Vzhledem k tomu, že tento rozhovor vychází o půlnoci, tak úvodní otázkou je, co děláte většinou v tuto dobu?
Se mnou to je poměrně velmi jednoduché, protože můj život je v podstatě velmi fádní. Každý den vstávám o 6:30 a celý den nejméně do 6 večer pilně pracuji. Následuje přestávka, ve které jdu na procházku se psem, někdy zajdu do blízké hospody na jedno malé pivo. Pak se vracím domů, čtu si a v poslední době jsem si oblíbila dívat se na oddechové seriály. Opravdu se mi líbí Dr. House a skvěle se bavím u House of Cards. Okolo půlnoci zavírám počítač, případně knížku a jdu spát, až do té zmíněné 6:30. Není důvod, aby sobotní noc proběhla nějak jinak než všechny ostatní. Zavírám počítač a jdu spát.
Brusel by rád přikazoval kvóty na uprchlíky. A to direktivně. Hovoří se až o 30 000 ročně pro ČR. Má cenu se bránit, nebo je lepší „se nějak domluvit“?
Řekněme si upřímně, o co zde vlastně jde. Bruselské přímé rozdělování uprchlíků je přímé zasahování do kompetencí státu, a to v takovém rozsahu, že to fakticky stát demontuje. Domnívám se, že v podstatě není na čem se domlouvat. Přijetí jakéhokoliv počtu uprchlíků na základě direktivního rozhodnutí bruselské Komise, i kdyby to měl být jenom jeden, znamená ztrátu suverenity země. Nyní se fakticky ukazuje, o co posledním právním vývojem Evropské unie šlo. O likvidaci národních států. Že jsme na to přistoupili, je samozřejmě hloupost naše a našich vyjednávačů. Teď jde o to, jak důsledky našeho faktického vzdání se státu a svým způsobem i vzdání se národa odčinit a obé zachránit.
Co soudíte o nových návrzích Evropské komise na trvalé přerozdělování uprchlíků?Anketa
Brusel čím dál více hrozí odbojným státům, a to nejen v migraci. Přesunulo se už definitivně rozhodování do Bruselu, nebo jsme s tím už měli podepsáním Lisabonské smlouvy prostě počítat?
Připomínám to nerada, ale Klaus to říkal... Myslím, že o tom, zda vůbec ještě máme šanci udržet naši státní a národní identitu, se rozhoduje právě teď. Jistěže jsme mohli na základě Lisabonské smlouvy počítat s tím, že Komise začne uplatňovat ve smyslu jejího znění své kompetence. Je ovšem otázka, zda dobrovolným přenosem kompetencí ze státní úrovně ve prospěch Komise bylo myšleno skutečně to, co se nyní děje, a co hodlá Komise prosazovat. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že Česká republika, když podepisovala Lisabonskou smlouvu, tak jí ani nepřišlo na mysl, že by mohlo dojít k takovéto situaci. Doufám, že v době podpisu Lisabonské smlouvy nepřišlo nic takového na mysl ani bruselským úředníkům a tehdejší Komisi. Protože jestli ano, tak je to důkaz o tom, že Lisabonská smlouva byla podvodem od samého počátku a ze strany nejen České republiky byla podepsána v omylu. Je samozřejmé, že smlouvy podepsané v omylu jsou neplatné a je nutno učinit vše pro to, aby jejich důsledky byly eliminovány.
Já vnímám situaci tak, že Komise zneužila Lisabonskou smlouvou k nepřiměřeně širokému výkladu svých kompetencí. Komise hodlá rozhodovat o záležitostech, které fakticky stát likvidují. Ve svém vlastním zájmu by Komise měla od tohoto svého výkladu Lisabonské smlouvy upustit, protože z takovéhoto nakládání s ní hrozí závažné důsledky především pro Komisi samotnou. Co se týká naší vlády, nelze dělat nic jiného, než doufat, že přijde k rozumu a uvědomí si, že nebezpečí, které hrozí ze strany bruselské Komise, je pro český národ zhoubnější než Habsburci s komunisty a nacisty dohromady. Doufejme, že vláda najde sílu se tomuto vysoce sofistikovanému, avšak přesto velmi brutálnímu nátlaku vzepřít. Ráda bych přitom znovu zdůraznila, že nejde o 30 000 uprchlíků. Jde o úplnou ztrátu suverenity, ke které je přijetí 30 000 uprchlíků pouze prvním krokem.
Iráčtí křesťané, kteří odjeli z Česka do Německa, vytvořili precedens. Pokud tedy nebudou vráceni. Znehodnotili také práci dobrovolné organizace i české vlády. Dá se ale vůbec vybrat? A co třeba spíše hledat mezi opravdu nemajetnými chudáky v uprchlických táborech, třeba v Libanonu nebo Jordánsku?
Musím říci, že od samého počátku jsem se stavěla k celé této akci značně rozpačitě a se značnou nedůvěrou. Nezpochybňuji morální povinnost České republiky a jejích obyvatel snažit se zmírnit utrpení jiných lidí, kteří nebyli tak šťastní jako my, kteří žijeme v klidném a relativně bohatém prostředí. Tuto svoji povinnost a svůj morální přístup naši lidé osvědčující již dlouhodobě dobrovolnou účastí na nejrůznějších humanitárních sbírkách. Podívejte se, kolik peněz se vybralo na základě zcela dobrovolných darů pro oběti zemětřesení v Haiti, tsunami v Japonsku, i dalších přírodních katastrof všude po světě. Musím říci, že to jsou chvíle, kdy jsem na svůj národ opravdu hrdá. Jestliže se někdo, ať členové administrativy v Bruselu, ať i někteří čeští politici snaží z Čechů udělat sobecké osoby, tak je to bohapustá lež, která si zaslouží úplného odsouzení. Myslím, ba jsem přesvědčena o tom, že takzvaně obyčejní lidé v tom mají jasno: těm, které postihlo nezaviněné neštěstí, se má pomáhat.
Čemu ale vůbec nerozumím, jsou státní akce takzvané pomoci. Když se dívám na movité údajné křesťany z Iráku, tak se ptám, proč byli s takovou vehemencí odmítání volyňští Češi, prosící o pomoc z lůna válečného konfliktu na Ukrajině. Ti trpěli méně? Nebo jsou méně hodnotní? Určitě ne – přesto jim byla pomoc ze strany naší země odmítnuta a žádná neziskovka se také jejich repatriace neujala. Na takzvaných iráckých křesťanech mi přišla zvláštní ještě jedna věc: jestliže by to byli skuteční křesťané, kterým by hrozila perzekuce kvůli jejich praktikované víře, pak bych předpokládala, že by se snažili po příjezdu do křesťanské země zapojit právě do místních křesťanských obcí. Nic takového jsem ale nezaznamenala. Celá záležitost proto pro mě nabyla jakousi zvláštní všeobecně korupční příchuť. Korupce nebo podvod. Můžeme si vybrat, co se zde vlastně událo – zda ti, kteří tento pseudoprojekt vymysleli a zrealizovali byli součástí korupčního kolečka, anebo byli obětí podvodu.
Přesto – nebo právě proto – jsou na Blízkém východě přece lidé, kteří akutní pomoc životně potřebují a nemusí se příliš hledat. Záběry například z utečeneckých táborů, kde je evidentně vidět, že tito lidé přišli naprosto o všechno, majetky i zdraví...
Již o mnoho dříve jsem se k otázce přijetí obětí válečných konfliktů a náboženské perzekuce na Blízkém a Středním východě vyjadřovala. Opakovaně jsem upozorňovala a navrhovala, aby naše pomoc byla poskytnuta těm, kteří si skutečně pomoci neumí a kteří jsou nejvíce poškození. Pro mne je jednou z takovýchto nejvíce poškozených skupina asi 200 dívek, Jezídek, které byly opakovaně a dlouhodobě znásilňovány vrahy z ISIS; a to tak brutálním způsobem, že jim prakticky roztrhali konečníky. Tyto dívky, pokud vím, jsou v nemocnici v Mosulu a jejich situace je skutečně zoufalá. Toto jsou například ti, které bych ráda u nás přivítala a na jejichž léčbu bych ráda přispěla. Jsem přesvědčena, že ve svém názoru naprosto nejsem osamocená. Takto to přece musí vidět každý, kdo má srdce a neřídí se jen prvoplánovými politickými záměry. Což je přesně to, co se stalo. Musíme jenom doufat, že z této blamáže si česká vláda i příslušná takzvaně nezisková organizace vezme ponaučení a příště se již nebude snažit pomocí podobných pochybných akcí manipulovat s veřejným míněním.
Psali jsme:
Je normální, že azylanté na německé straně, v Sasku, si chodí „přes čáru“ k nám nejen nakupovat, ale podle některých svědků také využívat sexuální služby? Proč Policie ČR nekoná?
Celá záležitost s pohybem takzvaných migrantů po Evropě je tragédií především z jednoho hlediska, přičemž je jedno, jestli se jedná o nakupování migrantů žijících v Německu v českých obchodech v pohraničí, anebo o jakýkoliv jiný pohyb. Společným jmenovatelem všech těchto úkazů je nedodržování práva. Migranti úplně zlikvidovali právní řád jednotlivých zemí Evropské unie, takže ten musí dodržovat pouze původní obyvatelstvo. Migranti evropské zákony ignorují a aktivně se zasazují o uznání jejich vlastního práva, islámského práva šaría. To je opět úplná demontáž státu, protože jedním z atributů státu je, že je legislativní suverén. Nikdo jiný než on nemá právo na jeho území vydávat právní předpisy. Maximálně stát může tuto svoji pravomoc do určité míry přenést na jiný subjekt tak, jak se to stalo právě Lisabonskou smlouvou. S migranty však, pokud je mi známo, ani Česká republika, ani EU, ani žádný stát-člen Evropské unie takovouto o smlouvu neuzavřel.
Ignoraci právních předpisů země, ve které se migranti nacházejí, klasifikuji jako předstátní stadium vývoje společnosti. Je nepochybné, že dalším stádiem bude vytváření enkláv s platností jiného než zemského práva, což se už děje v tzv. no-go zónách. Dalším stádiem bude vyhlášení samostatného státu v těchto stále se rozšiřujících nezávislých enklávách. Tento vývoj musí být jasný každému, kdo má za sebou první ročník práv, ba dokonce by mu měl rozumět i každý, kdo dával pozor v občanské nauce. Takže bavit se o tom, jestli migranti z Německa nakupují nebo nenakupují v Čechách, je úplná marginálie. Na tento fenomén, pokud existuje, je potřeba se dívat v širších souvislostech, a to v těch, které nastiňuji výše.
Můžete něco říci k docentu Konvičkovi, který asi bude prvním „politickým“ vězněm po sametové revoluci, byť by za své údajné výroky dostal třeba „jen“ podmínku. A opět: Není, resp. nebude to precedens?
Otázka trestního stíhání Martina Konvičky je takovou analogií k výběru údajně křesťanských uprchlíků, kterým mělo být pomoženo, jak jsem o tom hovořila výše. Zde došlo opět k výběru, tentokrát negativnímu. Samozřejmě, že se jedná o uměle vyvolený proces. Ale opět – tento proces je pouze špičkou ledovce v práci celé naší justice. Celá naše justice a rozhodovací činnost soudů je totiž založena na výběrové spravedlnosti.
Když si vezmete ten který příklad a případ, kdy je spravedlnosti učiněno skutečně zadost, uvidíte, že právní věda je na mimořádně vysoké úrovni, argumentace je brilantní a spravedlnost je opravdu vyvažována na lékárenských vážkách. To se však týká pouze minima případů. Na základě své dvaadvacetileté praxe advokáta si troufám odhadnout, že počet případů, ve kterých je souzeno skutečně spravedlivě, splňuje kritéria Paretova optima, tzn., že jich může být tak 20 procent. Je to v podstatě úplně stejné, jako když si jdete vytočit slevu k Béďovi Trávníčkovi do Mountfieldu. Buď vám sleva padne, nebo ne. Abyste se ale ke slevě propracoval, musíte v každém případě něco koupit a s kolem zatočit. Zde, abyste se spravedlnosti mohl dovolat, musíte se soudit a doufat, že si tu spravedlnost prostě vytočíte. K tomu pak navíc přistupují ještě zvláště ošetřené případy, kdy je rafička slevového kola přímo upevněna na nule, protože je předem rozhodnuto, že sleva nebude poskytnuta.
Což je přesně případ Martina Konvičky. Toto jsem se mu snažila dlouhodobě vysvětlit, avšak bohužel tuto realitu nebyl schopen reflektovat. Osobně se obávám, že se stal obětí nejenom vládních struktur, ale i těch, kdo jej takzvaně chrání. Došlo totiž k synergii zájmu: státní moc nutně potřebuje zastrašit ostatní potenciální vůdce vzbouřeného národa a zavčasu jim dát najevo, že za odpor vůči státní moci a její politice budou perzekvováni. Musím říci, že uplatňovat tuto taktiku vůči národu, který má za sebou zkušenosti komunismu, nacismu a 300 let nadvlády cizích vládců, který se v undergroundu pohybuje jako doma a systém dvojího života, veřejného a soukromého, má zažitý pod kůží, to tedy považuji, řečeno velmi diplomaticky, od státního establishmentu za krajně neprozřetelné.
…takže tu máme budoucího „mučedníka“. Jeho úděl je podle vás tedy již dán…
Zájem na Martinově odsouzení může být skutečně i na druhé straně, a to proto, aby se z něj stal národní mučedník, něco mezi Janem Husem a Janem Nepomuckým, protože na základě tohoto jeho mučednictví se vyhrají všechny nastávající volby. Takže čím hůř, tím líp. V tom zase velmi dobře spolupracuje státní zastupitelství, které podalo obžalobu pro podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejích práv a svobod podle ustanovení § 356, odst. 1 a odst. 3. Právě ten třetí odstavec uniká pozornosti. Podle odst. 3 písm. a) Martin Konvička spáchal svůj trestný čin takzvaným kvalifikovaným způsobem, tedy tiskem, filmem rozhlasem, TV, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo obdobně účinným způsobem. Hlavní je ovšem odst. 3 písm. b), podle kteréhožto ustanovení jsou odsuzováni ti, kdo se trestného činu dopustili jako členové skupiny či organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist. Myslím, že tady ti, kteří řídí obhajobu Martina Konvičky, vylili s vaničkou i dítě a přesně nahráli úmyslu státního zastupitelství.
Úkolem odsouzení Martina Konvičky totiž není jenom jeho diskreditace a potrestání, ale především zamezení další činnosti Bloku proti islámu, který se v době sdělení obvinění Martinu Konvičkovi zdál být nastupující masovou politickou silou. Takže jestliže bude Martin Konvička odsouzen pro přestoupení zákona ve smyslu ustanovení § 356 odst. 3 písm. b), bude dalším a logickým krokem zrušení registrace Bloku proti islámu. Veškerou argumentaci pro správní řízení už bude mít příslušný soud vyřešenou právě v podobě rozsudku nad Martinem Konvičkou. Je mi líto, že právníci, kteří byli Martinovi Konvičkovi k jeho obhajobě takzvaně doporučeni, toto nevidí. Další možností je, že to vidí a nejsou ke svému klientovi tak bezpodmínečně loajální, jak by měli. Upřímně řečeno, jelikož vím, kdo všechno se na obhajobě Martina Konvičky podílí, přijde mi fakt, že by toto nebezpečí a tento záměr neviděli, jako úplně absurdní.
Psali jsme:
Co říkáte na stále častější výroky a snahy cenzurovat internetové diskuse nebo „politicky nekorektní“ prohlášení?
Celá společnost má před sebou nyní řadu úkolů, se kterými se musí vyrovnat. Jeden z nich je určit, co to je svoboda slova a svoboda vůbec. Na příkladu Facebooku uvidíme, jak naděje lidstva na skutečnou svobodu opět selhává. Je to ale v podstatě pořád stejný případ. Opakuje se od doby, kdy vznikl stát a v něm mocenské rozložení na elity a ovládané.
Cenzura existovala vždycky, stejně jako vždycky existovali lidé, kteří ji ignorovali, i za cenu vlastních osobních útrap. Liší se pouze technické prostředky a formy cenzury. Mezi prohlášeními a tvrzeními Martina Konvičky na Facebooku a 95 tezemi a výhradami k tehdejší církevní mocenské struktuře, které přibil na kostelní vrata ve Wittenbergu 31. října 1517 jiný Martin, nevidím jiný než technicko-organizační rozdíl. Jak to s tím prvním Martinem a jeho tezemi dopadlo, je každému, kdo prošel základním vzděláním, známo.
Takže, upřímně řečeno, nechápu, proč se státní moc do této znovu a znovu se opakující a znovu a znovu marné bitvy pouští. Historie, resp. dějinné události si stejně najdou svou cestu, bez ohledu na skutečnost, že Martinové jsou exkomunikováni a potrestáni, Janové pak upáleni či utopeni.
Vždycky to je nakonec státní moc, která si utrhne kšandu. Takže se divím, že se jim opětovně chce před tváří národa se úplně ztrapnit. Ale to je jejich svaté právo, každý si může ze sebe udělat idiota po libosti, aspoň v tom ta svoboda slova stále platí bez omezení.
- Další půlnoční rozhovory ČTĚTE ZDE
JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
