Má Miroslav Kalousek šanci stát se prezidentem České republiky?Anketa
Názorový proud, ke kterému se Petr Uhl hlásil, byl označován jako „trockistický“. Pojďme si vyjasnit, co vlastně tato nálepka (která dějinami dvacátého století zaznívala opakovaně a v různých kontextech) znamenala, a co měla reálně společného s názory Lva Davidoviče Trockého?
Trockij věřil v konec kapitalismu a v nastolení komunismu na celém světě. Tvrdil, že revoluce nekončí, a to ani dílčím úspěchem – Stalinovým „socialismem v jedné zemi“. Napsal o tom knihu Co je permanentní revoluce?. Jako Žid odmítal jakékoliv rozlišování lidí podle národnosti.
Byl důsledným v logice třídního boje. Viděl, že se strana stále více odcizuje masám, jejichž osvobození mělo být hlavním účelem revoluce. A tak žádal možnost svobodného vyjadřování názorů v rámci strany. Bolševikům tvořil Trockij „opozici zleva“.
Skupina kolem Petra Uhla kritizovala Husákův režim z pozice, že je málo revoluční a příliš byrokratický.
No a to je jádro sporu mezi Trockým a Stalinem... o leninskou neelitářskou a nebyrokratickou podstatu socialistického státu.
Jak se historicky stalo, že tu vznikl názorový proud, který byl ještě radikálnější než tehdejší vedení strany?
Vždyť na tom není nic divného. Pokud jste vnímal historii, tak Stalin přešel od „všechna moc sovětům“ (vzniklým zdola) k neomylnosti Strany. Demokracie ale je rozdat zbraně lidu, aby svou moc dokázal hájit. Ne preferovat politickou elitu a její služebnou byrokracii, jako se to stalo Stalinovi.
Otázkou je, zda permanentní „revoluční“ diskuse „zdola“, kterou já posměšně nazývám „výchovou a vzděláváním dospělých omyly v praxi“, mohla přinést takové výsledky – efektivitu práce, kterou lidé od socialistického – nekonkurenčního modelu očekávali. Hierarchický pyramidový model je efektivnější, ale vždy méně demokratický, než když je pyramida moci zploštělá. Méně lidí určuje směr, strategii. Systém nemá sebekorekční mechanismy proti zbytnělému egu vůdců. A to se mnohokrát komunistům vymstilo.
Uhl vždy vystupoval jako stoupenec demokratického a samosprávného socialismu. Nutno přiznat, že vždy poctivě. V roce 1982 publikoval spis Program společenské samosprávy.
V historii levicového myšlení můžeme pozorovat vzájemné často malicherné ideologické šarvátky, třeba o význam jednoho slova.
Jeden vtip, který jsem si pro jeho jiskřivou výstižnost oblíbil, zní: „Pravici spojují peníze a levici rozdělují ideje.“
Psali jsme:
Když se nad tím zamyslíme obecněji, proč mají levicová hnutí takový sklon k různému frakcionářství a vymezování se proti kolegům, jejichž názory se často liší jen v partikulárních záležitostech, a tyto kolegy často vnímají jako větší nebezpečí než pravicové oponenty? U ideologie, která má jako jeden ze svých základů slovo „jednota“ je to dost velký paradox...
Jednota není ani „Jednota v rozmanitosti“ (motto EU), ani „Bohatství v mnohosti“. Akční jednota nepřipouští demokratické varianty. Akční jednota požaduje disciplínu až vojenskou, poslušnost a výkonnost v akci. Varianty nelze zahrnovat do rozsáhlejších plánů.
Podívejte se dnes například na možnost výstavby přehrady na Berounce. Rozhodne se, že nechceme riziko povodní vzešlé z kapacity špičkového průtoku nijak neregulované Berounky. Vybere se lokalita. Rozhodne se o výstavbě. A pak přijdou ochránci čolků – to je vrcholně demokratický prvek. Za nimi přicupitají nostalgici, chránící několik barokních usedlostí a statků jako kulturní dědictví. No a nakonec někdo řekne, že je to moc drahé a místo přehrady postavíme dvacet kilometrů dálnice. Nepostaví se nic a příští povodeň smete usedlosti, silnici i čolky. Pokecali jsme si demokraticky, ani teplouše jsme z debaty nevynechali, ale nic jsme neudělali.
Podívejme jen, kolik veřejných staveb a staveb pro veřejný užitek postavil za čtyřicet let bolševik. A podívejme se na investiční výkonnost posledních „demokratických“ dvaatřiceti let. Měli bychom být ve třech čtvrtinách vymezeného období.
Petr Uhl v devadesátých letech působil jako novinář, nejprve v pozici ředitele ČTK, později v deníku Právo.
„Sametový“ převrat vyhrála zahraničím podporovaná, cizími rozvědkami směrovaná a financovaná, disentem proti gerontům ve vedení strany a vlády i proti idiotům v StB sjednocená nekomunistická, postkomunistická a antikomunistická levice. Nejmohutnější politický proud, který chtěl „více socialismu“, ne kapitalismus. Nezvítězila dodnes marginalizovaná a vysmívaná neoliberální pravice. Ne Klaus a bratři Helbigové. Ne „podvodník“ Komanický. Ano, i Václav Havel patří k autentické levici.
Petr Uhl tvořil informační materiály pro zahraničí. Východoevropská informační agentura měla na Západě kredit. Trapných novinářských klopýtnutí, jako onu mobilizační fámu s mrtvým „studentem Šmídem“, se Uhl téměř nedopouštěl, i když publikoval převážně jednozdrojové, z druhého zdroje neověřované informace. Ale dodržoval pravidla profese. Až na tu jednu výjimku o mrtvém studentovi nepublikoval fabrikované lži a nenechal se strhnout k bulvárnosti.
Psali jsme:
Teď někteří vzpomínali, že zejména jako ředitel ČTK do roku 1994 iritoval Klausovu vládu. Jak jste vnímal jeho tehdejší novinařinu? Nebyla možná až příliš aktivistická a politicky ambiciózní?
Ujasněme si jedno: Uhl působil vždy jako politik. Poslanec za Občanské fórum. Působil i v radikálně levicové skupině Levá alternativa. Spolu s ním Egon Bondy, Petr a Miloš Kužvartovi, Ivan David, Martin Hekrdla. Radikální levice to po sametu neměla jednoduché. Pro jedny to byli všechno komouši, pro druhé renegáti.
Řízení ČTK není novinařina, ale management veřejné instituce, ovládané zákonem a dozorované Radou ČTK. Pozice ředitele ČTK byla nicméně po sametu pro OF jako rozhodující politickou sílu klíčová. To bylo také naposledy, kdy mělo vnitřně heterogenní, ale masové hnutí občanů v Československu moc a mohlo autoritativně formulovat své názory. Mimochodem... bylo to hnutí levicové do chvíle, než si ho ujařmil Klaus a rozbil ho; tehdy Uhla s jeho Levou alternativou a spolu s Obrodou nechal „demokraticky“ vyloučit.
V jakém vztahu byla tato skupina aktivních levičáků s disidentskými ostruhami k ČSSD Miloše Zemana, která se v devadesátých letech stala hegemonem levice?
Víte, my, kteří jsme přešli z KSČ/KSČM po jejím převzetí Havlovým emisarem, režisérem Jiřím Svobodou, do ČSSD jako možné naděje na posametovou levicovou politiku, jsme Obrodu vnímali jako spolek hospodských nostalgiků, vzpomínajících na Sašu Dubčeka. Marxisticky orientovanou, ale disidentskou Levou alternativu jsme pak vnímali jako spolek romantických bláznů, kteří mají rádi pendrek na zádech. Oni snili a psali teoretické práce o vskutku demokratickém socialismu, my museli konat, aby vůbec nějaká akceschopná levice, která by mohla kousíček toho socialismu v Československu zachránit, existovala.
A tak agent CIA, emigrant Jiří Horák přestal být předsedou budoucí nejsilnější strany levice a po velmi netransparentním a nedemokratickém interním výběrovém řízení byl do strany pozván drzý, tehdy liberální prognostik Miloš Zeman, aby se stal za několik měsíců předsedou ČSSD, z níž ho minimálně polovina nechtěla. A díky němu byli postupně odstaveni od koryt všichni, kteří radikální zemanovskou socialistickou levicí opovrhovali. Namátkou rakouský emigrant Janýr, Ivan Fišera, Rudolf Battěk, Petr Kučera, představitel tzv. rakovnického proudu Jiří Paroubek.
V roce 2014 v rozhovoru pro Reportér Uhl hovořil o tom, kdy byl v životě nejšťastnější, slovy „v kategoriích osobní radost anebo štěstí jsem nikdy nežil“. To možná pro mnohé může znít až monstrózně, že člověk se obětuje svým politickým vizím natolik, že úplně eliminuje osobní radost. V případě Petra Uhla to podle pamětníků bylo dovedeno až do extrému…
No, Uhl byl fanaticky věrný svým idejím.
Sám sebe dovedl do extrému, když se v roce 1999 angažoval – jako vládní zmocněnec a pak náměstek místopředsedy vlády pro lidská práva a zároveň předseda Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity – v politické válce o zeď v Matiční ulici v Ústí nad Labem na straně nepřizpůsobivých. Prodloužil agónii tohoto území až do roku 2011, kdy se teprve poslední z romských nepřizpůsobivých odstěhovali neznámo kam a jejich domy byly určeny k demolici.
Vedlejším efektem této jeho kampaně mohlo být nepřijetí ČR do EU, neboť Uhl se zoufalecky snažil o otevření přístupové kapitoly Lidská práva právě kvůli zdi v Matiční. Tím ovšem jeho účast ve vládních službách jednou provždy skončila.
Zamysleme se nad tím obecně: Není významným problémem levicových revolucionářů to, že jsou zahleděni do teoretických vizí dokonalého světa, ale chybí jim pochopení, čím žijí a z čeho mají radost normální lidé, včetně těch, jejichž jménem svůj boj vedou?
Nemyslím. Vidím ale na mnoha místech nedovzdělanost levicových revolucionářů v sociálních vědách, zejména v sociální psychologii, sociologii, teorii dramatu, teorii politického i produktového marketingu, nezkušenost v budování pozitivních nepolitických brandů, v přesvědčování bližních. V konkrétním prospěchu jednotlivci, aby musel uznat, že kolektivistická strategie je lepší než individuální. Víte, jakákoliv politická teorie musí počítat s praxí. Praxe musí počítat nejen s vizionáři, ale i s lídry a jejich motivací a s davem a jeho motivací. Motivace lídra je jiná než motivace jeho následovníka. Analýza musí končit buď u individuální motivace jedince, nebo u kolektivního prospěchu, který individuální škodu marginalizuje.
Kdo chce jiný svět, musí jej umět vymyslet a vyprojektovat – včetně života lidí v něm.
Křesťanství neuspělo za dva tisíce let proto, že hřích je naší přirozeností a málokdo chtěl Krista následovat v jeho chudobě, ani preláti. Mrdáme bližní své, chlastáme, Bohu se rouháme, sobečtí jsme, krademe a vraždíme, sprostě mluvíme... Takoví jsme. Nepřátele své určitě nemilujeme jako sebe sama... A chudoba sice cti netratí, ale prachy jsou prachy.
Komunismus také neuspěl. Protože ne každý se chtěl dělit s ostatními družstevníky o majetek, polnosti i o manželku.
Tvůrce systému musí počítat nejen s nadšenými podporovateli, ale i s lhostejnými škodiči i přímo s nepřáteli. Nesmí si nalhávat, že mluví jménem všech, když ho dvě třetiny „všech“ nevolí.
Kdo chce jiný svět, musí jej umět vymyslet. To znamená, že globální firma musí založit a provozovat lokální firmu na výrobky, které konzumují ti, kteří nekonzumují její hlavní brand a nesnášejí její lokální reklamu Nebo jakoukoliv reklamu. Anebo globalizaci. Pochopil to i McDonald, který přešel od texaských krav k českým slepicím (Mekáááč) a za chvíli nabídne i levné a zdravé býložravé hamburgery z kopřiv.
Kdo chce komunismus, musí v něm nejdřív žít sám. Nanečisto.
Teď „nanečisto“ žijeme v sociálními demokraty vyprodukovaném sociálně citlivém kapitalismu, který byl maximem možného, na čem se byli občané této země v posledních třiceti letech schopni shodnout. Uvidíme, jestli je ten projekt – se silným státem, silným zdravotním a sociálním systémem, silnými odbory a s náročnými spotřebiteli – udržitelný a zda přečká politické turbulence pravicových stran ve vládě... První obětí byla sama sociální demokracie. Právem. Nepochopila poslední dějství hry.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
