sám sebou, kdo si je vědom své hodnoty jako svébytného a jedinečného člověka nadaného lidstvím, totiž nemá potřebu takto svoji nadřazenost zdůrazňovat.

V tomto sebepodceňování, v tomto hlubokém komplexu méněcennosti, který je navenek manifestován jako nadřazenost, také tkví obrovské nebezpečí islámu a jeho zastánců. Svým bojem – a svými vítězstvími – si totiž sytí jiné psychologické potřeby než „pouhé“ vítězství. Sytí si tak potřebu získat tvář sám před sebou, oprávněnost k vlastnímu životu. Tuto individuaci má křesťanská kultura a její příslušníci za sebou. Pro islám však platí, že každý z jeho bojovníků by si zasloužil tisíc hodin na pohovce Sigmunda Freuda. Obzvláště jejich absolutní orientaci na sex, znásilňování a řešení postavení ženy by si starý pán rozhodně užil.

Migrace, zásadní téma současnosti. Například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím v Evropě vedeme v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňují ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

Dlužno předeslat, že znám jak práce prof. Bárty, tak i Václava Cílka, ze zahraničních bych citovala Josepha A. Taitnera „Kolapsy složitých společností“. Domnívám se, že se zde kombinují dva faktory, oba pro nás a naši civilizaci krajně nepříznivé. Změna klimatu a vysychání obrovských částí Afriky (ale i jiných částí světa – viz problém Aralského moře) je realita, o které nemá smyslu diskutovat. Je pozoruhodné, že globální oteplování, které je diskutabilní, je již léta předmětem celosvětové diskuse, lépe řečeno, celosvětových hádek. Avšak toto vysychání, které je zjištěno zcela objektivně, nechává naše politiky zcela chladnými. Zájem o ně je minimální. Rozbor „arabského jara“ od shora jmenovaných pánů coby důsledku překotného zvýšení cen základních potravin považuji za brilantní – opět bez zájmu politiků. Z tohoto hlediska je přijímání migrantů iluzí. To, co se na nás žene, není migrace nebo uprchlictví ve smyslu platné právní úpravy o uprchlících, to je normální stěhování národů, se kterým je nutno se nějak vypořádat. Na tomto místě je třeba zmínit, že za masovou africkou migrací stojí ještě jeden fenomén kromě změny klimatu, a tím je katastrofálně stupidní pomoc africkým zemím, které se jim dostávalo posledních zhruba 70 let od Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a různých velkých tzv. humanitárních organizací i jednotlivých států – povětšinou bývalých kolonizátorů.

Zde bych odkázala na práci Williama Easterlyho „Břímě bílého muže“, ve které je tento fenomén velmi dobře rozebrán. Zásadním problémem je, že tato pomoc, založená na neuvěřitelném plýtvání, byla v podstatě pomocí jednotlivým vládám, které ovšem měly k demokratickému zřízení velmi daleko. V zásadě tato podpora nasytila místní diktátorské a oligarchické kruhy, skutečná pomoc se dostala k lidem pouze ve zlomcích procent, přičemž ovšem vzniklo velké zadlužení těchto zemí. To ovšem nešlo na bedra vládnoucích oligarchů, ale opět zbídačených národů, takže ve svém důsledku byla tato pomoc značně kontraproduktivní. Když se dívám na Evropskou unii a její dotační politiku, nemohu se ubránit srovnávání těchto paralel.

Druhým aspektem je, že naše vlastní, euroamerická společnost se dostává k mezím, kdy její udržování v celé společenské složitosti přináší podstatně větší náklady než výhody. Podívejte se třeba na právo: to vzniklo jako evoluční výdobytek pro to, aby zahlazovalo konflikty mezi jedinci ve stále se rozrůstající společnosti, a tím zvyšovalo fitness neboli kondici jak jednotlivců, tak i celého společenství. Dnes málokdo považuje právo za svého pomocníka – je spíše přítěží, která svou komplikovaností kde koho otravuje.

Naše společnost je vrcholně složitá, a proto je také vrcholně křehká. Ti, co protestují proti migrantům – jako třeba já – mají proti jejich přijímání dvě výhrady. První výhradou je vědomí, že přijetím jakéhokoliv množství lidí, ať velkého nebo malého, nevyřešíme záležitosti, které v základech migrace stojí – problémy vlastních zemí, odkud migranti pocházejí. Druhým důvodem je obava o narušení již tak křehkého chodu společnosti právě přílivem přistěhovalců. Kolaps může nastat každým dnem.

Říci za této situace, kdo je v právu, je velmi obtížné. Nikdo není v právu. Všichni čelíme, respektive nečelíme realitě, která nás všechny přesahuje a o které nejsme ochotni diskutovat. Kdo upozorňuje na nebezpečenství, je označen za xenofoba, nacistu, fašistu a rasistu. Kdo poukazuje na humanitní hodnoty, je označen za „sluníčkáře“ za idealistu, případně vlastizrádce. Je zde ovšem jedno hledisko, které poměrně přesně rozliší, kdo je blíže pravdě. Je to odpověď na prastarou otázku „cui bono“ – v čí prospěch. Zatímco „xenofobové, rasisti, nacisti a fašisti“ čelí trestním a jiným oznámením, „sluníčkáři, idealisté a vlastizrádci“ čekají ve svých neziskovkách na granty, které jim na péči o uprchlíky potečou. Ať si každý rozhodne sám, na kterou stranu se přidá.

Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, především mladých lidí. Jaká ekonomická budoucnost čeká dnešní mládež v Evropě? Vzhledem ke katastrofám, o kterých se mluví, a vzhledem k odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Čínané, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?

To, že žijeme v kulisách, v Potěmkinových vesnicích, je neoddiskutovatelným faktem. Stejně také je neoddiskutovatelným faktem, že naprostá většina lidí to vůbec nechápe. Zboží je v krámech, výplata chodí – tak jakýpak dluh? Jak toto skončí, si vůbec nedovedu představit – a ostatně, kdo dovede? Finančně se pohybujeme v abstraktním světě, který je za hranicí každodenní lidské zkušenosti hospodyněk starajících se o rodinný rozpočet. Jestli je zde nějaká životní jistota, tak pouze to, že páni bankéři se drží svých korporátních křesel jak přilepení a přehazují svoje fiktivní biliony s rychlostí, kterou nejsme schopni ani postřehnout. Zeptejme se dnešní mládeže, co jí tak vadí, v čem vidí ten problém, že nenachází v Evropě uplatnění. Vidíme především beznaděj – přesvědčení, že vlastní pilnou prací bez protekce a rodinných vazeb nelze sehnat zaměstnání a životní uplatnění. Naše mládež považuje naši společnost za nečestnou. Nic horšího se nám nemohlo stát, protože toto přesvědčení přináší naprostou demotivaci.

K asijským dětem tato skepse očividně ještě nedorazila. Je otázkou, proč. Možnosti jsou dvě: buď jsou jejich společnosti čestnější a spravedlivější, čemuž se mi nechce příliš věřit, anebo naopak jsou klientelistické kruhy tak jasně dané, že je nutno přidat „nadstavbu“, tedy opravdové vzdělání a um. Tipla bych to druhé. Podle mého je otázkou času, kdy i mladí Číňané Indové, Vietnamci narazí... a budou stejně bezradní, jako dnešní mladí Španělé a Italové. Pokud nedojde k celosvětovému „návratu k pravdě“, tak si neumím představit, co s tím dělat.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, jaká kdy byla. Nicméně, je to dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace před nimi? Umíme informace správně třídit? Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice?

Je jistě pravda, že informační zátěž a také informační šum se velmi zvyšují. Na druhé straně, jestli je něčemu lidský mozek uzpůsoben, je to zpracovávání informací. Problém vidím jinde než ve zpracovávání informací. Problém leží v nezpracovávání emocí. Pokud s tímto nezačneme něco dělat, informace nám nepomohou. Musíme se pokusit opanovat náš limbický systém a vyvinout způsob, jak zacházet se svými emocemi. Ubrala bych výuky chemie a fyziky a zavedla více praktické psychologie – výchovy k partnerství, rodičovství a porozumění světu obecně. Jestli je něco jisté, tak to, že informace nás nezachrání. Pomoci může způsob, jak ty informace zpracováváme. A že je momentálně zpracovávat neumíme, na tom se pravděpodobně shodneme.

Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, používané psychologické „fígle“ jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?

Média již zcela ztratila svoji původní funkci. Nepředávají objektivní informace, ale starají se o svůj vlastní ekonomický zisk. Je potřeba být velmi opatrný, na druhé straně není možno vyloučit ani jednu sebevětší pitomost jako nemožnou. Kognitivní disonance je potvora a často nás může zavést na scestí. To, že se něco zdá naprosto nepravděpodobné, neznamená, že to nemůže být pravda. Na jedné straně jsme informacemi zavaleni až do úplné nehybnosti, na druhé straně neustále existuje značné riziko, že nějakou informaci zredukujeme jako nepodstatnou – a ona bude určující. V každém případě je jasné, že musíme uvažovat nad novým způsobem přemýšlení. Což se týká, bohužel, všech otázek, které mi byly v tomto rozhovoru položeny...