Budeme hovořit o poněkud kontroverzním tématu, o aktuální kauze sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči. Sledujete, co se kolem sochy děje a jak věc rezonuje v tisku?
Jistě, pane redaktore, tomu šumu nelze uniknout. Jenže z vyššího hlediska české moderní historie jde opravdu jen o ten šum, navíc vyvolaný přibližně těmi samými elementy, které (například) pod vedením Franty Sauera ze Žižkova se vší jim vlastní hloupostí skácely Mariánský sloupu na Staroměstském náměstí v listopadu 1918 a jistě také v přibližně stejné době dosáhly likvidace pomníku jednoho z největších českých vojevůdců maršála Radeckého. To ale opravdu jen pro příklad. Stejného druhu ovšem byla pozdější praxe nacistů ve věci pomníků Ernesta Denise, plukovníka Švece, prezidenta Wilsona i mnoha dalších. A to nemluvím už vůbec o komunistech a jejich tak oblíbeném obrazoborectví. Pokud jsem si tedy myslel, že jsou současní vandalové z přesvědčení a nejrůznější taky odborníci z leknutí nad podobné exccesy povzneseni, očividně jsem se mýlil. A zdaleka ne jen já.
Fotogalerie: - Boj o sochu Koněva
Ve své knize Celé to hnízdo musí hořet věnované pražskému povstání docházíte k závěru, že Praha se z nacistické nadvlády osvobodila vlastními silami. Že když do Prahy dorazila Rudá armáda, bylo už takřka hotovo. Jaká tedy byla historická role Koněva z pohledu osvobozování Československa i Prahy samotné?
Otázku jestli, kdo a proč stran Pražského povstání uspěl, nyní spolu neřešme, o tom je právě knížka, o níž hovoříte. Pokud však jde o maršála Koněva, je třeba říci jedno a jednou provždy jasně: podsouvat tomuto excelentnímu vyššímu důstojníkovi jakoukoli starost o nahonem bojující Pražany je dílem holý nesmysl, dílem účelová přemalba, pečlivě vytvářená nejpozději počínaje polednem 9. května 1945. Tento výsostný profesionál prostě dostal rozkaz zajistit vší jemu dostupnou mocí maximálně možný kus počátkem toho měsíce dosud Němci kontrolovaného českého prostoru a provedl jej, jak nejlépe uměl a mohl. Toť vše. Takže tzv. osvobození Prahy pod Koněvovým velením lze chápat jako jakýsi možná pro určitou část obyvatelstva tehdy ještě obsazených Čech možná potěšitelný, nicméně pořád jen vedlejší produkt jeho skutečných strategických aktivit.
Na druhou stranu, kdyby se k Praze vysokou rychlostí neblížily Koněvovy tanky, které byly už takřka za humny, povstání by asi těžko uspělo, nebo ne? Ostatně, vždyť koneckonců Němcům podle vašich závěrů šlo o jediné: nechat centrum Prahy průchozí pro ústup vlastních jednotek směrem k Američanům...
Sám jste si odpověděl. V již jednou vámi zmíněné knížce uvádím podivuhodnou shodu mezi – připouštím, že málo známými (anebo raději účelově zapomenutými) německými návrhy předloženými České národní radě kolem poledne 5. května 1945 – a naopak dodnes proklamovaným meritem lokální německé kapitulace z 8. května po poledni téhož roku. Z obou (sic!) těchto srovnatelných zdrojů totiž zcela jasně vyplývá jediná vůle a úmysl totálně poražených Němců – co možná ihned pryč z Prahy i středních Čech a hurá k Američanům.
Pevnost Praha zůstala provždy na papíře, pražské mosty byly v těch dnech pro utíkající Němce zlata cennější, a i když krvavé excesy z jejich stany nikdy nelze popřít, jednak bývají součástí každé války, jednak je třeba považovat je za průvodní jev až zoufalé snahy po vojenském zajištění zbývající ústupové trasy. Ruský jedinečný postup od Berlína na jih je tedy třeba vnímat naopak nikoli jako posléze tak zprofanovanou pomoc nešťastným českým povstalcům, nýbrž mnohem spíš jako katalyzátor, který německý exodus jen nápadně (a po zkušenostech z východní fronty vcelku pochopitelně) urychlil.
Jaká byla role maršála Koněva na východní frontě?
Je dokonale zmapovaná, všeobecně vcelku dobře známá, v literatuře i v dokumentech snadno dostupná a především sotva zastupitelná. Koněv byl jako velitel a zřejmě i jako člověk osobnost jistě svérázná, především ale výjimečná, která se navíc zapsala do dějin možná sporným, především ale klíčovým způsobem. Za druhé světové války a jistě i po ní, stále v čase jeho aktivní služby. Bez efektu Koněvova velení by to měl Stalin s Hitlerem a všemi jeho armádami nesrovnatelně složitější.
V souvislosti s aktuálním popraskem kolem sochy Koněva začínají někteří zmiňovat i temnější stránky života tohoto maršála, například krvavé potlačení maďarského povstání v padesátých letech minulého století nebo údajnou spoluúčast na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Jak Koněva vnímat a vykládat i v souvislosti s těmito událostmi?
Jako odpověď na právě tyto otázky mě napadá známé rčení o generálovi a předchozí bitvě. Anebo máte dojem, že polní velitel Koněvova postavení měl za kterékoli z vámi naznačených aktuálních situací právo zabývat se tváří v tvář úkolům, jimiž byl pověřen a vzal je na sebe, podobnými detaily, pokud měl dostát své povinnosti? Znáte to dost děsivé rčení o milionu padlých jako pouhé statistické položce? Nepátrejte tedy po humanismu tam, kde jej nenaleznete už z podstaty věci samé. Anebo jinak: Stojím si za tím, že nikdo z nás nemůže soudit počínání jiného za situace, kterou osobně nepoznal a navíc ji může nahlížet dnes už jen hodně zprostředkovaně, výhradně v současných konotacích a tedy sotva objektivně. Natožpak pochopit nejtemnější kouty mysli nesporného a vlastní, současníkům sotva pochopitelnou, morálkou se řídícího solitéra Koněva.
Fotogalerie: - Koněv v ohrožení
Co by se podle vás se sochou, která budí vášně, mělo udělat?
Co by se s ní mělo dělat? A hlavně, kdo má na to, aby s ní směl, či dokonce mohl něco dělat? A kdy? A proč vůbec? Už jsme si řekli, že bourání náhle nepohodlných svatých, právě proto, že šlo o platné symboly sui temporis, patří k místnímu folklóru. Neslyšel jsem však a ani nečetl o jediné soše (například) Napoleona I., flagrantního původce evropských a zejména francouzských hekatomb přelomu 18. a 19. století, která by vzala zasvé v původním místě jeho působení. Asi to bude rozdílem lokálních nátur. Anebo étosu, národní kultury, životního stylu či kvality všeobecného vzdělání.
Starosta Prahy 6 Kolář svými akcemi kolem Koněva již vzbudil zájem Rusů. Možná i rozpoutal mezinárodní aféru. Ozvala se ruská ambasáda. Pondělní demonstraci u Koněva se věnoval ruský státní web Russia Today. Co říkáte na slova Rusů o „přepisování historie“?
Se státním úředníkem, o němž se zmiňujete, se navzájem neznáme, neznám motivy jeho počínání, ani nemám dojem, že by mu to muselo vadit. Sice mu neupírám prosté lidské právo na vlastní názor, mám z něj však neodbytný pocit, že by rozhodně býval měl včas a do příslušných důsledků uvážit, zda je ve svém relativně subalterním postavení svého současného počínání vůbec práv. Ba co víc – bojím se pomyslet, jak ty aktivity pana Koláře, jež jsou mi známy, posloužily především (a skvěle!) jisté velmoci, pro kterou je jistý Koněv dílem pouhý zástupný problém, dílem vhodně citlivý materiál pro nové vměšování se do našich věcí. Samozřejmě, že tentokrát včetně nikoli českých, nýbrž vlastních ryze účelových historických předělávek.
Fotogalerie: - Potkali se u Koněva
Jak moc je Koněv pro Rusy citlivé téma? Přihlédneme-li k tomu, že hlavní tíži bojů proti hitlerovským vojskům v Evropě i z hlediska lidských ztrát nesla právě Rudá armáda....
Úplně každý padlý kterékoli války je citlivé téma, stejně jako velitel, který jej na tu smrt obvykle vědomě poslal – ani na národnosti, ani na historické době nezáleží, stejně jako se pranic z toho, co se jednou stalo, nedá odestát. Ani dobu, která přinesla Koněvovu sochu v Dejvicích, nejde jen tak škrtnout a už vůbec ji nesmažeme tím, že se pár hrdinů okamžiku rozhodne zviditelnit likvidaci toho venkoncem omšelého a jinak skoro zapomenutého dílka. Nejde přitom vůbec o Koněva jako takového, ani o jeho pražskou sochu, ale o cosi docela jiného – celá nastalá potíž totiž zřetelně signalizuje, že jsou tu Koněvova éra a podivuhodně i čas Franty Sauera pořád, a to je zlé. Přitom vůbec ne jen svým způsobem.
Václav Junek
Václav Junek mladší se narodil v roce 1950. Jeho otcem byl Václav Junek, akademický malíř a grafik, který byl jedním z kreslířů Rychlých šípů. Koncem šedesátých let začíná pracovat v médiích. Později pracuje šestnáct let na vedoucím postu pražské Lucerny, kde se věnuje produkci, režii a dramaturgii. Od poloviny sedmdesátých let spolupracuje s řadou významných osobností české scény. Je autorem řady biografických knih o českých osobnostech i publikací zabývajících se historií prostoru regionu Česka i střední Evropy. K problematice Pražského povstání napsal v roce 2015 literární reportáž Celé to hnízdo musí hořet, která je jednou z mála publikací, jež se na tuto historickou událost snaží dívat z německého úhlu pohledu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
