Stříleli sami po sobě, jak byli ožralí, spisovatel odkrývá, jak to bylo s maršálem Koněvem a rudoarmějci při osvobození Prahy

12.12.2017 14:00

ROZHOVOR Rudá armáda v roce 1945 vstoupila již do osvobozené Prahy. Opatřit sochu maršála Koněva v pražských Dejvicích cedulkami zmiňujícími i stinné stránky jeho kariéry by bylo nejrozumnějším a nejelegantnějším ze všech řešení, říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz spisovatel a autor literární reportáže o Pražském povstání Václav Junek. Právě spor o osud sochy maršála Rudé armády Ivana Stěpanoviče Koněva je tím, co hýbe pražskou šestou městskou částí v posledních týdnech.

Stříleli sami po sobě, jak byli ožralí, spisovatel odkrývá, jak to bylo s maršálem Koněvem a rudoarmějci při osvobození Prahy
Foto: Archiv Václava Junka
Popisek: Spisovatel Václav Junek
reklama

Jak je to s Rudou armádou, maršálem Koněvem a Pražským povstáním? V knize „Celé to hnízdo musí hořet“ zmiňujete, že role Rudé armády při povstání byla spíše symbolická.

Z historického hlediska nemůže být pochyb o tom, že vojáci Rudé armády sehráli v Praze 9. května roku 1945 jen zajišťovací roli. Nutno zmínit, že Rusové zpočátku s Prahou jako takovou nepočítali. Změnu přinesly až dynamické a nové dohody ohledně vytyčení demarkační linie. Rovněž je potřeba si uvědomit, že maršál Koněv hnal své tanky až od Berlína ze Stalinova příkazu. Důvodem byly vrcholné, a vcelku pochopitelné imperiální pohnutky ze strany Sovětů. Zcela evidentním faktem totiž je, že Pražské povstání dosáhlo svého úspěchu (i když nikoliv původního cíle) již v půl druhé odpoledne o den předtím. Jak si tedy můžeme přečíst v prvních a tehdy ještě několik hodin necenzurovaných některých pražských listech: Rudá armáda vstoupila do již osvobozené Prahy     

Předpokládám, že se dnes již jedná mezi českými historiky o většinový názor…

Mám dojem, že ano. Spolu s tím, jak vymírají zavilí „taky pamětníci“, tak se premisa osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945 stává již jen menšinovým názorem. Jsem velmi rád, že přinejmenším novější generace, pokud je tyto otázky zajímají, přicházejí díky šťastnému nadbytku relevantních informací konečně k rozumu.

Jakto, že se po úspěchu povstání role českých rebelů, kterou měli na osvobození, upozadila?

Tak představovalo to čistě účelovou a instrumentální záležitost: Gottwald a jeho komunisté si jednoduše nemohli dovolit, aby jim a československé vládě, kterou instalovali v Košicích, vyvstal v roce 1945 v podání pražských povstalců jakýsi třetí silový element. Právě tím by mohl být blok pražských povstalců, u kterých se v rámci jejich ideového zakotvení jednalo bez nadsázky o směsku politických názorů. Komunisté se již tehdy chystali na své neodvratné střetnutí s Benešem, jeho exilovou vládou a československou pravicí. Šíření informace o tom, že Prahu ve skutečnosti osvobodili čeští povstalci  si tedy nemohli dovolit. I co se týče ztrát na životech tak poměr mezi českými povstalci a vojáky Rudé armády při bojích o Prahu je nesouměřitelný. Zmínil bych navíc i to, že podíl na těch několika stovkách padlých ruských vojáků v Praze, měla i samotná Rudá armáda. Oni prostě častokrát stříleli i do vlastních řad, protože byli prostě naprosto ožralí. Podnětná je i historka z pražského ruského gymnázia, kde rudoarmějci doslova vypili v lihu naložené exponáty uložené v kabinetu biologie.      

Zachránil Prahu spolu s povstalci i generál Vlasov? V publikaci Celé to hnízo musí hořet zmiňujete četné popravy jeho vojáků ze strany Rudé armády v Praze i okolí…

Výraz „zachránil“ je pro generála Vlasova příliš silný. Na druhé straně je ale evidentní, že ovládnutí podstatné části města Vlasovovými jednotkami ROA ve dnech 5. a 6. května Němce rozhodně nepotěšilo. Dle mého soudu akce Vlasovců napomohly minimálně k tomu, že Pražské povstání nebylo 7. května zcela potlačeno. Němcům to celé značně zkomplikovalo situaci tím, že byly plánovité odsuvné pohyby německé strany zcela zásadním způsobem narušeny. Řekl bych, že tak lze označit i celé povstání za nechtěnou a z německého pohledu i zbytečnou, leč nebezpečnou komplikaci. Protože, o co šlo Němcům ve skutečnosti? Německému velení šlo o volný průjezd ustupujících vojáků Prahou. Z druhé strany zase ale paradoxně platí, že nebýt Vlasovových vojáků, poslední Němci by byli spořádaně opustili Prahu nejpozději 8. května a hodně by mohlo být jinak. Taková už je ale historie celá.      

    

Generálu Karlu Kutlvašrovi, který povstání v Praze vedl coby hlavní figura velitelství Bartoš, se role z osobního úhlu pohledu příliš nevyplatila. Komunistický režim jej po převratu v únoru 48 perzekvoval. V komunistickém kriminálu si odseděl 11 let a zemřel v chudobě pouhý rok po svém propuštění. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu…  

Já jsem si jistý, že kdyby se pan generál byl neangažoval, mohl dožít stejně jako drtivá většina československých naftalínů v relativně tiché a klidné penzi. Objektivní fakta o tom, jak skončil, se ale dnes dají vyčíst prakticky z každé novější knížky o Pražském povstání či na internetu. Pravda je, že se ke Kutlvašrovi, bývalému legionáři, zachovali Čechové vesměs stejně jako i k celé řadě jiných svých hrdinů. Karel Kutlvašr tak na své nesporné hrdinství jen a jen doplatil.

Aktuálně se rozhořel spor kolem Koněvovy sochy na náměstí Interbrigády v pražských Dejvicích. Sochu podle všeho čeká revize a na jejím podstavci se mají objevit zmínky o stinných stránkách profesního života slavného maršála jako například účast na krvavém potlačení maďarského povstání v padesátých letech. Co na Koněvovy méně oslavované činy říkáte?

Myslím, že v životopisech snad všech skutečných vojevůdců světa lze najít jak hodně pro, tak jistě i proti. Koněvovi jeho přičinění na masakrech v Maďarsku a Budapešti už nikdo neodpáře stejně tak jako jeho četná a přímo fatální pochybení na východní frontě mezi lety 1941 a 1942. I tak se ale Koněv choval především jako pověřený profesionál. Nutno zmínit, že často jednal se strašákem čistek a trestu smrti v zádech. Čistkám tuším unikl jak v roce 1937 tak 1941. Koněv prostě sloužil tak, jak činili jiní, a pouze se o něm v souvislosti s pádem Berlína a obsazením Prahy více mluvilo a psalo.

Zpochybnit ale nelze ani dva miliony znásilněných Němek a další zvěrstva, která Sověti napáchali v obsazených částech Říše. A to obzvláště, když přihlédneme, jak k takovému zlu otevřeně a oficiálně vyzývali někteří sovětští ideologové jako například básník Ilja Ehrenburg. Musíme ale vzít v úvahu, že ve chvíli, kdy v závěrečné fázi války začínaly být tyto zločiny stále zřejměji politicky neúnosné, vydávali vyšší sovětští velitelé včetně Koněva rozkazy, kterými mělo být takovému počínání zabráněno.

Samozřejmě tomu nezabránily. Popravy sovětských vojáků za plenění a znásilňování jsou ale známy, a to i v tehdejším Československu a Praze jako takové. S přihlédnutím k tomu, co se ale dělo v Německu v zimních a jarních měsících pětačtyřicátého roku, musím nicméně říct, že prostou Němkou z Pomořan bych si v té době být rozhodně nepřál, Koněv nekoněv.

SOCHA MARŠÁLA KONĚVA V PRAŽSKÝCH DEJVICÍCH BUDÍ VÁŠNĚ:

Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP 09) plánuje Koněvovu sochu opatřit vysvětlujícími cedulkami. Na podstavci je totiž uvedeno, že Koněv zachránil Prahu před zničením, což ve své podstatě představuje zkreslující, nepravdivou informaci. Ostře proti revizi sochy jsou komunisté a do věci se zapojila i ruská ambasáda…

Já si dovoluji tvrdit, že opatřit podstavec sochu vysvětlujícími cedulkami by bylo nejrozumnějším a nejelegantnějším řešením ze všech možných. Samozřejmě bych ale podotkl, že velmi záleží na volbě textu i formy té případné cedule. Proti takovéto vysvětlující ceduli, která by informace o Koněvovi uvedla na pravou míru, nevidím jediný argument.

Starosta Kolář v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl, že jedna z iniciativ na Praze 6 původně požadovala Koněvovu sochu z náměstí Interbrigády zcela odstranit…

Obrazoborectví a ničení soch je u nás doma už od časů husitských primitivů. Věrně se ale otiskuje i dál v praxi jejich věrných potomků. Stačí se rozpomenout na Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, sochu maršálka rakouské armády Radeckého na náměstí Malostranském. Nutno ale zmínit i celé aleje soch Tomáše Garrigue Masaryka, které vzaly za své v padesátých letech. A pokud jde o pozdější likvidaci sochy Stalina na Letné, tak toho bourala jedena komunistická partička na vztek druhé.

Já neříkám, že je Krybusův Koněv na třídě Jugoslávských partyzánů bůhví co. I když náramkové hodinky maršálovi tu a tam nasazované nebo namalované obvykle slušely (odkaz na slavnou fotografii vojáka Rudé armády, který vztyčuje sovětskou vlajku nad dobytým Reichstagem, s hodinkami na obou rukou; pozn. redaktora). Jenomže ta socha patří jak ke koloritu města, tak k jeho dějinám, třebaže se nám mohou dnes jevit všelijak. Osobně se navíc domnívám, že po Praze je „skulptur“, které by měly zmizet nikoli z ideových či politických, nýbrž z ryze estetických důvodů, mnohem víc. Zejména těch z poslední doby. V záměru odstranit Koněva z Dejvic úplně tedy spatřuji buď poměrně trapnou snahu o vlastní zviditelnění, další projev klasického českého pidimužictví, nebo vydávání cenné energie lichým směrem.

Koněvova socha se nyní stala objektem zájmu vandalů a to ten samý týden, kdy před sochou manifestovali odpůrci její revize z řad komunistů. Kdosi totiž na sochu rudou barvou přimaloval letopočty odkazující na neslavné události, kterých se Koněv coby maršál Rudé armády rovněž zúčastnil…

Řekl bych, že je to přirozeně klukovina, ale kromě toho i čin, jemuž se rozhodně nelze obdivovat. Na druhé straně jej ale srovnejme s mořem vandalství, kterého se u nás dopouštěli „rudí“ od roku 1945 a mnozí ještě i dnes. Kromě toho, ač nerad, mohu tuhle akci vnímat i v souvislosti s dnešní jedovatě proruskou politikou určité části nikoliv zanedbatelného českého spektra, a to dokonce jako potěšitelné znamení vůle lidu, řečeno jejich jazykem. 

 

Václav Junek

Václav Junek mladší se narodil v roce 1950. Jeho otcem byl Václav Junek, akademický malíř a grafik, který byl jedním z kreslířů Rychlých šípů. Koncem šedesátých let začíná pracovat v médiích. Později pracuje šestnáct let na vedoucím postu pražské Lucerny, kde se věnuje produkci, režii a dramaturgii. Od poloviny sedmdesátých let spolupracuje s řádnou významných osobností české scény. Je autorem řady biografických knih o českých osobnostech i publikací zabývajících se historií prostoru regionu Česka i střední Evropy. K problematice Pražského povstání napsal v roce 2015 literární reportáž Celé to hnízdo musí hořet, která je jednou z mála publikací, jež se na tuto historickou událost snaží dívat z německého úhlu pohledu.  

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jonáš Kříž

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Asad ustál válku, teď jde o uprchlíky v EU. Další vlna z Afriky. Hrozby, na které jsme zapomněli

4:38 Asad ustál válku, teď jde o uprchlíky v EU. Další vlna z Afriky. Hrozby, na které jsme zapomněli

Sýrie se chystá na prezidentské volby, ve kterých uspěje Bašár Asad. Ten navzdory očekávání ústal be…