Česko si připomínalo konec druhé světové války, o minulém víkendu pak výročí Pražského povstání. Vy se tomuto historickému období coby autor odborně věnujete. Napsal jste mimo jiné i reportážní knihu Celé to hnízdo musí hořet, pojednávající o Pražském povstání z německého úhlu pohledu. Jaký se v současnosti v souvislosti s touto událostí razí konsensus? Jaká témata se akcentují?

Vidím tady dva hlavní problémy. Jednak je zapotřebí, aby se znovu řeklo to, co padlo 9. května 1945 v novinách, a sice, že sovětští vojáci vstoupili do již osvobozené Prahy. Tedy nikoliv, že Prahu osvobodili příslušníci Rudé armády, ale že vstoupili do města, kde již bylo de facto vymalováno. A s tím souvisí i další téma ve smyslu toho, že existuje až, řekl bych, katastrofální shoda mezi tím, co dne 5. května kolem poledne požadoval za německou stranu K. H. Frank, tedy jeho ultimátem, a tím, co nakonec stálo v dohodě o příměří, které s Němci Národní rada osmého května po úspěchu Pražského povstání podepsala. Já vám teď k tomu řeknu jednu hroznou věc. To povstání bylo nesmírně efektní, úctyhodné, ale pokud by vzbouřenci přijali Frankovo ultimátum, dospěli by ke stejnému výsledku, k jakému se dobrali skrze povstání. Akorát by to nestálo těch pět tisíc lidských životů. Ono totiž Němcům vůbec nešlo, jak později líčili komunisté, o to Prahu zničit. Šlo jim o jedinou věc, o zachování komunikace ze středních Čech na západ a volný průjezd městem.

Tedy povstání bylo zbytečné?

To slovo bych asi nepoužil. Nemám ho v souvislosti s touto událostí rád. Ale to, za jakou cenu a čeho vlastně Pražské povstání dosáhlo, zůstává na zvážení každého.

Co říkáte na to, jak je aktuálně reflektován konec války a osvobození Československa v tuzemské politice? Dostávám se tu do roviny jakéhosi sporu Západ vs. Rusko.